Hanba mě fackuje při pomyšlení, že poslední článek se tu objevil bůhví před kolika měsíci. Konkrétně to radši ani nezjišťuju, páč bych se propadla ještě hlouběji. Ani tak nejde o to, že bych neměla čas ženy, spíše nebyla ta správná slova, která bych chtěla psát. Bylo tolik událostí za těch pár měsíců, že jsem nevěděla, co vstřebávat dříve. Nyní jsem se ale rozhodla prolomit to hrobové ticho na mém blogu a přináším vám nový článek.
Čím bych mohla začít. No asi to vezmu tentokrát od konce. Nechala jsem se ostříhat a to tak, že fakt hodně na krátko. Jistě každá znáte takový ten příběh, že jdete ke kadeřnici, toužíte po změně a odcházíte akorát tak s pláčem, páč vám ty konečky zastříhla asi tak o půl metru? No tak mě se stalo něco podobného. Paní kadeřnice, za kterou jsem jela až do Řeporyjí (což je asi tak hodina z Jižního města), mě nejspíš špatně pochopila a místo prodlouženého mikáda mám fakt mikádo. No, první dojem byl šok, páč takhle krátké vlasy jsem měla naposledy asi ve třetí třídě na základce. Druhý pocit, který následoval bylo nadšení, protože se mi to vážně líbilo. Nakonec to však vystřídalo zoufalství, když mi Honey doma řekl, že vypadám o hodně, hodně starší… Jo je tam dvakrát hodně, takže si asi dokážete představit moji reakci. Naštěstí druhý den to vykompenzovali moji kolegové v kanceláři, kteří z mých vlasů byli úplně nadšení. Takže si teď trochu zvykám na své nové já a nebudu vám lhát ženy, ty první ranní pohledy do zrcadla probíhají trochu s úlekem.
Pár dnů před tím byly Vánoce a Silvestr. Ty jsem letos poprvé slavila u sebe v bytečku v Javorovce společně s Honeym. Bylo vážně zvláštní zařizovat si poprvé všechno sama. Třeba jsem dva dny před Štědrým dnem řešila, že nemám kostičkovač na salát (to je takový to kolečko na bramborový salát – říkám tomu kostičkovač) a taky paličku na řízky. Strouhanku jsem sháněla den předem u nás v Kauflandu, vanilkové rohlíčky jsem kvůli těstu dělala nadvakrát a jako každý rok jsem na cukroví nechala půlku Vánoc a celé nervy. Nakonec jsem si ale užila nádherné svátky v blízkosti, jak mojí, tak i Honeyho rodiny. Byly to ty nejhezčí Vánoce za posledních několik let.
Na začátku prosince jsme s kolegy byli na vánočním večírku v SaSaZu a bylo to naprosto fenomenální. Vyjmenuji vám nyní pouze několik rozdílů mezi vánočním večírkem učitelek a bankovní firemní pařbou. Rozdíl číslo jedna – k občerstvení nemáte jenom pár okoralých chlebíčků a tuny cukroví, ale stan velký jako fotbalové hřiště plný všech možných dobrot. Rozdíl číslo dvě – nemusíte se mačkat v malém salónku a dělit se o pár lahví vína koupených ze školního rozpočtu, kam se totiž podíváte jsou všude hektolitry piva, vína i nealka a to vše zadáčo. A naposled, rozdíl číslo tři – místo zdvořilostního povídání si o inovatnivních metodách výserů ze strany paní ředitelky si jdete pro změnu poslechnout Daru Rollins a Davida Kolera (jo byla jsem od něj asi dva metry!!!)… Prostě byl to ten nejlepší pracovní večírek, na kterém jsem kdy byla. Myslím, že o tom i vypovídá fakt, že jsem domů přišla v půl deváté ráno.
No a co bych tak řekla závěrem? Mám toho pro vás přichystaného opravdu hodně. Ve svém sterotypním nicnedělání totiž nehodlám pokračovat. Poslední dobou se trošku utápím v takových těch klasických ženských depkách a někdy tomu zbytečně moc podléhám. To mi pak zatemňuje mozek a do psaní se mi moc nechce. Ale hodlám s tím zatočit. Chystám pro vás totiž už delší dobu novou rubriku, takže brzy očekávejte další řádky.
Jo abych nezapomněla, když už nám začal ten nový rok… Daly jste si ženy nějaké předsevzetí? Já jsem se rozhodla po několika letech, že si jich pár dám. Abych vám je však dala do kontextu, musím vám říct, že poslední dobou jsem se zamilovala do Edith Piaf. Do jejího životního příběhu plného tvrdých zkoušek, nesplněných tužeb a lásky k hudbě. Víte co odpověděla jedné reportérce, když se jí ptala, co by poradila mladým ženám? Řekla „miluj“.
Myslím, že je v tom hluboká myšlenka a proto jsem se rozhodla letošní rok zasvětit lásce. A to takové lásce, která bude beze strachu. To mě přivádí k odvaze, protože bez odvahy není láska beze strachu. Tentokrát se však chci víc zaměřit na lásku k sobě než k jiným, protože ta vyžaduje nejvíc odvahy. Čeká mě tedy těžký rok, ale pevně věřím, že až budu za těch třistaaněco dní stát na jeho konci, budu si říkat, že to byl jeden z nejlepších roků v mém životě. A co vy? Po čem vlastně toužíte v tomhle roce?
