Můj první půlmaraton

Probudila jsem se s lehkou nervozitou do sluncem zalitého rána. Pět let jsem měla v hlavě sen a tohle ráno jsem si ho hodlala splnit. Čekala mě moje první pražská půlka a já vůbec netušila, co od toho mám očekávat. A upřímně i přes mou hodně bujnou fantazii to předčilo veškeré moje sny. Jak to vlastně celé začalo? Inu to jsem takhle chodila před pěty lety s jedním chlapcem. A jednu krásnou slunečnou jarní sobotu jsme se procházeli po Letné. Všude okolo nás šustily stanioly, lidé seděli v trávě s úsměvy od ucha k uchu a na krku se jim pohupovala medaile. Podívala jsem se tenkrát na svého milého a ptala se, co to je za akci. On odvětil, že je to nejspíš pražský půlmaraton.

Ta atmosféra mě nadchla už tenkrát, ale k běhání jsem měla asi stejně daleko jako je to z Prahy do Austrálie. Jinými slovy, tenkrát jsem neběhala, ani jsem nesportovala. Fitko pro mě bylo sprostý slovo a vrcholem mého jídelníčku byl nakládaný hermelín a dva litry piva každý pátek v jedné z žižkovských hospod… A právě tam na té Letné jsem si řekla „holka, pojď to změnit“. Ta myšlenka mě zcela ovládla a toužila jsem po tom, zaběhnout si to společně. Můj tehdejší milý nadšení nesdílel a paradoxem bylo, že hned den na to jsme se rozešli. Tohle vlastně byl poslední hřebík do pomyslné vztahové rakve, kde každý takový hřebík představoval další věc, ve které jsme byli totálně odlišní. On zůstal zaseknutý ve svém životním stylu a já ho od té doby totálně změnila. Začala jsem pomalu ale jistě běhat, cvičit a stravovat se úplně jinak, než jsem do té doby znala. Učila jsem se vnímat svoje tělo a reagovat na jeho potřeby. A neustále jsem měla v hlavě vidinu toho sluníčka, staniolu a medaile. Byla to dlouhá cesta než jsem se konečně postavila na start a nebudu lhát, že mě to nestálo trochu dřiny a odříkání. Ale dne 7.4.2018 nastal den D a já se konečně postavila na statovací čáru.

Mára pro mě zařidil i takový malý „podpůrný tým“, který se skládal z našich přátel, takže nás na start nakonec jelo pět plus pes Koudy. A zatímco se moji kamarádi cpali snídaní v KFC v Kaprově ulici, mě pohlcovala nervozita. Budu teď hodně upřímná – nevěřila jsem svým vlastním nohám, že to uběhneme. Začínala jsem si víc a víc uvědomovat, že jsem nikdy tak dlouhý běh neběžela. Nicméně v tu chvíli vážně nebyl čas na nějaké sáhodlouhé mentální a oduševnělé pochody, páč jsem se ani nenadála a už jsem stála v koridoru K na startu.

Energie a síla davu je někdy vážně neuvěřitelná. Totálně vás to pohltí, všichni tleskají, radují se, plácají si po ramenou jako kdyby to už dávno měli za sebou. Fotí se, povídají si a očkem se poohlíží po tričkách stejného běžeckého klubu ze kterého jsou oni sami. Finální odpočítávání začalo a pomalu se začínala rozeznívat Vltava od Smetany. Neměla jsem běžeckého parťáka ani klub, se kterým bych sdílela nadšení… běžela jsem pro sebe a za sebe 🙂 Běžela jsem pro ten pětiletý sen, který jsem si v hlavě chovala od té prosluněné jarní soboty.

První pocity po startu? Naprostá trága. Dav, který jsem před necelou minutou obdivovala, mě náhle začal doslova vysírat. Páč v něm nebylo k hnutí, takže jsem první kilometr spíš šla než běžela. Na chvíli se mě zmocnil pocit, že to takhle asi bude celou dobu, ale naštěší se to semeniště běžců během pár minut rozuteklo a já si mohla začít naplno užívat závod 🙂 A bylo to naprosto úžasný. Sice si občas člověk musel dávat pozor, aby do někoho nevrazil, nebo aby na něj nepřistál sopel od sousedního běžce, který si zrovna odfrkával, ale jinak dobrý. Na dvanáctém kilometru byla dokonce běžecká svatba 🙂 Celkově zde o zvláštnosti nebylo nouze, potkala jsem běžící ovoce, lidi s helmou z antické Sparty, běžce s afro parukou na hlavě, běžecké páry se stejnými tričky (něco jako „Já jsem běžec Pája a běžím s Luckou“ a „Já jsem běhna Lucka a běžím s Pájou“ ). Bylo super vidět, jak si to všichni užívají, pomáhají si při občerstvování, půjčují si žínky na osvěžení a podporují se v tom, aby to dotáhli až do konce. Jsem totiž přesvědčená o tom, že minimálně čtvrtina lidí, by to v reále, kdyby běželi sami, nikdy neuběhli (včetně mě). Ale ta síla lidí vedle vás, je tak nakopávající, že vás to prostě donutí makat i když už vnitřně chcípáte.

A věřte mi, že já chcípala… Obzvlášť na sedmnáctým kilometru, kde ležela totálně schvácená a napůl v mdlobách vyřízená závodnice přibližně v mém věku. Sama jsem pak poslední kilometry měla co dělat, abych to dotáhla. Konečných 400 metrů jsem ale proběhla ve sprintu, protože jsem chtěla vytáhnout čas pod dvě hodiny. A výsledek? Nakonec jsem zaběhla čas 2:00:18, což je podle mě hodně slušný. No a závěr? Dostala jsem svůj vysněný staniol a medaily a hrdě kráčela za rodinou a přáteli vstříc vidině odpoledního steaku. Podpora všech byla neuvěřitelná, jak mých známých či neznámých lidí. Tisíce úsměvů ztracených v davu, svítivé oblečení a tenisky tvořící dunivou ozvěnu na asfaltových cestách. Celé centrum se na pár hodin zastavilo, i když bylo vlastně v pohybu. Pro mě to byl jeden z takových těch „wow-momentů“, které zažijete jen párkrát za život. Takže jestli někdo z vás má nějaký podobný sen, puste se směle do toho. Protože ten zážitek stojí určitě za to.

Foto by Štěpán Černý