Nestoupej na váhu, važ si sama sebe

Nestoupej na váhu, važ si sama sebe

Ležím na gauči a palce u nohou más schovaný pod dekou. Projíždím si telefon a promazávám starý fotky. Je celkem zajímavý vidět, kam se můj život posunul a co jsem všechno za poslední rok zažila. V jednu chvíli na mě vykoukne mnou upečenej dvoupatrovej svatební dort, v jiném momentu se rozplývám nad výhledem z Top of The Rock v New Yorku. Našla jsem fotky z půl maratonu, z naší první společný dovči s Márou a pak taky typický záběry jídla 😊

Co se ale v mém mobilním fotoalbu opakovalo s cyklickou přesností byly fotky mojí vlastní postavy, mého těla. Fotky váhy, srovnávací fotky před a po a nespočet fotek z fitka, kdy se snažím zatnout snad každej sval v těle. 

Kroutím hlavou a nechápu to, protože těch fotek je tolik, že kdybych to měla změřit na procenta, je to tak 35% z celkovýho počtu obrázků. Když jsem po chvilce údivu sjížděla prstem po obrazovce mobilu níž, zjistila jsem, že fotky v určitý fázi zmizely.. jinými slovy, přestala jsem je dělat. A tak jsem začala přemítat, kde vlastně nastala ta změna, že už jsem neměla potřebu sama sebe dokumentovat a zjišťovat po každým tejdnu jestli jsem náhodou ještě hubenější nebo víc ve formě.

Víte ženy, budu k vám maximálně upřímná. Za dokonalou postavou jsem se nesmyslně honila prakticky celý svůj dosavadní život, takže mi to celý do jistý doby nepřišlo ani trochu divný. Takový ty vzlety a pády, neustálý nový začátky, hledání toho správného jídelníčku, zběsilé střídání low carb s high carb nebo občasný koketování s veganstvím. Furt se v mém slovníku opakovaly fráze typu nová rutina, nové návyky, nové cviky a další nové nesmysly, které mě měly nějakým způsobem odstřihnout od mého bývalého života. Chápete ne? Abych to konečně byla ta nová já.

Bože jak já jsem to v hlouby duše nenáviděla. Ten vnitřní dril, to neustálý sebepozorování, kontrolování toho co jím a kolik toho jím. A nedej bože jakmile jsem viděla na zadní straně obalu nějaký gramy tuku, v tu chvíli mě chytaly mdloby.. Jako jo ženy, teď trochu přeháním, ale víte jak to myslím. Prostě jako kdyby na mém starém já bylo něco špatnýho, jak kdybych ho chtěla smazat a vytvořit zbrusu novou, vychrtlou ale zároveň nabušenou verzi sebe sama.

A teď zpět k bodu, kdy si myslím, že se můj vnitřní antidietářský protestnant vzbouřil a řekl, “tak ale jako dost už“. Nejspíš to nastalo někdy na jaře, kdy jsem měla docvičený E-book od Péti Elblový a zároveň jsem dokončila výzvu Nebuď tunák od Fit Fab Strong. Myslím, že v tu chvíli se mi definitivně naplnil pohár trpělivost se mnou samotnou a z ničeho nic jsem vzala váhu a vyhodila ji do popelnice.

Upřímně nechápu, proč mě to najednou tak popadlo. Proč jsem měla tu potřebu jít a prostě to udělat. Ale jako kdyby z ní už roky šel takovej neviditelnej šepot, kterej mi říkal, že nikdy nebudu PODLE NÍ dost dobrá. Nechala jsem se tou krávou tyranizovat roky. Celý sezóny jsem se hodnotila podle toho, jestli jsem tam měla to vysněný číslo 49,8 kg. A když tam konečně bylo, bylo to v obdobích, kdy jsem byla psychicky nejvíc na dně. A hádejte co, rozhodně mě to neudělalo šťastnější.

Protože starou verzi sebe sama nepřepíšete číslem na váze nebo o pár centimentrů menšíma džínama. I když budete vypadat jako z časopisu Vogue, duše vám nezaplesá, pokud uvnitř nebudete naplněný. A tenhle hlad určitě nezaplácnete dalším hladověním, nebo navazujícím záchvatovitým přejídáním. Protože pokud něco nemáte uvnitř sebe, venku to prostě nenajdete. Spokojenost musí jít ven z vás, nelze ji nasát dovnitř. A vnitřní štěstí člověk rozhodně nezíská tím, že se bude neustále porovnávat s okolím, nebo jako v mém případě se sebou samotnou.

No a teď tedy k té finální pointě. Dneska jsem se vážila a mám 53 kilo. Je to vlastně skoro ta samá váha, kterou jsem měla loni, když jsem trpěla záchvaty přejídání. Prvně jsem byla v šoku, když jsem to číslo viděla, páč jsem si říkala, že za ten rok jsem ušla dost velký kus cesty a tak nějak jsem se vnitřně začala sama sebe ptát, jak to, že není vidět změna?

Zase se začal uvnitř mě vyhrabávat hlásek, který říkal “vidíš, jsem ti říkala, že když tu váhu vyhodíš, ztratíš nad sebou kontrolu“… Než se ale stačil nadechnout k druhé větě, slezla jsem z váhy a šla jsem se podívat do zrcadla. Viděla jsem silnou holku s plochým břichem a tricákama, který dokáže vypěstovat vážně jenom jóga. S vráskama od smíchu, svalnatýma nohama a silnější duší. Zabrouzdala jsem v telefonu a našla pár starých fotek, které jsem tak zběsile loni fotila a víte co? Rozdíl je tam veliký, jen to prostě není v číslech, ale v pocitech jak na těle, tak i na srdci.

Váha je stejná (53 kg) – fotky od sebe dělí víc jak půl roku

Mohla bych vám tu vyprávět tisíc a jeden důvod proč je dobrý si vážit sama sebe místo stoupání na váhu, ale chápu, že na tohle si musí každej přijít sám. Jedno vám ale povím. Jakmile si opravdu plně uvědomíte respekt a úctu k vlastnímu tělu, už nikdy se k němu nebudete chovat zle. Budete mu dávat jen to nejlepší a to nejen potravu klasickou, ale i mentální. A když ho občas bude honit chuť na sladký nebo sklenku vína, tak mu to taky dáte, protože víte, že jeden nebo dva dny nic neovlivní. Jelikož věřte mi, že nic nechutná tělu a mysli tak, jako racionální svoboda.

Váha je stejná (53 kg) – fotky od sebe dělí víc jak půl roku

12 Komentáře

  1. Markét D.
    08/14/2019 / 18:02

    Úžasný, upřímný článek, který mi otevřel oči! Až teď jsem si uvědomila, že opravdu jsem moc zaujatá na číslo na váze, na tom co je dobré a zlé, neustále jsem k sobě sebekritická, pohled do zrcadla mi snižuje sebevědomí… a dost, takhle nikdy nedospěju k vysněné postavě! Je na čase se mít ráda, při každém pohledu do zrcadla se na sebe usmát a říct si “ty to zvládneš, nevzdávej to, jsi krásná a jedinečná”.. děkuju za Tvá milá slova, která mi změnila pohled na toto téma 🙂 Měj se fajnově <3

    • Ema
      Autor
      08/14/2019 / 18:20

      Markét to mě vážně moc těší 🙂 . Sama jsem se v tom kruhu motala fakt neskutečně dlouho a jsem ráda, že jsem z něj snad konečně na furt dostala. Držím palce, ať se daří i tobě najít ten správný balanc.

  2. Anička
    08/17/2019 / 7:21

    Krásný a pravdivý článek, který by si měla přečíst každá dívka/ženská 🙂 Přiznám se, taky se dost řídím číslem na váze a vždycky si řeknu, že to prostě musím shodit, protože se budu cítit líp. Jenže máš úplnou pravdu v tom, že když to člověk pak shodí, tak se většinou necítí šťastně a naplněně, protože se honí jenom za tím shazováním hmotnosti a neužívá si tu samotnou cestu, proces. Dala jsi mi podnět k zamýšlení a za to ti moc děkuju <3
    P.s: Ta proměna je úžasná!!!

    • Ema
      Autor
      08/17/2019 / 13:39

      Děkuju 🙂 proces je stejně důležitý jako cíl.

  3. Foolmark
    08/18/2019 / 15:24

    Hezky napsané. K tomu samému (prostě se nevážit) jsem dospěla v podobné chvíli jako ty a musím říct, změnilo mi to pohled na sebe sama. Dřív jsem si nejprve přišla hubená, tak jsem záměrně “jela objem”, jak se tak říká a nabrala asi 5 kilo. Pak jsem bohužel nabrala dalších asi 5 kilo, protože jsem začala brát léky, které zvyšovaly apetit, takže v zápětí jsem chtěla hubnout. A víš ty co? Ono se to povedlo, ale já byla v takovým kalorickým deficitu, že když jsem se chtěla vrátit do normálu, přišly záchvaty a já se doslova dožrala opět na ty kila, co mám teď. Pak jsem zahodila váhu a řekla si- dost holka, s tebou končím a začala jsem se měřit a hlavně dostatečně jíst. Jím více než kdykoliv předtím, váha stojí, možná trochu stoupá, ale ejhle já mám o 4 cm méně v pase než před pár měsícema. Takže za mě to funguje. Chce to- dělat sport pro radost a hubnutí brát jen jako benefit.

    Ps. Jsi krásná.

    • Ema
      Autor
      08/18/2019 / 18:13

      Naprosto souhlasím a mooc děkuju 🙂

  4. Barus
    08/25/2019 / 13:56

    Ahoj, krásný článek. Já sama mám období, kdy jsem svou váhou docela posedlá. Jako dítě jsem se nikdy nehlídala co jím a byla jsem krásně štíhlounká, v 16 jsem ale najednou začala nabírat, po roce jsem stoupla na váhu a ejhle – najednou tam bylo (pro mě tehdy nepřijatelné číslo) 60 kg. Teď už vím, že na mou výšku 172 je to úplně krásné číslo, ale tehdy to pro mě byl fakt šok, že už nevážím těch svých 53 kg jako jsem měla ve 12 nebo 14.
    Začala jsem se zas víc hýbat a jíst zdravěji. Teď – o dva roky později – mám 54,5 kg, což je moje vysněná váha, ale najednou nevím. Cítím se dobře, ale přijde mi, že tělo pláče. Zastavila se mi menstruace, moje vždycky malá prsa se ještě zmenšila a já teď přicházím na to, že možná zdravá strava a sport nemusí být pro naše tělo vždycky to nejlepší. Dlouho jsem si sebe vážila jen natolik, kolik mi dovolilo číslo, které se ukázalo na naší váze. Teď jsem ve fázi, kdy se snažím neřešit tolik, co jím, ale je to těžké, když jsem dva roky byla posedlá zdravou stravou. Na jednu stranu chci přibrat, abych byla zdravá, na stranu druhou nechci, protože se mi líbí pocit být hubená.
    Jsem ráda, že se tahle témata (váha, poruchy příjmu potravy a podobně) teď na internetu začaly objevovat, protože je díky všem fitness blogerkam strašně jednoduché do toho spadnout a mladý holky si často neuvědomují, kam až to může vést.
    Děkuju za tenhle článek! 🙂

    • Ema
      Autor
      08/25/2019 / 15:27

      Ahoj Baruš, tak to mě teda neskutečně mrzí 🙁 Celkově hubnutí ve vývinu, což je pro mě cca do 18-20 let mi přijde nesmysl, protože se může zastavit celý proces růstu a hormonálních změn. Všechno je podle mě pro člověka zdravé – cvičení, strava všeho druhu – ale důležité je MNOŽSTVÍ. Nic by se nemělo přehánět a budu ti moc držet palce, aby se tělo zase dalo doromady.

  5. Nicol
    10/10/2019 / 11:50

    Super článek i podcast! Sice jsem se nikdy nehonila, nepočítala kalorie, neodpírala jsem si jídlo, ani nebyla na dietách, ale když teď zpětně vzpomínám, uvědomuji si, že pro mě taky vždy byla ideální váha 49 kg. Když tam bylo 50 nebo 50,5, ještě jsem to brala, ale vyšší číslo jsem tam prostě vidět nechtěla. Naštěstí jsme váhu doma nikdy neměli a jen jsem se jednou za čas ze zvědavosti zvážila u kamarádky. Taky si uvědomuji, jak slabá a nespokojená, nešťastná jsem se cítila. Jedno období jsem měla fakt dril; týdně jsem dvakrát nebo třikrát chodila plavat po dobu půl roku. Plavala jsem jak šílená. Myslím, že jsem mohla uplavat asi kilák a půl vždy během půl hodiny. A tou dobou jsem ještě měla zaplaceného trenéra v posilce. Prostě šílenost.
    Pak jsem se naštěstí nějak vyklidnila, začala jsem každý den dělat aspoň půlhodinovou jógu. K plavání se snad zase dostanu, ale už s mírou. Jím všechno a víc, než dřív. A největší překvapení bylo, když mi doktorka na kontrole navážila 53,9 kg. Nejdřív jsem si říkala, že je to nějak hodně, ale když se kouknu do zrcadla, vím, že to hodně není. Břicho není propadlé, ale osvalené, zadek je větší a kulatější a nohy jsou dostatečně silné, aby mě nesly životem. Konečně spokojenost bez ohledu na to číslo.

    • Ema
      Autor
      10/13/2019 / 10:20

      Niky, to je super 🙂 jsem ráda, že jsi spokojená.

  6. Katka
    01/31/2020 / 16:17

    Bomba!Díky za tento článek.😊

    • Ema
      Autor
      02/01/2020 / 11:07

      Mám radost, že se líbil 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *