Zdravím vás ženy, po delší době. Asi si říkáte, proč už víc jak měsíc na blog nic nepřistálo. Inu budu upřímná, nebyla chuť a ani čas cokoliv psát. Navíc pro mě poslední dobou bylo příjemnější o věcech mluvit, než je zhmotňovat na papíře v podobě slov. A taky mi to šetřilo spoustu času, a tak jsem se na nějaký čas „uklidila“ na YouTube.
Když jsem si účet na YouTube zakládala, rozhodně jsem neměla v plánu být na něm moc aktivní. Brala jsem to jako skvělý doplněk blogování a zároveň nástroj k tomu, být vám blíž a komunikovat s vámi i jinak než skrze řádky mých příběhů. Jenže nejspíš osud tomu chtěl a na YouTube vás začíná být čím dál víc, a tak jsem začala víc točit než psát. A vůbec mi to nevadí, naopak mám teď pocit, že jsem vám blíž a vy mě tak nějak taky. Vzájemně se od sebe učíme, inspirujeme se a snažíme se zvládnout tenhle šílenej svět s velkou hrstí odhodlání a se špetkou humoru.
A teď zpět k tématu. Jaký že byl rok 2018? Pro mě to byl rozhodně jeden z nejlepších roků v mém životě. Hlavně díky tomu, že jsem byla neustále na cestách. Navštívila jsem Londýn, Oslo, Lefkádu a dvakrát Budapešť. Nalétala jsem toho letos (vlastně už loni) víc než za celý život dohromady a ne, nepřestala jsem se v letadle bát. Potkala jsem mnoho inspirativních lidí, získala nové přátelé a to hlavně z cizích zemí. O pár jsem jich taky přišla, ale inu to je život, a v něm musí být rovnováha.
Vesmír vám vždy něco dá a něco vezme a je to tak v pořádku.
Nebudu se teď ohlížet za každým měsícem, ale pár událostí přece jenom zmíním. Zlomový pro mě byl bezesporu duben, a to hlavně díky tomu, že jsem v tomhle měsíci absolvovala jedno vítězství a jednu velkou ránu. Uběhla jsem během jednoho slunného dopoledne půlmaraton a v jiné odpoledne jsem se dozvěděla, že mám myomy. Tenkrát to pro mě byl dost negativní zlom, jelikož to znamenalo, že budu muset dost zásadně přehodnotit svoje myšlení. A do toho se mi upřímně moc nechtělo, ženy.
Málokomu se chce vydat do hlubin svojí mysli, aby tam odkrýval hromady sraček (s prominutím), které se tam nahromadily během pár let zametání důležitých myšlenek pod koberec. Jenže dříve nebo později ta protivná chyméra stejně vyleze na světlo světa, ať už v podobě nezvladatelnýho chování nebo v mém případě v hávu nemoci.
Nejtěžší pro mě bylo vůbec tuhle nemoc přijmout a dovolit si myšlenky, že vlastně nejsem ve své mysli zdaleka tak dokonalá, jak jsem si myslela. Chápejte to tak, že jsem si naivně myslela, že ve své hlavě a duši mám čisto, že žádné skryté problémy nemám. Opak byl pravdou, byla jsem toho plná, ale tak nějak jsem v úprku zapomněla přemýšlet nebo spíš se zamýšlet nad tím, jak mi vlastně je. Nebo lépe řečeno, jak mi bylo…
Všechno zlé je k něčemu dobré a tak jsem se po pár týdnech sebelítosti a jednoho krásného výletu do Osla rozhodla vyměnit běžecké boty za jógovou podložku a uložila jsem svou mysl a srdce do Jógovny. Začátky nebyly jednoduchý a kdo sledujete mou jógovou cestu na instagramu od začátku ví, že k eleganci a síle mám hodně daleko.
Nešlo mi o to, utužovat moje tělo, chtěla jsem více porozumět svojí hlavě a svému tělu. Proč se proti mě obrátilo a dalo mi najevo svou nespokojenost nemocí?
S každým předklonem jsem víc a víc chápala slovo pokora. S každým záklonem se mi pomalu přestávala točit hlava z vesmírného nekonečna. A s každou další asánou zaměřenou na kyčle jsem posílala energii do svých slabin, kde bylo uloženo tolik hněvu proti mužům a taky proti sobě. A ženy, odklízela jsem třikrát týdně ve své hlavě sračky lopatou, která nikdy nebyla prázdná. Až jednoho podzimního odpoledne na pláži v Řecku, jsem konečně pochopila, o čem vlastně celá tahle nemoc je a proč se mi stala. Někdy si žena musí projít pocitem, že nestojí vůbec za nic, musí klesnout na dno hluboko pod svoji hodnotu, aby si uvědomila, že její síla nespočívá ve vnějším světě, ale v ní samotné. Že se musí umět zastat sama sebe a hlavně, že její podstatu nedefinuje nikdo jiný než ona sama. To byla asi největší lekce loňského roku – nenechat se definovat cizími lidmi, těžko mi někdo jiný může říkat kdo jsem a co dokážu.
Jak jsem na tom zdravotně teď nevím. U doktora jsem naposledy byla v červenci, kdy jsem zjistila, že jeden myom zmizel a druhý je na ústupu. Ale pocitově se cítím skvěle. Občas sice nějaké bolesti ještě mívám, rozhodně to ale není tak intenzivní jako kdysi a tak nějak podvědomě cítím, že jakmile se vyčistila hlava, pročistilo se i celé tělo. Na jógu teď chodím méně a občas si jdu i zaběhat.
Celý rok byl jinak opravdu úspěšný a pozitivní. Vyzkoušela jsem si i roli podnikatelky, kdy jsem spravovala jedné firmě sociální sítě a starala se jim o marketing a konečně jsem tak pochytila různé věci ohledně sociálních sítí i z druhé strany. Poprvé jsem si sama vysvavovala fakturu, kalkulovala si ceny, řešila daně a dělala všechny ty podnikatelský, „dospělácký“ věci, kterým do teď pořádně nerozumím. S Márou jsme si užívali cestování, poznávali nová města a destinace a na závěr roku krásně oslavili Vánoce s Mínou v náručí.
A co mě čeká tento rok? Rozhodla jsem se trochu ozvláštnit svou rutinu, ve které jsem střídala jen jógu s během a od nového roku jsem začala cvičit podle E-boku od Péti, která založila projekt Boj za nové tělo a musím vám říct ženy, že je to pěknej záhul. Ale baví mě poznávat nový cviky a zjištění, že se u něčeho víc zapotím než u běhu má pro mě kolosální význam. Pořád mám totiž v hlavě zabudovaný stareotyp, že u žádného sportu nikdy nespálím tolik jako u běhu. Je to blbost, říkaj to i moje fitness hodinky.
A ta největší bomba? Letos se poprvé podívám do New Yorku. Na tuhle cestu se opravdu moc těším a v květnu vám budu dávat na instagram jednu fotku za druhou. Sice nevím jak zvládnu osmihodinový let, když už teď při tom dvouhodinovém chytám hysteráky, ale ono se to nějak vyřeší. Jinak větší cíle než si tenhle rok užít a být i nadále šťastná vážně nemám. A co vy? Jaké máte sny a plány na rok 2019?
