Jak mi letošní rok změnil život

Jak mi letošní rok změnil život

Sedím u Čtyř pokojů, nad hlavou mi poletují světlýka odrážející se od místní diskokoule a člověk by neřekl, že je sotva půl desáté ráno. Popíjím kávu a chce se mi spát. Těch posledních pár týdnů mi vážně dalo zabrat a i když jsem se vážně těšila na ten pocit, “až bude po všem”, uvědomila jsem si, že jsem vlastně teprve na začátku cesty. A to tak nějak se vším.

Vím, že ještě zdaleka není konec roku a nejspíš se nesluší děkovat, před tím než definitivně spadne pomyslná opona. Nicméně, kdybych se neohlídla a neuvědomila si, co se vlastně všechno od ledna událo, byl by to podle mě vrcholný projev neúcty. A nebojte se, nemám pocit, že bych na začátku roku byla nikdo, a teď je ze mě pomyslný někdo. Ale jo, tenhle článek bude tak trochu o tom, jak se malá holka do velkýho světa dostala. Nemyslím teď zdaleka jenom ten online, jako spíš ten vesmírnej a pracovní. A samozřejmě my, kteří věříme na nějaké kontinuum moc víme, že všechno je propojený. Ale všechno popořádku.

Když jsem před několika lety seděla v kavárně Čekárna a psala svoje první články na blog, měla jsem v hlavě několik snů. Ano, nebudu vám tady věšet bulíky na nos, že jsem si některý věci vůbec nepřála, protože ano, přála jsem si je. Ale pravdou je, že se mi ani nesnilo o tom, že by se ty věci někdy mohly splnit. Měla jsem jen další internetový deníček zapadlý mezi všemi těmi stránkami a blogy a spíš tenhle prostor sloužil jako moje “odkladiště” než jako něco, co by mělo číst víc jak deset lidí. A v té době jsem si říkala, že je v pořádku snít, že z toho stejně nebude nikdy nic velkýho. Že si tady můžu bezpointně psát, tak trochu si ulevovat po všech těch vztazích a na chvíli vypnout ten offline svět a přejít do toho online, kde jsem alespoň na pár minut mohla být spisovatelkou.

Myslím, že tohle je asi největší kouzlo internetu, a proto všichni více či méně vyhledávají různé sociální sítě. Protože tu můžeme být tím, kým vlastně chceme být… i když to nutně nemusí znamenat, že jste stoprocentně sami sebou. Můžete být tou vysněnou superstar, nebo válečnicí ve World of Warcraft. A dokonce můžete pomáhlat tenhle svět tvořit, protože jste nejen jeho konzumentem, ale i aktivním tvůrcem. Je to kouzelný, i když na to často nadáváme.

Nicméně roky ubíhaly a já jsem nejprve byla učitelkou, poté supportem v bance na oddělení internetového bankovnictví, až jsem se dostala k personalistice. Roky plynuly a obsah tady na blogu se moc neměnil, i když sem tam jsem měla víc článků a jindy měsíce ani ťuk. A nakonec jsem přidala YouTube… i když ne tak zcela nakonec. Pro mě byl více méně každý ten rok stejný. Prostě jsem jen psala, občas něco natočila a jednou za měsíc odmítla nabídku na spolupráci pocházející z pochybných zahraničních serverů. No big deal & same old story. 

A mně to vyhovovalo, být zašitá ve své vlastní miniaturní ulitě, kdy od života nechcete o moc víc, než dostáváte. Kdy věříte tomu, že vaše sny patří do krabice s nápisem dětství a že je na čase být dospělý a rozumný. Hlavně se nepouštět do žádných velkých akcí. Jenže letos se to změnilo, konkrétně tedy v únoru, kdy jsem založila podcast. Pro mě to byl jenom další doplněk mé tvorby a upřímně ulehčení práce, protože s videii jsem ho vždycky vyplácala neskutečně moc a na ostatní věci mi ho tolik nezbývalo. Co jsem ale nečekala, byl fakt, že vás to začne tolik bavit. Že najednou vás na instagramu nebylo osmset, ale jedenáct tisíc, a že si moje epizody týdně poslechne kolem třinácti tisíců z vás.

Sorry jako, ale přijde mi to furt jako totální nesmysl, a že to má na svědomí nějaký internetový šotek. Snažím se to přijímat s co největší pokorou a nepochybovat o tom, ale! Tohle nemůžete udělat třicetiletý ženský, která je přesvědčená o tom, jak už vlastně stabilní práci má, která jí sice moc nenaplňuje, ale že to nějak do tý mateřský doklepe. Asi tak od května jsem začala přemýšlet nad tím, jestli chtít víc je správný. Jestli to teď mám chytnout za pačesy a zkusit se ponořit do té svojí tvorby naplno. Nebo teda ne úplně naplno, ale prostě jen o trochu víc. Dělat alespoň z padesáti procent pracovního času to, v čem jsem podle vás (a nutno uznat, že i podle sebe) vážně dobrá.

Nejhorší na tom je, že vážně nemám ráda změny. Mojí doménou je stabilita, i když to tak poslední dobou vážně nevypadá. A hrozně těžko se mi přistupovalo na myšlenku, že je nejspíš na čase něco změnit. Že to moje šíleně rychlý životní tempo plný stresu v práci není dobrý. Obzvlášť, když k tomu přičtete další hodiny mimo zaměstnání, které strávíte tvořením obsahu, odpovídáním na zprávy a dalšími věcmi, které chcete dělat stejně kvalitně jako cokoliv dalšího. A tak mi to všechno začalo přerůstat přes hlavu. Několikrát denně jsem se sama sebe ptala, co to sakra dělám a hlavně proč to kurňa dělám. Až jsem spadla z kola a banálně nateklé ruky, se stal komplikovaný případ zlomeniny a přetržených vazů. Stále opakuju, je to kravina oproti jiným nemocem, to je jasný. Ale zastavilo mě to, ale až později jsem dodala ten dovětek bohudík.

V ten den a i další týdny, kdy mi nasadili sádru a hrozili operací, jsem nadávala na všechno možný, proč se tohle muselo stát zrovna mě! Teď když se mi přece tolik daří. Faktem je, že se mi nedařilo prakticky vůbec nic. A to hlavně kvůli tomu, že jsem dělala tisíce věcí a ani jednu pořádně. Neměla jsem z ničeho radost, protože když už jsem něco dělala, myslela jsem na tisíc jiných věcí, které jsem musela udělat. Takže jsem si ve výsledku neužila vůbec nic. Co je to za život, když si ho neužíváte. Je to k ničemu, to vám můžu říct hned. Bohužel až příliš pozdě mi došlo, že můj život není o tom mít perfektní figuru, která stejně v mých očích nebude nikdy perfektní, protože jsem už dávno zapomněla, co je to pokora k vlastnímu tělu. Teprve když mě vezli na sál jsem si uvědomila, jak moc přikládám váhu nesmyslům a to, co doopravdy chci, zahazuju pryč. Až tehdy jsem zjistila, jak strašně moc se vlastně bojím toho, že by se některý věci mohly splnit.

Strach z toho, že bychom doopravdy mohli mít vše po čem toužíme nás podle mě brzdí asi ze všeho nejvíc. Protože spousta lidí si na druhou stranu spíš řekne tisíc důvodů proč by to nemohlo vyjít. A když dojde na myšlenky, že by to přeci jenom mohlo klapnout, tak vás vnitřně zarazí hlásek, který vám našeptá, že zase takové štěstí určitě mít nebudete. Je to blbost, všechny tyhle obavy. I když mě se to kecá, co? Mám jich taky plnou hlavu, nemyslete si.

Pomyslně jsem třískla do stolu před pár dny a řekla v práci dost. Postu, který mě už delší dobu nenaplňoval ani profesně a upřímně ani finančně. Chtěla jsem prostě víc a to ve všech směrech, ale to prostě nešlo. A zase, až teprve dva dny zpět jsem si zase sama pro sebe potichu řekla bohudík. Protože to, co jsem se tady měla naučit, už dávno znám a že je nejvyšší čas se posunout. Sice jsem se neposunula nikterak daleko, jen na jinou pozici a daleko hůř placenou a daleko jednodušší než tu, kterou jsem měla doposud dělala. Ale když jsem nad tím přemýšlela, říkala jsem si proč ne. Takže by se dalo říct, že to pro mě není žádná výhra, i když já to považuju za jedno ze svých největších vítězství.

Protože jsem řekla razantní ne tomu, co už jsem dál dělat nechtěla. Protože jsem poslala do háje tu vnitřní Verču, která se chce zavděčit všem a vším a žádný výsledek pro ní není dostatečně uspokojivý. Udělala jsem něco, na co tahle šílená perfekcionistka není ani trochu hrdá. A taky že mě bombarduje výčitkami a chmurnými myšlenkami, jak si teda jako teďko sakra vydělám ten rozdíl na výplatě, který činí kolem sedmi tisíc. Upřímně ženy, nemám tucha. Jen jsem prostě měla pocit, že pokud neudělám krok stranou a neudělám prostor tomu všemu, co chci aby přišlo, tak to nikdy nepřijde. Strávila jsem teďko posledních pár dní vymýšlením business plánu a přemítáním nad tím, co by mohlo fungovat a co ne.

Mára, to je můj věčný oponent a vy to už moc dobře dlouho víte. A musím říct, že tentokrát tomu nebylo jinak. Jemu přijde inteligentnější a lepší mít jednu stabilní práci za víc peněz a ve volnu dělat tvorbu pro radost a neřešit výdělek. A do jisté míry s ním maximálně souhlasím. Jenže, co když vážně je možné vytvořit si vlastní pracovní pozici, která mě bude naplňovat k prasknutí? Třeba ten sen, že jednou budu mít práci, která mě bude opravdu těšit a nebudu ji dělat jenom pro výdělek, může být skutečností. A to je teď něco, na čem pracuju. Když přes den jedu tramvají, nebo když v noci nemůžu spát.

Začala jsem psát knihu, vymýšlet adventní kalendář na Patreon, plánovat videa i témata článků. Navázala jsem první spolupráce s Aktinem , na kterém jsem roky nakupovala proteiny a sirupy a pak taky s R3ptile , kteří vyrábí ty nejlepší oříšková másla na světě. A nebudu lhát, že nemám strach. Jsem ho plná, protože ještě před půl rokem bych neřekla, že do toho všeho půjdu. Najednou je výplata menší, můj vlastní mikro-podnik zdaleka nevynáší a mě nezbývá než trpělivě pracovat a čekat. Nicméně jak už jsem psala v úvodu, život je podle mě hlavně o radosti, a proč se nezkusit živit tím, co člověka naplňuje i když to má nejisotu budoucnost. Konec konců není to nic tak fatálního, že by se to nedalo změnit a když by všechno padlo a nepovedlo se z toho nic, vždycky to můžu podávat jako humornou historku, až ze mě bude jednou prarodič. Něco jako “Teď vám budu vyprávět o tom, jak byla kdysi babča pěkně trapná”.

Změnil se mi komplet celý život. Moje podcasty už nejsou zdaleka tak anonymní jako tomu bývalo. Zjistila jsem, že mě posloucháte nejen vy, ale i moje kamarádky a dokonce kolegové. A to je něco s čím jsem na začátku moc nepočítala. Změnily se moje sny a plány a částečně i práce. A moje mentální nastavení? To zaznamenalo asi tu největší změnu. Protože najednou pro mě nejsou peníze a rychlost hnacím motorem, jako spíš dělat s láskou věci, který mě baví. Upřímně mě mrzí, kolika lety jsem prosvištěla rychlostí blesku a pořádně si je neužila. I když jsem teď plná pochyb a přemítám nad tím, co mě teďko čeká, mám tak trochu vnitřní pocit, že jsem svému vysněnému životu daleko blíž než kdy dřív. Protože jsem to zase plně vědomá já, a za to všechny ty letošní lekce stály.

Co říct závěrem, asi jen to, abyste se nebáli plnit si své sny. Vykašlete se na práci, která vás nebaví nebo kde vás dostatečně finančně neocení. Nebuďte s lidmi, kteří vás vysávají a nedělejete nic co nechcete. Jasně, život je i o nepříjemných věcech, a někdy musíme přečkat míň nepříjemná životní intermezza, ale sakra co si budete na smertelný posteli spíš vyčítat? Myslím si že to, že jste nedělali víc věcí, které vás baví a že jste ztráceli čas tam, kde jste nechtěli ani být. Přemýšlejte o tom 🙂 Já si jdu dopít kávu a vyrážím na sraz s vámi. Protože tahle povídání tváří v tvář jsou asi tím největším letošním splněným snem!

Follow me

8 Komentáře

  1. Simona
    11/18/2019 / 17:57

    Držím Ti veľmi palce a dúfam ze všetko pôjde tak ako si si naplánovala ❤️
    Mojím najväčším strachom je momentálne praca po skončení vysokej školy. Viem, že nemám predpoklady získať dostatočne dobrý a platovo zaujímavý job aký by som chcela, ale dúfam, že po škole sa prvý rok všetkému zaučím a potom si založím vlastnú účtovnú firmu alebo sa v nejakej lepšej zamestnám. Všetko je vo hviezdach 🌟

    • Ema
      Autor
      11/23/2019 / 21:41

      Simčo, budu moc držet palce, aby ti vše klaplo podle tvých představ 🙂

  2. Radka
    11/18/2019 / 18:00

    Verunko, to je taaaak hezký,moc ti fandím ❤️❤️❤️naprosto ti rozumím

    • Ema
      Autor
      11/23/2019 / 21:41

      Moc děkuji za podporu Radi 🙂

  3. Andrea
    11/18/2019 / 20:20

    Krásný článek. Myslím, že jsi v něm shrnula celou podstatu a smysl toho, čím se poslední dobou zaobírám sama. Souhlasím s tebou, že člověk většinou lituje spíš věcí, který neudělal, než který naopak jo, protože přes ty se nakonec nějak přenese. Ale největší zklamání nám může přinášet právě to, že jsme si nedovolili v tom našem životě dělat to, po čem naše srdce touží, co s námi rezonuje v těch nejzákladnějších buňkách. To je ta správná cesta, kterou se dát, a i kdyby nevyšla, tak ta správná je někde poblíž, třeba jen o kousek vedle. Ale pořád lepší být takto blízko, než na míle daleko od svých snů a toho nejpravějšího pro nás. 😊

    • Ema
      Autor
      11/23/2019 / 21:40

      Andy, máš naprostou pravdu 🙂 Moc hezky jsi to napsala.

  4. Marie
    11/19/2019 / 10:49

    Krásně napsaný! 🙂
    Moc ti fandím.

    • Ema
      Autor
      11/23/2019 / 21:39

      Moc děkuji 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *