Jak se mi splnil sen

Jak se mi splnil sen

Probouzím se do ocelově šedivého rána. Protáhnu se a otočím hlavu. Vedle mě leží Mína a tvrdě spí. Dneska to měl být můj poslední den v práci. Jenže ten pán, který má funci mého šéfa mě včera ráno z pracoviště vypoklonkoval, že o mou přítomnost již dále nestojí… Nejsem ten typ člověka, kterého práce otravuje a každý den na ní nadává. Ale během několik pár měsíců jsem se v něj změnila.

V předchozích článcích jsem vám psala, že se nám rozpadl tým, že můj šéf je despotický psychopat bažící po mé skáze a že jediné co mě tu drží nad vodou je můj miláček Karel… U něj se teď na chviličku zastavím, pokud dovolíte ženy. Dostávám od vás totiž často dotazy, kdo to vlastně ten Karel je (krom toho, že je hlavním hrdinou v několika mých článcích). Tak prosím vás pěkně není to můj přítel, ani milenec, je to můj skvělý kamarád gay. Tímto doufám vyvracím veškeré předchozí teze a omlouvám se, že to do teď nebylo zcela jasné. Budu muset více zdůrazňovat jeho komické mávání pacičkami, když nadává či jeho vysokou fistulku, když kleje nad našimi nefunkčními systémy. A přestože jsem již s jedním gayem něco měla (což jste se mohly dočíst zde: Jak se z ASI stává URČITĚ), nyní mi moje soudnost i vrcholná úcta ke Karlovi nedovolila někoho nabádat ke změně v jeho sexuální preferenci.

Dneska ženy po roce a něco končím ve své práci. Jak už jsem psala, měl to být můj poslední den. A k tomu tak nějak patří takové to nostalgické ohlédnutí plné letmých vzdechů nad tím, jak byly staré časy úžasné, a taky že byly. Celé to vlastně začalo mou výpovědí co by učitelky na základce. Kvůli práci i nízkému platu jsme se s bývalým přítelem tenkrát často hádali a tak jsem si říkala, že nejspíš nastal čas posunout se někam dál. A jelikož právě můj ex dělal (a stále dělá) pro jistou velkou banku, rozhodla jsem se zkusit štěstí tam. No a ono to vyšlo a bez nějaké větší snahy jsem najednou měla snový plat, peněženkou plnou stravenek a kartu nabitou benefitními body. Občas si vzpomenu na to hezké léto, kdy jsem jezdila za svým milým do práce a přemýšlela nad tím, jaké to asi je dělat v té gigantické prosklené budově. A když se mi to nakonec splnilo, byla jsem nesmírně šťastná. Možná i o to víc, když jsem zjistila jak skvělí lidé byly v našem týmu.

Poprvé jsem začala pracovat s muži, o tom jsem si dříve jako učitelka mohla tak maximálně nechat zdát, jelikož jediný muž o kterého jsem v práci zavadila byl školník, který byl již pár let po záruce. Nikdy jsem s muži neuměla komunikovat, byla jsem trapná, stydlivá a asi to i samy ženy znáte, že čím výše se předmětný kolega na mém sex appeal metru nacházel, tím přímo úměrně stoupal můj trapno-humor a zároveň klesaly mé komunikační dovednosti. Časem jsem ale všechny tyhle mouchy vychytala a nakonec jsem s němi vycházela daleko lépe než kdy dříve s jinými ženskými kolegyněmi.

Tehdy jsem se zamilovala do mužské jednoduchosti. A teď to myslím v nejlepším slova smyslu pánové, pokud tohle čtete. Jejich způsob myšlení spočívající v tom zbytečně si nekomplikovat život, neřešit zbytečné (často pro nás ženské typické) sračky a komunikovat jen tehdy, když je to vysloveně nutné, mě neskutečně bavil a v mnohém jsem ho vzala za své. Byla jsem mezi nimi šťastná a to i v době, kdy jsem svého milého vyrazila z bytu a ocitla jsem se na dně. Hodně mi tenkrát pomohli a Karel s jeho břitkým humorem mi doslova a do písmene zachránil život. Jenže nic netrvá věčně (ani láska k jedné slečně), a náš tým se pomalu ale jistě začal rozpadat. V tu chvíli se mi tak trochu začal hroutit svět, jelikož pro mě jakožto pro chronického autistu je opravdu těžké loučit se s lidmi. A když se do toho všeho začaly přimíchávat intriky a manipulativní despotismus mého již jmenovaného psychotického šéfa, rozhodla jsem se zatáhnout za brzdu taky a vystoupit z vlaku se vší parádou. Rozhlížela jsem se po jiných firmách, hledala jsem něco, co mě skutečně bude bavit a naplňovat, ale nedařilo se mi pořádně najít úplně to pravé ořechové. Když nakonec přišla nabídka z jiného bankovního oddělení, byla jsem nadšená (však to samy víte ženy, kdo z vás viděl video jak jsem státnicovala)… Jenže stalo se něco, co jsem skutečně nepředpokládala.

S Karlem jsme si vždy dělali legraci, že v našem oddělní je každý šťastný pocit zadupán do země nebo potlačen již v zárodku, protože náš šéf si mě bral k sobě do kanclu i na několik hodin týdně (klidně i třikrát za sebou ve stejný týden) pokaždé, když jsem přišla do práce šťastná. Místo konstruktivní kritiky která by se týkala mé práce jsem se o sobě dozvídala jak jsem neschopná, hloupá a přítěží firmy. Do toho jsem dělala státnice, rozcházela se s milencem a zároveň slýchala od svých kamarádek jak jsem negativní… Grand finale nastalo ve chvíli, kdy přesto, že jsem byla přijata do jiného oddělení, kam jsem se hodlala ve vší tichosti a počestnosti přesunout, se můj šéfik rozhodl, že i tenhle můj sen zničí a svým fabulózním manipulativním přesvědčováním snad ve všech instancích firmy se mu podařilo, aby nabídku stáhli… pár dní před nástupem. Super ne? S hypotékou na krku, rozvrácenými vztahy, pokrouceným sebevědomím a hladovou kočkou doma… to vysloveně chceš!

Přestala jsem věřit sobě, svým schopnostem, kolegům i tomu, že práci seženu včas. Cítila jsem se po tom všem jako bych byla horší než Hitler s Voldemortem dohromady. Říkala jsem si, že i to hovno v záchodové míse má před sebou perspektivnější budoucnost (a to i přesto, že jsem si uvědomovala, že ho čeká pouze cesta odpadními trubkami). Každopádně jsem svou hrdost i těch pár snů, co se mi cestou domů rozsypaly jako domeček z karet nakonec posbírala a dala se do hledání nové práce. A tentokrát už mi nešlo tolik o práci samotnou, nýbrž o lidi se kterými budu pracovat.

Mezitím, co se psychopatický boss kochal mým zoufalstvím jsem den za dnem jezdila po práci na pohovory a doufala, že mě něco (nebo spíš někdo spasí). Nakonec se mi ozvali z firmy, u které jsem tušila když jsem tam posílala svůj životopis, že je to o hodně vyšší liga než na kterou jsem zvyklá. Upřímně jsem se neodvážila ani doufat, že by se ozvali, ale nakonec se zadařilo a hned po prvním pohovoru mi bylo jasné, že o takové kolegy (nebo tedy spíše kolegyně) bych vážně stála 🙂 A to samé se mi potvrdilo jak na druhém tak i na třetím kole. A najednou nastal den, kdy jsem měla obdržet definitivní rozhodnutí a můj nový sen se splnil. Sen, který se zrodil tenkrát na té střeše té skleněné budovy, že jednou budu mít takovou práci, která mě finančně i perspektivně vystřelí na měsíc.

Dobře možná trošku přeháním, ale teď se ocitám v dost silné euforii. Je to trapné klišé, když sem zasadím tu hlášku z reklamy, jak tam říkají, že když ve vás někdo věří, dokážete zázraky. Oni ve mě uvěřili a uvítali mě s otevřenou náručí, což mě upřímně zahřálo na duši stejně jako doušek horké čokolády… a že jsem po tom sociálním a manažerském pranýři byla pekelně vyprahlá. Vím, že mám na všechno na co si ukážu (ostatně jako každý), ale jenom jsem potřebovala, aby mi to řekl někdo jiný. Jasně, mělo by to asi spíš fungovat obráceně, jakože když si věříte vy, věří vám i ostaní a další podobné sluníčkové řeči… Jenže někdy se v té tmě kolem sebe prostě ztratíte a nevidíte, kde končí ta černota a začínáte vy. A tehdy stačí jen malá jiskřička naděje, která vám zase posvítí na tu správnou cestu.

Před rokem a něco jsem nastupovala s o půl metru delšími vlasy, s plnou taškou ideálů, planých nadějí a ruku v ruce s bývalým. Dneska odcházím bez těch těžkých břemen s mikádem a zdravější pletí. Ruce mám sice prázdné, ale o to víc jsou připravené na to, co bude nového. Všechny staré kostlivce jsem vyhnala ze skříní a z fotoalb, milencům jsem zakázala vstup do své ložnice a po roce se pomalu otevírám normálnímu vztahu. Na gauči na mě čeká kočička, v botníku mám sezónou poznamenané běžecké boty a na váze o pět kilo méně. Před jménem mám další bižuterii v podobě titulu a na blogu o pár článků víc. Všechno se změnilo, mám takový pocit. Ale jedno zůstává stejné, a to sice, že mě jen tak nějaký despota nezlomí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *