Jo já vím, další článek na pokračování, jsem děsná. Takhle nějak to začalo s FleshbEX! a zatím jsem zveřejnila jen jeden článek z téhle rubriky, ale nebojte se. Už pro vás brousím nový, epésní, vztahově vybroušený, trapasama šmrncnutý diamant. Nyní ale zpět k mému životu, který je teď plný monotóních definic, depresoidních večerů s hlavou v knížkách a emočně velmi zajímavých vztahů (o jejichž podrobnostech vás vážně informovat nebudu páč se celkem stydím).
Kupříkladu jsem předevčírem, ostatně jako každý jiný svůj učební den vstala, šla si zaběhat a dala na instáč pár fotek své zdravé snídaně i svačiny (aby bylo vidět jaká jsem fitness girl což)… No a pak jsem kolem půl páté v záchvatu žalu nad učením vybagrovala dno své Nutelly z Drážďan. Co na to říct takhle z hlavy?? Asi jen to, že jsem vypadala jako nějaká pošahaná herečka z Upířích deníků – akorát jsem kolem držky neměla krev ale hnědé mazance od Nutelly… #princezna.
Krom těchto výlevů se mi daří celkem dobře ženy, co vám budu povídat. Slunce konečně svítí, zahrádka mi prosperuje a v rámci prokrastinace jsem provedla i několik malých úprav. V jakém jsem duševním rozpoležení, jste si mohly počíst v předchozím odstavci… Jestli vám ženy mohu něco doporučit, tak prosím vás nechoďte nakupovat emočně rozrušené. To jsem si šla takhle jednou v práci do našeho malého útulného květinářství koupit malou radost po vypjatém dni. Vybrala jsem si tam jednu malou chudinku v květináči. To jsem si zase jednou řekla (společně se svým zachranitelským komplexem), že ji spasím – #jázahradník. No a co se nestalo, vzala jsem si kytičku domů a dala si ji na terasu do květináče na stůl. Druhý den jsem si šla zaběhat na své obvyklé místo k přehradě a ejhle, co nevidím. U jednoho krásného baráčku stojí majestátný strom velmi podobný mé „kytičce“… no jasně, že jsem si koupila strom a ne kytku, že jo 😀 Jako kam já to dám… to fakt netuším. Zase na druhou stranu, kdo může říct, že si koupil za stovku okrasný strom.
Včera jsem se rozhodla doběhnout si ráno pro korálky do Zásilkovny. Udělala jsem si z toho klasický ranní běh, akorát s tou výjimkou, že jsem se rozhodla, že si cestou domů nakoupím. Takže zpocená, smradlavá se svítivě žlutou čelenkou na hlavě a nenalíčená jsem si to nakráčela do Alberta. Koupila jsem kafe, mlíko a něco k jídlu, jelikož mé železné zásoby v lednici přeci jen díky totální izolaci kolabují. A co to nevidím – cedule s informací, že v sekáči je nová kolekce. Tak jsem se rozhodla, že se tam zajdu „jenom kouknout“. No jasně, že jsem tam nechala pět set, ale za naprosto topózní kousky. Ty šaty vypadají jako ty, co měla Jenny ve filmu Forrest Gump a za 250,- nechte to tam, že jo. Vtipné ale bylo, že místní prodavačka za mnou neustále chodila a kontrolovala každý můj pohyb. Neměla jsem v plánu si věci zkoušet, nicméně když jsem pak uviděla svůj vzhled v zrcadle bylo mi hned jasný, že si myslela, že jsem bezďák. Přece jenom, byla jsem dost barevně oblečená, s čelenkou na hlavě, smradlavá a s alberťáckou taškou. Samozřejmě tomu jak na potvoru nahrával fakt, že asi pět minut po mě vstoupil do prodejny skutečný bezdomovec (asi si mysleli, že patříme k sobě).
No a to je asi tak všechno, co bych vám řekla „o lovu krevet“ nebo tedy spíše o komických zážitcích z posledních dnů, co jsem doma na „dovolené“ a učím se na státnice. Poslední dobou stále opakuju slovo až… Až to bude vše za mnou, až budu mít čas jen pro sebe, až si budu moc jít zaběhat s čistým svědomím, že na mě doma nečeká hora učení… Tohle slovo už mě neskutečně vytáčí, protože mě dělí od toho, co bych opravdu teď ráda dělala. Což je pití kávičky na zahradě, pečení cheesecaků všech barev a chutí, navlékání korálků a procházky centrem (bože jak mi chybí Praha)… Dnešní poučení z článku nebude nikterak filozoficky znějící, prostě dělejte to, co máte rádi s lidmi, které máte rádi a volte moudře čím strávíte svůj čas tady na zemi.
