Rozhovor s Lucií Levou

Rozhovor s Lucií Levou

Lucie Levá je talentovanou fotografkou, která před pár dny oslavila dvacáté osmé narozeniny. Během své dosavadní profesní kariéry stihla nafotit přibližně šest set koncertů a navázat spolupráci s bezpočtem umělců. Její fotky mají hloubku i duši. Jsou realistické, nepřikrášlené a zároveň velmi výstižné.

Lucka poslední měsíce bojuje s rakovinou. Její přístup a myšlení mě v mnohém poslední dobou inspirují. A to bylo důvodem, proč jsem si ji vybrala do dalšího rozhovoru sem na blog. Pevně věřím, že po přečtení následujících řádků mnoho z vás popřemýšlí nad tím, co je v tom životě opravdu důležité.

Luci, jsi jednou z nejtalentovanějších fotografek, jakou znám. Jak jsi se vůbec k téhle profesi dostala?

Sice to bude znít jako kliše, ale k práci fotografky jsem se dostala tak, že jsem si ji zvolila. Pamatuju si, jak jsem ležela v posteli, když mi bylo tak dvacet let a koukala na nejvíc teen seriál Upíří deníky. Říkala jsem si: „Já bych se tak moc chtěla mezi těma lidma pohybovat.“ (myšleno herci, štábem apod. ) A v ten moment jak jsem to dořekla, mě do mysli přilétla myšlenka: „Tak buď fotografka.“ Bylo to tak silná vize, že jsem jí naprosto podlehla. Další den jsem všem oznámila, že budu fotografka. Reakce rodiny byla chladná, vnímali to jako jedno z mých pobláznění. Síla a energie jaká mi přišla v myšlence shůry, ale byla krystalicky čistá a já neměla sebemenší pochyb. Věděla jsem, že to je cesta k moji realizaci a nic jiného jsem nepřipouštěla. Oblékla jsem si triko s velkým logem Tesco a začala si přivydělávat jako pokladní, abych si mohla pořídit moji první zrcadlovku. ☺

Fotila jsi spoustu známých osobností. Na jakou spolupráci nebo fotografický projekt jsi nejvíce pyšná?

Na tuto otázku nedokážu jednoznačně odpovědět. Moje fotografická kariéra je pro mě mozaika, která do sebe krásně zapadá. Miluju, když fotím pro mě inspirativní a neznámé holčiny, zároveň se ráda setkávám s hodně slavnými lidmi. Určitě byl pro mě zážitek potkat se osobně s členy Imagine Dragons, Davidem Guettou, kytaristou Bon Jovi, Petrech Čechem, Sergeje Poluninem atd. Z českých jsem určitě ráda a vzpomínám na setkáni s legendami jako Zdeněk Svěrák, byla jsem doma u Jiřího Suchého, dále Helena Vondračková, Richard Muller, Michal Kocáb, Lucie Bílá. Upřímně mám pocit, že co se týče české scény tak tím, že pracuji v mediích, jsem zvládla nafotit většinu. 

Miluju práci pro castingovku, protože tam potkám zase spousty herců, miluju focení backstage u natáčení. Focení v Londýně, kde jsem fotila sport a začínající herečky a zpěvačky, bylo velice inspirující. Opravdu si teď přijdu jako fretka, ale myslím, že za těch pět let co se focení věnuji, jsem stihla nafotit okolo třeba šestset koncertů 🙂 . Všechno je pro mě moc důležitý a udává mi to směr. 

Koho bys v budoucnosti chtěla vyfotit a proč? 

Upřímně na základě zkušeností, které mam si opravdu myslím, že vše je možné. Takže vlastně asi úplně sen nemám. Dříve jsem měla sny jako spolupracovat s velkými značkami ve světě módy, fotit backstage natáčení Holywoodských filmu, nebo jet světové tour s velkou kapelou. V Praze jsem se na natáčení setkala s Carou Delevinge a Orlandem Bloomem a moc dobře vím, jak to je na place náročný a vlastně nekonečný. Zkušenost dobrá, zažila jsem ji a už se do toho tolik nehrnu. S pár českými kapelami jsem jela tour a neznám větší otravu než půl dne sedět v autě. Člověk si něco idealizuje, ale skutečnost je mnohdy jiná. Jediné, co teď chci je dělat vlastní projekty a dělat jen to, co mě baví. 

Vím, že je to těžké téma, ale i na to se dnes zaměříme. Byla ti diagnostikována rakovina tlustého střeva, což je ve tvém věku opravdu velmi vzácné. Můžeš se s námi podělit o to, co diagnóze předcházelo? 

Abych pravdu řekla, tak moje diagnóza byla pro mě úleva. Poslední dva roky jsem se postupně cítila čím dál hůř. Nic mě nebavilo, cítila jsem se neustále unavená a občas jsem měla bolesti břicha. Po létě se to pozvolně začalo zhoršovat, vyčerpání bylo intenzivnější a bolesti větší. Měla jsem na sebe vztek, že už nejsem výkonná jako dříve a dost jsem si to vnitřně vyčítala. Opravdu jsem cítila, že mam křehké zdraví a považovala jsem se za nemocnou už v době, kdy jsem ještě dle doktorů byla prý zdravá. Vše se zlomilo na přelomu Nového roku, kdy mě přítel odvezl na ambulanci s bolestí břicha. Pak už to byla jedna rána za druhou. Dva a půl měsíce jsem nevěděla co mi je a bála jsem se, že na nic třeba pořadně nepřijdou. Pak mi doktor oznámil, že mám rakovinu tlustého střeva, což většinou mývají lidé padesát plus, a že v mém věku je to vzácné. Jediné řešení jsou cykly chemoterapií a operace. Tak jsem si projela úvodní kolečko chemoterapií, zavadění portu a další zákroky. Teď mě čeká první operace.

Jakým způsobem jsi to vnímala ty? Co se týče myšlenek a emocí, co se ti nejvíce honilo hlavou?

V první řadě jsem byla ráda, že vím, co mi je. A moje emoce se asi nedají popsat. Je to neuvěřitelný strach a popíraní. Vždycky mě tahle nemoc strašně děsila. Vlastně jsem byla zmatená z toho, jak prezentují tuto nemoc různě ve filmech a mediích. Tak jsem žila do té doby s pocitem, že rakovina rovná se v podstatě smrt. Myslím, že u většiny lidí ty pocity jsou podobný. Brečíte, máte úzkosti apod. Několikrát jsem navštívila ambulantní krizová centra a povídala si s psychoterapeuty. 

Jak jsi na tom nyní a jaká je prognóza?

Za pár dní mě čeká operace, pak by mělo následovat další kolečko chemoterapie a potom znovu operace.

Je nějaký rozdíl ve tvém životním postoji nebo filozofii před onemocněním a nyní?

Můj život se naprosto změnil. Sice to teď bude znít šíleně, ale v podstatě jsem konečně šťastná. Člověk zná různé poučky z knížek, jak by měl žít, jak by měl vnímat svět, co má cítit. Sice to víte, možná něco z toho aplikujete, ale často to nebývá upřímný. Uvědomila jsem si, že život je opravdu křehký a vzácný a není vůbec samozřejmý. Vážím si a respektuju svoje tělo. Nikam se už neženu, snažím se víc vnímat přírodu. Všechny starosti, co jsem měla v hlavě a připadali mi důležité a podstatné, v podstatě vymizely. Protože opravdu nebyly důležité. Zdraví a vnitřní štěstí, to mi teď dává smysl.

Co je tvým největším životním snem?

Být zdravá a šťastna, obklopena lidmi co mam ráda a co mě inspirují. 

 

Rozhovor s Luckou byl pro mě velmi silným zážitkem, byť byl zprostředkován přes email. Do teď si vybavuju, jak jsem jela tramvají a četla si její odpovědi na otázky. V duchu mě z toho mrazí ještě teď. Najednou člověk přestane hrotit spoustu věcí a začne tou pneumatikou na břiše, která se najednou nezdá tak velká. Sama jsem podnikla spoustu změn ve svém životě na základě tohoto rozhovoru a moc doufám, že i vám to pomůže dívat se na ten život tak trochu jinak. Protože jak už zmínila Lusiet, “opravdu není samozřejmostí”.

Lucku můžete najít na jejím instagramovém profilu @lusietplife , kde každý den sdílí příspěvky ze své cesty k uzdravení.

2 Komentáře

  1. Markéta
    05/28/2020 / 11:55

    Silné a zároveň vlastně i krásné, děkuju

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *