Archiv pro štítek: láska

FleshbEX I. – Jak se z ASI stává URČITĚ

Abych vás uvedla do děje ženy, musím vám o sobě říct tři věci. Za prvé – jsem blondýna, za druhé – mojí největší životní aspirací je zažít intergalaktickou párty, a za třetí – jsem celoživotní lovec kuriozit v oblasti milostných vztahů :). Na tu třetí věc vážně nejsem moc hrdá, nicméně ke mě patří stejně jako moje láska ke kávě. Když mi nevyšla první láska, říkala jsem si, že to byla prostě smůla, ale když mi nevyšel už několikátý vztah (a číslo v rámci zachování vlastní důstojnosti fakt uvádět nebudu), tak si říkám, že jsem vážně ASI trochu sociální dement.

Takže jsem se rozhodla udělat si menší analýzu dřívějších vztahů a jelikož mi rekapitulace vždy šla nejlépe písemně, a taky proto, že se chci s vámi o tyhle svoje naprosto bizardní zážitky podělit, rozhodla jsem se pro tento účel založit novou rubriku s názvem FlesbEX. Příběhy v této rubrice budu psát formou takových krátkých „tramvajovek“. To znamená, že to bude vždy článek se zápletkou na pár minut, který vám zpříjemní chvilku než vám přijede tramvaj nebo autobus :).

Jasně, chápu, že dneska frčí pozitivní motivační články, meditační próza a a jóga. Ale upřímně ženy, stejně si občas po všem tom karmickém očišťování, dodržování diet a pozitivního sebepřesvědčování o dokonalosti vesmíru někdy sedeme, blbě čumíme do zdi  popíjíme víno a říkáme si – sakra, já ten život vedu zase jako krávu za vocas! Prostě tenhle blog je někdy o lásce, někdy o motivaci a sem tam o pečení, ale hlavně je o realitě – o ženské realitě. Snažím se stát nohama na zemi a prezentovat vám svůj život tak jak ubíhá, a jo někdy chutná jako ta nejsladší bonboniéra, ale někdy je taky pěkně na houby. Ale co já vám o tom budu povídat, však to samy moc dobře znáte, ne? 🙂

No dosti řečí, jdeme na první příběh. To jsem ti/vám byla s jedním chlapcem, to zase byla láska jako trám. Bylo horké léto a tu vůni květinového vánku si vážně pamatuji dodnes. Na náplavce hrála jazzová kapela a já měla oči jen pro toho jediného. On měl taky srdce jenom pro mě, nebo alespoň jsem si to tenkrát myslela, když mě na břehu Vltavy držel za ruku a cvrlikal mi do ucha sladká slůvka. Náš vztah vyvíjel vcelku slibně, ale jak už jsem poznamenala na začáku, prostě mi ten velemocný pán nahoře, jenž mu všichni říkají Bůh, před porodem nenechal nainstalovat detektor mužské idiocie. A tak jsem samozřejmě věřila každému jeho slovu a vše bylo naprosto dokonalé, do naší první strávené noci. Leželi jsme vedle sebe, těla se dotýkala a my se zmítali v bouřlivém polibku. Byla jsem plna očekávání, když v tom mě z ničeho nic od sebe odtrhnul a lehce zvýšeným hlasem řekl „Víš, já jsem ASI gay“

Na moji obranu, už jsem udělala vážně hodně volovin a věřila kdejakým fantazmagoriím nejednoho dařbujána, ale tohle, no to předčilo teda i moje nejdivočejší sny. Ženy, když vám chlap řekne, že je ASI gay, tak okamžitě berte nohy na ramena. Jasně, všem nám daly do vínku tendenci k mužské záchraně, ale tady fakt zachraňujte hlavně sebe. Z té věty je totiž podstatné, že je gay, ne to slovo ASI! No, můžete hádat, co se stalo. V tom mém naprosto vygumovaném mozku se zrodil nápad, že ho přesvědčím, aby gay nebyl, že ho odvrátím od temné strany síly. No Mistr Yoda by ze mě možná měl radost, ale já se sama před sebou kolikrát stydím ještě teď. Víte, co se mi ženy tenkrát honilo hlavou? Že je to fakt bomba, že si to chlapec uvědomil zrovna, až po tom, co strávil noc se mnou.  Takže mě napadaly myšlenky typu, že si mě vybral, protože mu připomínám chlapa, nebo že bych se asi měla důkladněji holit. Jako ne že bych se neholila, ale pravdou je, že jsem jeden čas po tomto „vyznání“ důkladněji zkoumala svůj obličej i tělo, jestli nemám knírek, srostlé obočí nebo další druhotné mužské pohlavní znaky 🙂

Avšak rok se s rokem sešel, moje zmagořelá mysl se ustálila a ke mě se donesly novinky, že zatímco já si vodím domů k rodičům představovat potenciální přítele, můj bývalý ASI gay, chodí domů představovat mamince… také chlapce.  A jaké že z tohoto příběhu plyne ponaučení? Inu, ASI prostě v mužském překladu znamená URČITĚ! Smiřme se s tím 🙂

Ema, která není ASI, ale URČITĚ sociální dement.

Nový rok a nové řádky

Hanba mě fackuje při pomyšlení, že poslední článek se tu objevil bůhví před kolika měsíci. Konkrétně to radši ani nezjišťuju, páč bych se propadla ještě hlouběji. Ani tak nejde o to, že bych neměla čas ženy, spíše nebyla ta správná slova, která bych chtěla psát. Bylo tolik událostí za těch pár měsíců, že jsem nevěděla, co vstřebávat dříve. Nyní jsem se ale rozhodla prolomit to hrobové ticho na mém blogu a přináším vám nový článek :-).

Čím bych mohla začít. No asi to vezmu tentokrát od konce. Nechala jsem se ostříhat a to tak, že fakt hodně na krátko. Jistě každá znáte takový ten příběh, že jdete ke kadeřnici, toužíte po změně a odcházíte akorát tak s pláčem, páč vám ty konečky zastříhla asi tak o půl metru? No tak mě se stalo něco podobného. Paní kadeřnice, za kterou jsem jela až do Řeporyjí (což je asi tak hodina z Jižního města), mě nejspíš špatně pochopila a místo prodlouženého mikáda mám fakt mikádo :-D. No, první dojem byl šok, páč takhle krátké vlasy jsem měla naposledy asi ve třetí třídě na základce. Druhý pocit, který následoval bylo nadšení, protože se mi to vážně líbilo. Nakonec to však vystřídalo zoufalství, když mi Honey doma řekl, že vypadám o hodně, hodně starší… Jo je tam dvakrát hodně, takže si asi dokážete představit moji reakci. Naštěstí druhý den to vykompenzovali moji kolegové v kanceláři, kteří z mých vlasů byli úplně nadšení :-). Takže si teď trochu zvykám na své nové já a nebudu vám lhát ženy, ty první ranní pohledy do zrcadla probíhají trochu s úlekem.

Jo, to jsem takhle poprvý se svým klukem smažila řízky na Štědrý večer. Láska visela ve vzduchu, olej nám cákal na košile a v pozadí znělo Byl jednou jeden král.

Pár dnů před tím byly Vánoce a Silvestr. Ty jsem letos poprvé slavila u sebe v bytečku v Javorovce společně s Honeym. Bylo vážně zvláštní zařizovat si poprvé všechno sama. Třeba jsem dva dny před Štědrým dnem řešila, že nemám kostičkovač na salát (to je takový to kolečko na bramborový salát – říkám tomu kostičkovač) a taky paličku na řízky. Strouhanku jsem sháněla den předem u nás v Kauflandu, vanilkové rohlíčky jsem kvůli těstu dělala nadvakrát a jako každý rok jsem na cukroví nechala půlku Vánoc a celé nervy :-). Nakonec jsem si ale užila nádherné svátky v blízkosti, jak mojí, tak i Honeyho rodiny. Byly to ty nejhezčí Vánoce za posledních několik let.
Na začátku prosince jsme s kolegy byli na vánočním večírku v SaSaZu a bylo to naprosto fenomenální. Vyjmenuji vám nyní pouze několik rozdílů mezi vánočním večírkem učitelek a bankovní firemní pařbou. Rozdíl číslo jedna – k občerstvení nemáte jenom pár okoralých chlebíčků a tuny cukroví, ale stan velký jako fotbalové hřiště plný všech možných dobrot. Rozdíl číslo dvě – nemusíte se mačkat v malém salónku a dělit se o pár lahví vína koupených ze školního rozpočtu, kam se totiž podíváte jsou všude hektolitry piva, vína i nealka a to vše zadáčo. A naposled, rozdíl číslo tři – místo zdvořilostního povídání si o inovatnivních metodách výserů ze strany paní ředitelky si jdete pro změnu poslechnout Daru Rollins a Davida Kolera (jo byla jsem od něj asi dva metry!!!)… Prostě byl to ten nejlepší pracovní večírek, na kterém jsem kdy byla. Myslím, že o tom i vypovídá fakt, že jsem domů přišla v půl deváté ráno.

No a co bych tak řekla závěrem? Mám toho pro vás přichystaného opravdu hodně. Ve svém sterotypním nicnedělání totiž nehodlám pokračovat. Poslední dobou se trošku utápím v takových těch klasických ženských depkách a někdy tomu zbytečně moc podléhám. To mi pak zatemňuje mozek a do psaní se mi moc nechce. Ale hodlám s tím zatočit. Chystám pro vás totiž už delší dobu novou rubriku, takže brzy očekávejte další řádky.
Jo abych nezapomněla, když už nám začal ten nový rok… Daly jste si ženy nějaké předsevzetí? Já jsem se rozhodla po několika letech, že si jich pár dám. Abych vám je však dala do kontextu, musím vám říct, že poslední dobou jsem se zamilovala do Edith Piaf. Do jejího životního příběhu plného tvrdých zkoušek, nesplněných tužeb a lásky k hudbě. Víte co odpověděla jedné reportérce, když se jí ptala, co by poradila mladým ženám? Řekla „miluj“.
Myslím, že je v tom hluboká myšlenka a proto jsem se rozhodla letošní rok zasvětit lásce. A to takové lásce, která bude beze strachu. To mě přivádí k odvaze, protože bez odvahy není láska beze strachu. Tentokrát se však chci víc zaměřit na lásku k sobě než k jiným, protože ta vyžaduje nejvíc odvahy. Čeká mě tedy těžký rok, ale pevně věřím, že až budu za těch třistaaněco dní stát na jeho konci, budu si říkat, že to byl jeden z nejlepších roků v mém životě. A co vy? Po čem vlastně toužíte v tomhle roce? 🙂

Ema, která v posledním odstavci zase moc přemýšlela 😀

Jíst, podzimovat, milovat…

Nebojte se ženy, žiju :-). Dlouho jsem nic nenapsala a nebudu vám lhát času u mě poslední dobu jaksi není nazbyt. Léto uteklo jako voda a nástup do nové práce mi zaplnil celý ten prázndý prostor, který jsem v sobě už dlouho měla. Tak se teď pohodlně usaďte, nejlépe s šálkem horké kávy či kakaa, zachumlejte se do deky a počtěte si pár řádků o tom, co se zase nového událo v životě jedné střelené blondýny.

 Jak jsem již psala, nastoupila jsem do nové práce. KONEČNĚ mám zase chuť do života a neutápím se v depresích z toho, že v Albertu zrovna nemají mléko od Madety, jak jsem měla ve zvyku… Tím naznačuji, že jsem vyšilovala z kdejakého prdu, protože ženy vážně není nic horšího než být otrávená z práce jak malajský šíp, hladová ze stresu a zavalená knihami a tíhami z blížícího se zkouškového. Zkrátím to, dneska jsem najezená, spokojená v práci a i když mám před sebou třetí ročník na peďáku jsem daleko víc v klidu než poslední dva semestry.
Čímž se bohužel dostávám k tomu, že letos je moje literární tvorba striktně daná. A to jest bakalářská práce… No nebudu vám lhát, moc se mi do toho nechce, protože vím, že už nebudu mít tolik energie na psaní pro sebe a pro vás. Ale vzhledem k tomu, že jsem si jako téma zvolila sociální sítě, jsem si jistá, že sem čas od času zaskočím buď napsat nějaký postřeh, nebo třeba i pro radu od vás.
A co že se to tedy krom práce událo? 🙂 No tak v prvé řadě se mi trochu podařilo zútulnit království v Javorovce. Nejspíš proto, že na to bydlení tady už nejsem tak úplně sama… Tušíte správně, s Honeym jsme se rozhodli pro společné soužití a zatím nám to tu samou radostí vzkvétá.

Však vy moc dobře víte, že to mezi mnou a mým mužem nebylo vždy idilické. To nejspíš proto, že dokonalé příběhy jsou jen v pohádkách a v seriálech. Těžko vám tady budu vysvětlovat náš velkolepý návrat z krize, protože vlastně sama ani nevím, kdy se to celé změnilo. Myslím, že to bylo nejspíš ve chvíli, kdy jsem se víc zaměřila zase zpátky na svůj život a svoji energii. Přestala jsem plýtvat myšlenky, ať už pozitivní nebo negativní, na vnitřní polemizování o našem vztahu a otočila jsem se směrem k tomu, co bych chtěla ve svém životě změnit.
Toužila jsem po jiném životě, chtěla jsem se vrátit zpátky do radosti a paradoxně se to všechno vyřešilo tak nějak samovolně. Možná, že když necháte život volně proudit a dokážete se jemně přizpůsobit změnám, které kolem vás plynou, tak jde všechno tak nějak samo. Díky tomu všemu si poslední dobou připadám sama sebou víc než kdy jindy. A i když se teď doma choulím pod peřinou s chřipkou za krkem, jsem opravdu velmi šťastná.

 Nehledím už ani do minulosti a budoucností se taky moc nezaobírám. Občas se naladím na takové ty touhy coby kdyby, ale nikam dál se nepouštím. Nechávám vyrůst svého vnitřního dobrodruha a dopřávám mu rostoucí chuť po cestování. Tím chci říct ženy, že se chystám na Bali 🙂 Sice ne dnes, ani zítra a nejspíše ani za rok, protože mi příprava na státnice asi spolkne veškerou dovolenou, ale chystám se tam… Stejně tak plánuji kurz francouzštiny v Paříži, který bych chtěla absolvovat.

A vím, že to všechno jednou zažiju a to mi momentálně stačí. Chodím na kávičky s kamarádkami, směju se radostem i strastem každodenního života a po dlouhé době zase čtu… Jo a abych nezapomněla, oslavila jsem narozeniny :-). Poprvé v životě jsem obdržela zásilkou puget růží až do práce.

Možná že někdy, když se doopravdy stanete tím, kým chcete být, začnou se lidé kolem vás podle toho chovat. Třeba jsou všechny tyhle věci opravdu jen v naší hlavě a my si volíme, kým chceme být, co si budeme myslet a jak budeme žít… Zkuste nad tím popřemýšlet ženy, mě tyhle myšlenky poslední dobou docela slušným způsobem mění život 🙂

S  láskou vaše Ema

Dobrodružné léto aneb z Olomouce na Sněžku

Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami 🙂

 Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně 🙂

 A co že se za poslední týdny událo? No, přestože moje původní volno bylo zkráceno napolovic, i tak jsem se rozhodně nenudila. Začnu zcela neplánovaným výletem do Olomouce, jenž jsem podnikla s Honeym. Abyste rozumněly ženy, můj muž se rozhodl pro čtrnáctidenní mototrip v Rumunsku a já tak měla čas na to se pořádně zajet v práci. Nicméně se nakonec vrátil o pár dnů dříve a tak nám zbyl ještě jeden víkend pro sebe než mu skončila dovolená. A jelikož jsme Olomouc měli v hledáčku již dlouho, vlítla jsem na booking.com a zamluvila nám jeden z místních apartmánů.

 V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.

A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů 🙂

 Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.

 Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele 🙂

Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a  věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela 🙂

A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí 🙂

S láskou Ema 🙂

Změna základ života

 Uzobávám z dlaně rajčátka právě sesbíraná z mojí zahrádky a během toho se s vámi podělím o zážitky z uplynulých dní, které mě popostrčily zase o kousek dál v mém životě. A i když jsem s některými těmi změnami úplně nepočítala, nakonec jsem vděčná, že se skutečně dějí.

edím na gauči v totálním gastro-útlumu z nálože kuskusu jenž mimochodem konzumuji již třetí den. Nevím jak vy ženy, ale co se týče mého odhadu rýže, brambor či dalších příloh, jsem na tom asi tak jako s odhadem rychlosti s níž vjíždím do zatáček. To znamená ne příliš valně 🙂

Víte, jsem takový věčný kecal a polemik, co se změn týče. Ve skutečnosti změny nesnáším. Nemám ráda tu nejistotu, kdy nevíte, co vás za rohem čeká. A to ať už se to týká vztahů, práce nebo dokonce i toho, když jdu poprvé na večerní kurz pilates. Prostě jak je pro mě něco nové a neohmatané, tak mě to děsí. Proto velmi ráda používám kouzelné slovíčko jednouJednou chci bydlet někde jinde než v Praze, jednou si udělám turné po evropských muzeích a jednou budu mít tak dobrou práci, která mě bude vnitřně i finančně uspokojovat, že nejeden sen nezůstane neuskutečněn…

No a tak jsem si o tom tak snila a přemítala a nadávala na to co mám, místo toho abych šla skutečně za tím co chci, až jsem se jednoho krásného rána rozhodla, že tu změnu prostě udělám. A tak jsem rozeslala životopisy snad po všech čertech i daleko dál 🙂 a čekala na odpověď, která dost dlouho nepřicházela.

Mezi těmi všemi pozicemi byla jedna, o kterou jsem stála přeci jen víc. A i když faktem je, že dělat back office na bankovní centrále pro mě nebyla zrovna životní touha, ale postupem času kdy jsem procházela různými koly výběrových řízení, se mi přeci jen to prostředí začínalo zamlouvat.

Úžasné na těch změnách je, že když začínáte svůj pohled zaostřovat na jiný obzor, zpočátku možná vaše pozornost a touha se do těch končin vydat není tak silná. Ale když se zájmem nepolevíte a dovolíte té slabé jiskře ve vás, aby zahořela pro nový cíl, je z toho najednou to nejdůležitější a hlavní, co vás zajímá. Starý obzor za vámi mizí rychlostí blesku, a i když má člověk občas nutkání se ohlédnou zpět a ve většině případech to i udělá, je dobré si v tuhle chvíli uvědomit Barnyho slavné moudro, že nový je vždycky lepší 🙂

Tak to bylo asi vše z mojí strany na konto filozofických a motivačních frází a teď trochu z jiného soudku. Nevím do jaké míry ženy znáte Jizerské hory, ale třeba pro mě jsou vcelku neprobádanou oblastí. A tak jsem oslovila svou kamarádku Barunku, aby mě vytáhla na celodenní výlet do těchto smaragdově zelených končin.

Pohled z věže na Královce. Za ten pohled si vážně stojí vyšlápnout ten prudký kopeček a zaplatit třicet kaček v místním stánku 🙂
A tady již výše zmíněná věž.

Nakonec z toho byl naprosto krásný, téměř jedenácti kilometrový výšlap z Bedřichova na Novou louku a následně na Královku. Během toho samožřejmě padl i standartně vyvážený oběd :-)… Přeci jen nejsme žádné městské frndy, co si sbalí na cestu bio, raw, glutenfree, vegan salátek!

Barunka zvolila svíčkovou, já špenát s česnekem a hovězím. Doma jsem česnek téměř přestala používat, jelikož ani zde můj odhad není zrovna dobrý, takže to někdy při vaření vypadá, že očekávám příchod minimálně dvaceti upírů 🙂

Po výletě jsme se ještě na chvilku zastavily v nákupním centru a pořídily si něco málo z místních slev. Nikdy mě tyhle ryze babské chvilky nepřestanou bavit. Nejenom, že během nich proberete všechno možné i nemožné, zároveň tím ale roste hodnota přátelství. A i když nemám zrovna příliš mnoho kamarádek, jsem vděčná za těch pár skutečných, které mám a se kterými jsou dny krásnější a takříkajíc doopravdy prožité.

Letos se na žádnou dovolenou do ciziny nechystám. O to větší pro mě bylo překvapení, když mě můj Honey jedno odpoledne během vyjížďky na motorce vyvezl za hranice a překvapil mě motýlí farmou v Jonsdorfu. To vám ženy byla tak úchvatná podívaná, že se to jen těžko dá popsat slovy, to se musí doopravdy zažít. Jedna barva střídá druhou a velikost některých motýlů vám doslova vyrazí dech.

 A tak jsem se do té ciziny letos v létě přece jenom podívala, i když asi jenom na hodinu 🙂 Někdy pro vás ten druhý nemusí udělat nějakou závratně velkou věc. Někdy prostě jen stačí drobnost, kterou vám ukáže, že na vás myslí. Ať už je to váš drahý, kamarádka, která bydlí od vás celkem daleko, ale pokaždé když má cestu kolem, ozve se vám, nebo krásně strávené odpoledne u domácích palačinek a kávy s vaší dlouholetou známou, se kterou jste se nějaký ten pátek neviděli. Takové drobnosti je třeba si hýčkat a vážit si jich. Obzvlášť v dnešní době, kdy se svět spíše rozděluje než aby se stmelil.

Užívejte i nadále léta Kávařky, vytáhněte svou kámošku na výlet nebo na dortík a žijte svoje sny. Protože tuhle práci za vás nikdy nikdo neudělá 🙂

Co by to bylo za článek bez selfíčka, že jo 🙂 Tentokrát s Barunkou.

Vaše Emča, která srdečně děkuje všem svým čtenářkám a čtenářům 🙂

 

Nesnesitelná lehkost snění

Každý spisovatel má své oblíbené tvůrčí místo, kde ho zaručeně vždy políbí múza. U někoho je to omšelá kavárna plná zaprášených regálů s knihami. Jiný zpoza matně průhledné sklenky s modrým portugalem píše své degadentní básně či romány plné napětí a zvratů.

U mě je tím místem univerzitní půda a tak tento článek vznikl v poznámkovém bloku mého iPhonu na chodbě hradecké fakulty. Poslední dobou jsem měla lehkou tvůrčí krizi. Bylo v mém životě plno změn a jen velmi těžko jsem se jim dokázala přizpůsobit. Nedokázala jsem najít ta správná slova, kterými bych zcela dokázala vyjádřit, co se vlastně ve mě teď děje. A najednou to bylo tu.

Do Hradce Králové jsem se vydala s Honeym na jeho dlouho očekávanou promoci, jenž měla zakončit jeho inženýrské studium. Hned po příchodu se on odebral směr aula, kde spolu s ostatními připravovali nácvik nástupu během předávání diplomu a já se rozhlížela po sterilně čistém prostředí fakulty.

Pohled na hradeckou fakultu informatiky a managmentu.

V porovnání s karlovkou zde bylo všechno moderní, vykachličkované a až po strop plné moderního vybavení. Naproti tomu moje fakulta dýchá spíše historií, jelikož budova sloužila dříve jako ubytovna pro mnichy z kostelíku, který stojí hned vedle . O moderních přístrojích nemůže býti u nás moc řeč, naproti tomu však máme ve třetím patře na katedře biologie vycpaná zvířata, embryo prasátka v láhvi či akvárko, které se nachází přímo v okně.
A právě při procházení útrobami univerzitní fakulty v Hradci mě osvítila múza a začala jsem netrpělivě vyťukávat do telefonu první řádky nového článku. Samozřejmě jsem si k tomu musela trošku udělat atmosféru, a tak jsem se začala poohlížet po nejbližším automatu na kafe. A co jsem neobjevila… Přímo pod schody stál stánek s kávou. No, nebyl to úplně stánek ale Kafékára. Takhle originální místo pro vaření kávy jsem už dlouho neviděla. Popadla jsem tedy šálek s cappuccinem a plně se odevzdala psaní.

  Kam se poděly moje sny o tom být uznávanou profesorkou na gymnáziu a pak na univerzitě. Kde je moje touha psát články pro časopisy a odborné publikace nebo noviny. Moje plány na cestování, pracovní ambice a sny o celoživotním romantickém příběhu… všechno to někam zmizelo za oponu s názvem starosti. Víte ženy, věděla jsem, že mě čeká náročné období. Přeci jenom zařizování hypotéky, koupě bytu, stěhování, zimní i letní semestr, náročná práce a vztah a na závěr výpověď, tohle všechno člověka zatíží dost na to, aby rychle zapomněl na své sny a plány. A i když jsem s tou náročností počítala, nečekala jsem, že během následujícího půl roku budu minimálně jednou týdně řešit tolik reklamací nebo stížnosti v sousedství.
No Kávařky, někdy vás ten život prostě semele rychlostí tsunami, ale jednoho dne se ta bouře uklidní a vy znovu vidíte pevný bod. Tak rychle jako jsem z práce odešla jsem našla novou, a tak se z velké sídlištní základní školy stahuji na malou obecnou školu v Dolních Měcholupech 🙂 Počítám každý další pracovní den, jenž mě dělí od zasloužené dovolené a v srdci se vracím ke svým nejniternějším touhám a snům.
A tak jsem se rozhodla ženy, že v červenci obepíšu pár českých časopisů a novin a nabídnu jim spolupráci. Ráda bych si totiž, co se týče psaní rozšířila obzory a svou pedagogickou dráhu možná jednou vyměním za psací stroj tak, jako to udělala kdysi Rowlingová.
Hodlám si užít léto plnými doušky, posedět s přáteli, které jsem neviděla měsíce, konečně vyšperkovat zahrádku a jít běhat víckrát než jednou za čtrnáct dní. Tak mi ženy držte palce, protože po mnoha úmorných měsících začínám znovu žít 🙂

S láskou Ema

Nový začátek

Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost… S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.

Skvělá snídaně, skvělý den… Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě.

Vraťme se přesně o rok zpět, kdy mi zbývalo posledních pár dnů než jsem poznala Honeyho, se kterým již téměř rok chodím. Přesně si pamatuju tu dobu… Byly to dny plné slunce, randění s všemožnými existencemi nejrůznějšího druhu a do práce jsem si chodila více méně odpočinout.
Už tenkrát i ty roky dříve jsem měla povahu takříkajíc holky pro všechno. Žádná překážka pro mě nebyla problémem. A čím větší byla, tím sílila moje chuť na její zdolání ve jménu touhy po uznání ze strany mého okolí. Ach ženy, jak já jsem milovala ten obdiv, který jsem ze všech stran slýchala. Jak jsem skvělá, jak všechno zvládám i přes to kolik toho mám, že jsem pro jiné vzorem… To byl můj každodenní cíl. Je to poněkud egoistické a  skutečně to pro mě není zrovna lehké přiznání, ale pro vývoj mého životního příběhu, je tenhle fakt prostě klíčový.
Pak jsem poznala Honeyho, který mě za všechny mé pracovní i akademické úspěchy taktéž nesmírně obdivoval a moje ego lačné po uznání rostlo do vesmírných výšin. A tak jsem si toho na důkaz své dokonalosti přibrala ještě více v práci a moje ego se tetelilo blahem… Jenže na provoz něčeho tak náročného, jako je to gigantické ego, potřebujete mnoho životní energie. A ta mi před pár týdny prostě došla. Už jsem začala mít všeho toho dokazování plné zuby. Abych totiž nasytila ego musela jsem hodně popřít své štěstí a dát sama sebe na poslední místo jinak bych totiž nedokázala vyhovět všem ostatním. Bylo pro mě totiž přednější kdo chce vidět mě, ne koho chci vidět já (nebo že nechci vidět nikoho a být prostě sama), co chtějí dělat ostatní ne to, čemu bych se ráda věnovala já a tak dále, protože přece chci slyšet to, jak to všechno „skvěle zvládám“ ne to, jak jsem hrozná, že si na ně nenajdu čas.

Úžasně mě v tomhle směru probrala jedna z mých „kamarádek“ a myslím, že to pro mě byla v určitém směru poslední tečka (díky Bohu). Pozvala jsem ji k sobě na přespání, jelikož několikrát projevila zájem, že by se ráda podívala jak si ve svém Javorovém království žiju. Ženy, znáte ten stav, kdy totálně padáte na hubu, celý den podřítíte tomu, abyste mohly někoho vidět a on se na vás nakonec bez jediné omluvy vykašle? No tak, to byl přesně tenhle případ. Akorát se bohužel nejednalo o chlapa, nýbrž o sobeckou a arogantní ženštinu, která pro svoje pobavení zahodila celý můj den plný příprav a těšení se na společný holčičí večer…  A tak mi bylo nastaveno zrcadlo, ve kterém jsem uviděla, že dám vždy všem přednost zatímco sobě nikdy.
Hodně mě to donutilo zamyslet se nad tím, kam až mě to moje ego potlačující mě samotnou vlastně dohnalo. Přestala jsem poprvé v životě mít chuť komukoliv cokoliv dokazovat a najednou jsem pocítila nesmírnou touho jen tak žít. Spadl ze mě obrovský balvan a nesmírně se mi ulevilo. Začala jsem se zbavovat lidí, kteří mě akorát obírali o můj čas a energii a více se zaměřila na skutečné přátelé. V pracovním životě jsem si teď začala rozšiřovat obzory a vypadá to ženy velmi nadějně. Po delší době se těším pevnému zdraví a konečně se tak postupně vracím k mému oblíbenému běhu. A i když je to pro mě teď vše nové, žít bez té šílené touhy po dokonalosti, kterou jsem celý život měla, jsem skutečně vděčná za ten nový start, u kterého tak nějak podvědomě cítím, že mi konečně zahájí tu nejlepší část mého života!

A to jsem já 🙂 První selfie bez hrnku po roce, co provozuju blog.
S láskou Ema, která konečně začíná měnit svůj život.