To, na čem záleží

To, na čem záleží

Ženy, původně jsem chtěla psát článek na téma Day in my life. Chtěla jsem vám do něj naházet tunu fotek z Náplavky a kasat se tím, jak jsem měla hodobóžovou sobotu. Na to ale teď upřímně vůbec nemám náladu. Chci být totiž upřímná jak k sobě, tak i k vám, takže dnešní článek bude trochu o něčem jiném, o těch opravdu důležitých věcech. Každopádně pár náplavkových fotek jsem přece jenom přídala 🙂

Víte je to 14 dní, co jsem jela do práce na Rekole. Stejně jako skoro každý den jsem si užívala jízdu podél břehu Vltavy. Srpen ja krásný v tom jak se příroda začínám zabarvovat do teplých tónů, vzduch je po ránu studený, ale v poledne už je to na žabky a kraťasy. Milovala jsem tenhle svůj ranní rekolový rituál, batoh na záda nebo do košíku, sluchátka do uší, soundtrack ze Stranger Things a jelo se. Z přírody až do centra. Kolo jsem vždycky nechávala u Mánesa a zbytek cesty jsem došla pěšky, protože jsem se bála kolejí. To ráno, kdy jsem spadla, jsem ale chtěla dojet až do Jógovny. Času jsem měla spoustu, nemusela jsem pospíchat, nebylo třeba komukoliv cokoliv dokazovat. 

Ale já měla plnou hlavu myšlenek a tak nějak jsem úplně nebyla vědoma přítomného okamžiku. A je to normální, že když člověk není soustředěný na to, co se kolem něj děje, může udělat pěknou botu. Prostě jsem nebyla ochotná zastavit svoje tělo a myšlenky, a tak tělo zastavilo mě. 

Od toho pádu, jsem se k celý tý situaci nechtěla vracet. Byla jsem líná jít víc do hloubky a hledat v tom nějaký ten vyšší princip. Protože je přece podstatnější jít dál, zabojovat v těch výzvách, co mě čekají, uspokojit všechny, jen ne samu sebe. Vždyť mám přece vybudovanou pověst na tom, že všechno zvládnu, tak proč bych měla najednou polevit. Teď, když na tom nejvíc záleží

Zavedu vás teď na chvíli do momentu, kdy se to přihodilo. Sjela jsem u Mánesa do Myslíkovi ulice. Na chodníku ani na silnici prakticky nikdo nebyl. Cesta plynula jako voda v řece a já už se viděla v cíli. A najednou to přišlo, do mojí hlavy se zase vloudily ty myšlenky z předchozího dne, kdy mě můj ex totálně vyhejtoval za to, jak se teď prezentuju na podcastech. Že prej nechápe, proč se chlubím tím, že neuním jezdit na kole… zvláštní, neměla jsem pocit, že bych tohle kdy řekla.

Sjíždím do Lazarské, a všímám si toho, že na mém batohu, kterej se kynklá v rekolovým košíku, leze obrovský pavouk. Valím na něj oči, ale vím, že musím být soustředěná na cestu. Nesnáším pavouky… poslední dobou se mi o nich furt zdá, je to neustále ten samej sen. Pavouk spřádá síť kolem mýho lapače nad postelí, a pak se snáší ke mě dolů…

Najednou už jsem ve Vodičkově a vidím jednoho chodce, konkrétně chodkyni, holčinu co stejně jako já míří na ranní jógu. Přejíždím z chodníku na silnici, ke kolejím a znovu se ztrácím v myšlenkách. Přemítám o výběrovém řízení na novou vysněnou práci, které mě nesmírně vyčerpávalo. Tři kola za sebou, rozuzlení před sebou, a to jsem ještě zdaleka nevěděla, že mě čeká ještě čtvrté kolo… Cítila jsem se hrozně unavená, ale říkala jsem si vydrž, vždyť na tomhle záleží nejvíc.

Sjíždím kolem do kolejnice a padám z kola. Během pěti sekund sbírám vše, co mi popadalo. Otáčím se a díky všem andělům strážným nejede žádná tramvaj ani auto. Nasedám na kolo a v hlavě naskakuje automat – dojet na jógu, odcvičit to, jít do práce. Že levou rukou nestisknu řídítko, nevnímám. 

Ležím v šavásáně a z praxe si nepamatuju nic. Nade mnou voní santalové dřevo a moje tělo se klepe, jako kdybych stála nahá uprotřed zimi venku na mrazu. Najednou mi to dochází, že nejsem oukej, že budu muset k doktorovi. Ale pche, říkám si, však oni mi to zafačujou a bude to dobrý, je to jen ruka.

Jenže, to jsem netušila, že teď budu chodit do nemocnice na Karlák každý týden. Že budu mít naprosto raritní zlomeninu v zápěstí. Že ten pes hlavou dolů, kterýho jsem v šoku minulou středu dělala po pádu z kola, bude na dlouhý měsíce můj poslední. Furt jsem měla pocit, že je to jen další sranda, kterou si procházím, a kterou pak shrnu v podcastu a založím ji do šanonu s názvem Tisíc a jedna volovina Veroniky Lechnetové svazek padesátý. Jakoby není tomu tak a musím říct, že na to jak mám kolikrát dost morbidní smysl pro humor, mě tady smích celkem přešel. 

Sečteno, podtrženo prognózu mám na dalších 6 týdnů jasnou. Modlit se ke kosti, která prakticky nesrůstá, aby se zahojila a já tak nemusela jít na operaci zápěstí. Běh mám zakázaný, na jógu a další sporty můžu zapomenout. Beru to však pozitivně a řekla jsem si, že budu alespoň víc chodit venku nebo i na páse. Břicho a zadek posilovat taky můžu, tak snad ze mě za 6 týdnů nebude Kim Kardashian s kentauří prdelí…

A teď zlatý hřeb a pointa celého příběhu. Život i situace v něm mají přesně takový smysl, jaké jim dáme, takže tisíc z nás by si tuhle zkušenost vysvětlilo a přeložilo jinak, ale jí vám dneska dám ten svůj výklad. Měla jsem ve svým středu všechno, jenom ne sebe (a jo, ne nadarmo se to stalo ve středu 😊 ). Na všem záleželo víc než na mě samotné. Hnala jsem se za tolika věcma, že jsem se v tom úplně začala ztrácet.

Ta zlomená ruka mě doslova usadila na prdel a já měla víc času přemýšlet. Po čtvrtém kole jsem z výběrového řízení odstoupila, dva dny před finálním verdiktem. Pro někoho je to totální bullshit, pro mě rozhodnutí, který jsem cítila, že je správný. Měla jsem to tak vysněný a vážně jsem do toho dala všechno, jenže se mi pak v hlavě rozblikala z ničeho nic červená kontrolka a najednou jsem přestala cítit, že je to ten správný směr. Nejspíš proto, že to trvalo tak dlouho, a že mi přišlo, že to hrozně tlačím. Jak když se derete protiproudem řeky. V životě se mi osvědčilo, že pokud se má něco stát, jde to hladce, jak po másle. Jasně, někdy člověk musí zabojovat o to, o co skutečně stojí. Ale teď přejdu trochu do metafory, v krámě vidíte tucty nádherných a snových džín, to ale ještě neznamená, že vám budou sedět. Tohle se mi třeba stalo s Karlovkou – jeden velký sen studia na prestižní škole, a za ty tři toky jsem pochopila, že ten sen může mít k realitě dost daleko.

Zkrátka a dobře přestala jsem to cítit a rozhodla jsem se jít jinou cestou, která se mi otevřela a bůh ví, kam mě to zavede, ale jedno vím, nelituju toho. Byla to neskutečná a dlouhá cesta a můžu hrdě říct „lesson learned“. Sebe jsem teď dala do svého středu, pak taky lidi co mám ráda a věci co mě baví. Otevřela jsem náruč času s tím, že už ho nechci nahánět a organizovat, chci si ho užívat. Na nočním stolku jsem oprášila knížky, na který jsem celý léto prděla a zjistila jsem, že krtkův dort lze vytvořit jen jednou rukou, a stejně tak i tenhle článek.

Jo… Vala mě za tuhle fotku nejspíš ukamenuje, ale you know what? Za tohle přátelství/sesterství jsem teď fakt neskutečně vděčná. Aneb foto z pátečního zapíjení mé zlámané haksny 😀

Klid v duši opřený o štěstí, to je to na čem nejvíc záleží. Vy samotní, vaše zdraví, rodina a láska, to je to podstatné. A to jsou sny a cíle samozřejmě taky, a je skvělé si je plnit, jen je dobré přitom myslet i na ten čas který vám plyne a zvažovat cenu, kterou do něčeho dáte. Já si vybrala ve svých třiceti letech začít investovat jinam, a jen čas ukáže jestli to bylo správně.

Víte co v symbolice znamená pavouk? Dočetla jsem se, že má vyjadřovat životní rozhodnutí. Četla jsem si to na nějakém duchařském webu, když jsem psala tenhle článek a přijde mi, že to fakt sedí. Rozhodnutí o své budoucí cestě jsem měla v hlavě neustále, a stejně jako na tom kole jsem se mohla přerazit, abych všem dokázala jak jsem dobrá. Takže jsem si řekla, že už na tenhle postoj prdím. A je fajn na prahu křižovatky zjistit, že nevolíte ani pravo ani levo, že volíte sebe. 

10 Komentáře

  1. Bella Moon
    08/21/2019 / 17:48

    Přeji ti, ať se ti ta ruka dobře hojí. 🙏🙂 Moc hezky napsané. Něco na tom bude. 🤔 Na to, že je to vážnější téma, to vyprávíš takovým stylem a s trefnými výrazy, že jsem se stejně musela nad několika větami pousmát. 😃 Člověk by asi neměl nic brát úplně mega vážně a být na sebe tak přísný..ve většině případů to dopadá blbě..aspoň v dlouhodobějším horizontu..

    • Ema
      Autor
      08/22/2019 / 16:18

      Děkuju a máš pravdu 🙂 člověk by neměl brát život tak vážně.

  2. Radka
    08/21/2019 / 18:58

    Verunko,to je tak hezký, nemyslím tím ten pád z kola,ale to vše okolo a jseš fakt hrdinka, že jsi dokázala odmítnout ten zápřah ohledně vysněné práce.Nerada bych,aby to vyznělo,že je fajn nezkoušet a nejít za své hranice,ALE nikdo a nic nezná tvuj vnitřní pocit,který tě k tomuto rozhodnutí vedl.Cokoliv ve svém životě uděláš nebo neuděláš,je správně, protože jen ty víš,co je pro tebe to pravé. Ať máš krásný čas a tvá ruka ať se dobře hojí 🙏❤️😇

    • Ema
      Autor
      08/22/2019 / 16:19

      Moc děkuju Radko 🙂 . Jako nebudu lhát, bylo to pro mě celkem těžký rozhodnutí, ale říkala jsem si, že nemá smysl do toho jít, když o tom nejsem na stoprocent přesvědčená. Moc děkuju za podporu.

  3. Anna Bártová
    08/21/2019 / 19:41

    Ahoj Veru,

    moc děkuju za tenhle článek, za tu upřímnost a to, jak jsi dokázala popsat, co se v tobě děje. Že naprosto racionálně chápeš, že jsou důležitější věci na světě, ale stejně tě to trápí (Mimochodem, v tomhle doporučuju podcast od Brooke Ence “Between the reps – A road to recovery”. Je to hodně dobrá crossiťačka, sama měla na čas od cvičení útrum a nádherně tam popisuje, co se jí dělo v hlavě). Ony tyhle zranění jsou vlastně v něčem hrozně důležitý. Jako lidi si hrozně rádi zvykáme na nové rutiny. V našich životech já pár věcí, které dělat musíme, které máme rádi, ke kterým se vracíme a někdy si neuvědomíme, jak moc se někdy opakujeme a jak moc se nám z těch věcí nechce vystoupit. Já sama měla pár ošklivejch zranění, který se táhly, bolely a nevěděla jsem, kdy se to uzdraví. Ale na druhou stranu jsem byla nucená hledat věci, abych to přebila. A fascinovalo mě, kolik času, nejen toho fyzickýho, ale i mentálního, jsem před tím strávila pohybem. V posilovně člověk stráví maximálně hodinu, ale jak pořád přemýšlíš nad tím, co budeš cvičit, jak to do těch napráskaných dní napresuješ.. a najednou tam nutnost kapacity nebyla. Ani fyzická, ani v mý hlavě. A já je mohla zaplnit jinejma věcma kolem sebe. Začala jsem malovat, fotit, být s kamarádama, ale taky jíst víc čistě, být víc venku jen tak, a cenit si pohybu, kterej můžu dělat přirozeně. Neopakuj si ten moment, kdy jsi spadla z kola, jakože to byla tvoje vina. Takový věci se dějou. Ber to jako impuls, který tě má přesměrovat na jiný rutiny a drobnověci, impuls, který ti má pomoc zaplnit život jinýma věcma, na který bys jinak nepřišla. Jsi jedna z nejvíc silných lidí co znám. Přeju hodně síly a držím palce :-*

    • Ema
      Autor
      08/22/2019 / 16:21

      Ahoj Aničko, nesmírně ti děkuju za tenhle komentář a můžu jen říct, že máš naprostou pravdu 🙂 moc děkuju za podporu, nesmírně si toho vážím.

  4. Kamča
    08/22/2019 / 11:35

    Ahoj Verčo,

    Jsem ti moc vděčná, že sdílíš i takovýhle věci 🙂 a stejně vtipnou a trefnou formou, jako vždycky!
    Brzy se uzdrav 🙂

    • Ema
      Autor
      08/22/2019 / 16:22

      Ahoj Kamčo, moc ti děkuju 🙂

  5. Gita Klouckova
    11/08/2019 / 8:56

    Verco dekuji za krasne pribehy zazitky a tvuj nadherny mily hlas ktery se pekne poslocha drzim palce v dalsi tvoji praci a tesim se na dalsi zazitky

    • Ema
      Autor
      11/09/2019 / 7:09

      Moc děkuji Gito 🙂 s prací jsem se už trochu posunula. Budu to sdílet v novém podcastu. Děkuji za podporu 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *