…protože balanc

…protože balanc

Ženy, mohla bych se tady teď rozepisovat hodiny o tom, jak jsem se posledních čtrnáct dní měla, ale to si poslechnete v zítřejším podcastu. Nicméně long story short – moje vysoké nasazení, které dominovalo tomuto roku od ledna do července, si nyní vybírá svou daň. Naivně jsem doufala, že poté, co mi bude sundána sádra z ruky, se vrátím naplno do svého života. A to jak fyzicky, tak i psychicky. Asi je vám jasný, že tyhle věci se prostě nedají časově ohraničit, nebo poznačit do to do listu v kolonce “splněno”. Takhle to v životě nefunguje, a já se nyní učím trpělivosti víc, než kdy dřív.

Hodně o sobě pochybuju poslední dobou. Přemítám nad rozhodnutími, které jsem učinila a furt se sama sebe dokola ptám, jestli je to správně nebo ne. Krásný na tom, je že i když se toužím dozvědět výsledek prakticky ihned a bez ohledu na to, jak moc sama na sebe i na okolnosti tlačím, jsem tomu pomyslnýmu konci spíš více než méně vzdálená. Takže jo, i já, která dělám workshopy na téma sebevědomí, ho občas ztratím.. a je to tak v pořádku, vážně ženy.

Když bych to měla shrhnout do jednoho velkého titulku, tak posledních pár týdnů bylo náročných. Pokud to však mělo nějaký pomyslný strop, byl to tenhle týden. V úterý jsem zažila po dlouhý době hysterický stav, který bych bez nadsázky mohla přirovnat k panické atace. A jak, že se to projevilo? Inu rozbrečela jsem se v práci, asi třikrát. Ne tyhle věci se mi nestávají prakticky nikdy a jelikož jsem dáma, nechávám si brečení zásadně na doma. Nicméně tady to už prostě dál jinak nešlo. Potřebovala jsem upustit páru. Měla jsem totiž pocit, že se mi tak nějak všechno hroutí pod rukama, což jak se nakonec ukázalo, byl problém, který existoval jenom v mojí hlavě.

Přemýšlely jste někdy nad tím ženy, kolik problému si vytvoříme v hlavě a jaké procento je z nich skutečně reálných? Nahrála jsem na tohle téma motivační zprávu, kterou najdete online na mém Patreonu. Celkově jsem chtěla pro tento měsíc místo relaxace vytvořit spíš motivaci, něco co vám vlije krev do žil a myslím, že se mi to povedlo. Nicméně zpět k pointě. Když jsem se ve čtvrtek zamyslela nad svým momentálním životním stylem, dost mě to zarazilo. Minimum spánku, málo jídla protože jsem věčně bez chuti a ze stresu do sebe nedokážu kolikrát po ránu vpravit ani sousto, a na závěr nulová psychohygiena.

Je fajn jít si za svými sny a cíly a pracovat tvrdě od rána do večera, ale chce to prostě balanc. K tomuto závěru a hlavně prozření jsem došla po dvou hodinách strávených u Sáry ve Vršovicích, kde jsem si v pátek nechala udělat nové tetování. Byl to takový pomyslný dárek ke třicetinám a zároveň jsem chtěla právě připomínku toho, že v životě je nutná rovnováha. To abych náhodou nezapomněla, až někdy pojedu znova na Rekole 🙂 Každopádně, když jsem tam šla, do toho malého a vonnými tyčinkami ovoněného bytečku, neměla jsem ponětí, že se celý tetovací proces změní v neuvěřitelně otevřený rozhovor, který mě vyladí zpátky na mou klidnější notu. Víc o tom budu povídat v podcastu, takže vydržte do zítra a dozvíte se víc.

Vždycky jsem si říkala, že kérky mají svůj význam a že si žijou svým vlastním životem na naší kůži. Mám ale pocit, že s tímhle indiánským symbolem je to ještě trochu intenzivnější a nevím jestli je to tím, že jsem se po týdnu pořádně vyspala a najedla, ale doopravdy se teď cítím silnější a vědomější.

V sobotu jsem si pustila mantry a po třech dlouhých měsících se protáhla na jógamatce. Byl to úžasný pocit, jako by mi někdo uvnitř duše otevřel okno a vyvětral. Stačilo dvacet minut a já měla pocit, že jsem zase doma. A tak jsem v tomhle uvolněném duchu pokračovala celý den. Nikam jsem nespěchala a odpoledne jsem vyrazila na svůj první svařák a procházku po vánočních trzích s Verčou Tázlerovou z blogu Stylish Coffee . Krásně jsme si pokecaly, ostatně jako vždy a procházku jsme ukončily na Žižkově. Od Veru jsem dostala novou knížku, která se věnuje tématu blogování a jak změnit tenhle svůj koníček na business. Tohle je jeden můj velkej tip pro vás, pokud se zrovna v něčem plácáte – obklopujte se lidmi, kteří vás podporují a kteří vás vždy povzbudí. Je to vážně důležitý, protože třeba nebýt Veru, myslím si, že bych se do spousty věcí nepustila. A někdy vážně stačí, když vám jeden člověk řekne, že to prostě dáte! 

Celkově, když chcete upustit páru, je fajn jít s někým ven na procházku a povídat si. Jasně posezení u kafe a vína je taky moc fajn, ale mě prostě přijde, že když je u toho povídání i nějaká malá fyzická aktivita, že si odpočine hlava i tělo.

Z noci na dnešek jsem se vyspala jak dlouho ne. Poslední dobou jsem totiž spala jenom několik málo hodin a to většinou těsně nad ránem. S usínáním jsem problém neměla, potíž byla v tom, že jsem se po hodině probudila a nemohla jsem dál spát. A to hlavně z toho důvodu, že se mi honí hlavou milióny myšlenek. A jelikož zanedbávám psychohygienu v podobě odpočinku, jógy a jakékoliv meditace, je vám asi jasný, že se mi všechny ty sračky v hlavě hromadí a nemají ventil. Proto jsem byla dneska ráno tak šťastná, když jsem se poprové probudila až se světlem. Odpočatá a plná sil jsem si nazula tenisky a vyběhla do lesa a k přehradě. Uběhla jsem svých pět kilometrů, což je vzdálenost, na které vždycky začínám, když se vracím k běhu a pak jsem si dala znovu dvacet minut na jógamatce.

Teď je mi fakt krásně. Myslím, že je to taky z velký části ovlivněno tím, že se mi vrátila menstruace. A jo z toho mám obrovskou radost, protože jsem vyznavač ženské cykličnosti a tohle mi vážně dost chybělo. Takže i když jsem včera krapet umírala bolestí, tak to bylo fajn a včer jsem si užila kaiserku s Nutellou a to bez výčitek.. protože balanc 🙂

Tak nějak cítím, že toho všechny máme vážně hodně a asi je to i tím, jak se blíží konec roku, že se všechno kolem nás tolik láme. Ale ono zase bude líp. Někdy vážně stačí jeden pohodový víkend s čajem na gauči, kdy se nehrabete ve svý hlavě a neřešíte problémy, ale prostě jenom relaxujete, jíte co chcete a hlavně dost spíte a on ten svět je hned pak veselejší. No a abych to zakončila ultra pozitivně, tak dneska vyrážíme do kina s neteřinkou na Ledové království II. Neviděla jsem sice ani ten první díl, ale někdy je dětská energie a nadšení tím nejlepším lékem na všechno.

Dejte mi vědět, jak to máte vy a co vám pomáhá, když potřebujete upustit páru a já se na vás budu těšit zítra v podcastu. Který bude asi nejupřímnější, jaký jsem kdy natočila 🙂

Follow me

4 Komentáře

  1. Kateřina
    11/25/2019 / 10:31

    Ahojky Verčo,

    k těm problémům v hlavě…myslím, že tak většina našich pochybností a domněnek je úplně zbytečných. Napadá mě na tom jen jediná kladná věc, a to když mi spadne kámen ze srdce, když se dozvím, že to vlastně není tak kritické jak jsem si myslela 😀

    A neboj se Verčo, věřím, že u tebe bude zase vše v pořádku. Nedávno jsem si taky okusila jak je to vše na nic, nic se nedařilo, říkala jsem si: “Hlavně Trpělivost!” A vzpomněla si na jednu větu, a to, že Nejtemnější chvíle nastává před úsvitem 🙂

    Měj se krásně 🙂
    Kateřina

    • Ema
      Autor
      11/28/2019 / 12:18

      Ahoj Kačko,
      moc děkuju za podporu 🙂 Vážím si toho, a to s tím úsvitem je velká pravda, navíc jsem to tenhle měšíc slyšela už několikrát 🙂

      V.

  2. Kristýna
    11/29/2019 / 17:57

    Ahoj Veru 🙂
    vždycky mi mluvíš z duše, každý podcast je snad vyslovení toho všeho, co se děje i u mě. Ikdyž mě netrápí žádné zdravotní problémy (ťuk ťuk děkuji Pánu Bohu), tak se vždy naprosto ztotožním. Tolik pomyslných problémů, které se mi tvoří jen a jen v mé hlavě! Po přečtení tohoto článku, sem se utvrdila, že je potřeba sebe nezanedbávat, nechat si ten čas sama pro sebe a chvíli jen tak plynout, být.. ony se ty myšlenky uspořádají.
    Děkuji za Tvou inspirativní tvorbu 🙂 Jen tak dál.
    Kristýna

    • Ema
      Autor
      12/01/2019 / 18:10

      Děkuju Kristý 🙂 a s tím časem pro sebe máš pravdu, i já se v tomhle směru momentálně mám co učit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *