Normální romance já prostě fakt nevedu. Na druhou stranu, co je normální? To, co odpovídá většině? Opravte mě, pokud se mýlím, ale zdá se mi, že život je všechno jenom ne normální. A i když to občas není zrovna procházka růžovou zahradou, neměnila bych.
Dnešní čtení je tak trochu pokračování Tinder článku, který jsem napsala před pár dny. Už jsem se vám svěřila, že poslední schůzka pro mě byla něčím zvláštní. Teď vám tedy budu chvíli vyprávět o tom, jak jsem nečekaně potkala parťáka do (ne)pohody.
To odpoledne ještě než jsem vyrazila, řekla jsem si, že tohle je definitivně poslední Tinder schůzka, ať už to dopadne jakkoliv. Během těch předchozích jsem si dala hodně záležet na tom, abych udělala co možná nejlepší dojem. Perfektní manikůra, make-up, vybraný slovník plný cizích pojmů i vlasy jako ze žurnálu. Říkala jsem si, že přece nevyděsím potenciálního chlapce hned na začátku. Nemusí přece hned vědět, že mám sklony k hysterii když se ztratím, že se bojím skákacích hradů, že mým největším snem je zažít intergalaktickou párty a že občas mluvím jako ukrajinský stavař.
Tak ženy, v tomhle případě mi nevyšlo absolutně nic, co jsem plánovala. Na první schůzku jsem přišla o 37 minut později (ano vím to přesně, protože to bylo poprvé, kdy jsem někam dorazila se zpožděním). Online mapy mě totiž zavedly kamsi doprostřed pole. Zpocená jak myš divě se honící za sýrem, mající vlasy zplihlé, sršíc nadávkami na mobilní aplikaci jsem vešla do aromatického přítmí Dejvické čajovny.
Upřímně měl plusové body za to, že tam vůbec počkal. Sama jsem s sebou měla pro jistotu v kabelce knihu, kdyby se na to náhodou vykašlal on. Nakonec můj pozdní příchod konverzačně zahrál do autu a společně s vodní dýmkou jsme si užili pohodové odpoledne.
Na druhé schůzce jsem to decentně přehnala s vínem. A když říkám decentně, míním tím to, že jsem se zmatlala tak, že jsem se snažila otevřít vchodové dveře peněženkou místo klíčů. Aby toho nebylo málo ráno jsem ve své kabelce objevila jeho klíče a peněženku, kterou si ke mě na Náplavce dal. Samozřejmě jsem mu je jaksi zapomněla vrátit a i když se na mě telefonicky dobýval, byla jsem už kompletně tuhá.
Takže ženy během několika hodin se mi podařilo udělat dojem typické pražské blondýny beze špetky orientačního smyslu jenž má sklon k alkoholismu, a která ve svůj prospěch zabavuje vše, co se jí dostane pod ruku.
Když se chtěl sejít potřetí říkala jsem si, že chce hlavně vrátit svoje věci. Ale následovala čtvrtá, pátá, desátá schůzka… A dneska je to měsíc, co se vídáme. Osobně mám zásadu, že o svých milostných eskapádách píšu jen v čase minulém. Nicméně, chtěla jsem se o to s vámi Kávařky podělit, jelikož jsem si tohle drámo přece nemohla nechat pro sebe.
Nejspíš nikde v Ústavě není předepsaný správný způsob začátku vztahu. Stejně jeho kvalitu ukáže až čas. A pár trapasů na začátek tomu ani neprospěje ani zvlášť neuškodí. Teda alespoň doufám. Na druhou stranu, prostě taková jsem. Střelená blondýna, co se ztratí i ve vlastním bytě po cestě na záchod a která zběsile pluje životem získávajíc absurdní zážitky. Nicméně jak už jsem psala, jinak než nenormálně to fakt asi neumím.
Jak už jste si asi všimly, zásadně nepoužívám jména. On mě ženy označuje jako Bejby (která však místo koutu k sezení raději vyhledává psací stůl), a já mu dala jméno Honey, bez kterého si stejně jako Medvídek Pú nedokážu představit svůj den.
