Sedím doma na gauči zabalená v letní dece. Ruce mi voní bazalkou a kari. Venku se opět zatahují mračna, na parapetu mi vrní kočka a já mám hlavu plnou myšlenek. Člověk by řekl, že už jsem si zvykla loučit se s lidmi, ale upřímně si na to nezvyknu pravděpodobně nikdy. Víte ženy, jsem tak trochu autista a špatně snáším změny. Lidi obecně moc nevyhledávám a když už si někoho oblíbím s těžkostmi se s ním pak loučím. A nyní, když mi z práce odchází všichni moji oblíbení a blízcí kolegové, jsem se tak trochu ocitla pod palbou velmi lítostivých emocí. Náš skvělý tým se rozpadl a upřímně řečeno i já již delší dobu zvažuju odchod z firmy.
Nebojte se nic, Karel díky bohu neodchází (to už by bylo definitivně po mě). Karel úspěšně zvládnul státnice a narozdíl ode mě má již všechno hotovo a může se prohlašovat za bakaláře – nebo tedy on o sobě prohlašuje, že je DCP (diplomovaný chytač pokémonů). Ano ženy, Karel má rád ve svých skoro čtyřiceti letech chytání pokémonů prostřednictvím mobilního telefonu a během učení se na státnice získal na této hře celkem silnou závislost. To mu však nebránilo v tom, aby se důkladně připravil na přijímačky na inženýrské studium, které i přes srdceryvné vzlyky, jak to určitě nedal, samozřejmě zvládnul. Pogratulovala jsem mu a říkám: „Karle, to bylo ale o prsa severokorejské běžkyně“
Karel odpovídá: „V dorostu“
Odpovídám: „Sužované Kim Čong-unem“
Karel odpovídá: „A také hladem a povodněmi“
Osobně si myslím, že takhle těsné to nebylo, ale Karel je hérečka a tyhle naše bezpoitní hovory mě vážně baví, takže jsem se jeho přikrášlování nebránila. Čím mě, ale opravdu pobavil byla příhoda z jeho školního zapíjení státnic, během kterého vystupovala na místní zahradní slavnosti i Lucie Bílá. Karel sice není její velkým fanouškem, ale nemohl si nechat ujít příležitost požádat naši zlatou slavici o společné selfíčko.
A tak si na ni Karel počíhal za plotem a prý ji velmi slušně požádal o fotku, ta ho ovšem odmítla a odklopýtala do auta. Karel se pochopitelně urazil a další čtyři převyprávění tohoto příběhu trval na tom, že jako doopravdy nechápe, proč se s ním nechtěla vyfotit a že je to pěkná snobka. Při pátém vyprávění se na mě podíval a říká „No tak jsem byl trošku v náladě no a asi jsem na ní krapet zahulákal“… Při osmém vyprávění se z „trošku v náladě“ stalo „totálně na hadry“ a „zahulákal“ se změnilo v „řval jsem na ni zpoza plotu“
Karel, jenž sám sobě diagnostikoval krizi středního věku, se jednoho rána vzbudil a pocítil jakési duch-hovní pnutí. Nebo tedy alespoň tak to nazval a rozhodl se proto, že začne se svým duševním stavem něco dělat. Samozřejmě ho nenapadlo nic lepšího, než se vrátit ke své oblíbené jízdě na kole, což je chválihodné, nicméně poprvé když mi ukazoval na mobilu tracker své jízdy, připomínala trasa svým tvarem spíše blesk na čele Harryho Pottera. Abych to osvětlila Karel vyjel ze svého příbytku a po pár kilometrech narazil na kopec. Ve snaze se mu vyhnout zahnul a snažil se ho objet. Po dalších pár kilácích mu se smutkem v očích a s nadávkami v ústech došlo, že se tak či tak krpálu prostě nevyhne (jelikož se ocitnul jednou půlkou kola na srázu). A tak se vrátil zpět na cestu a kopec si vydupal.
Letos opět (ostatně jako poslední tři roky, co ve svém volnu dálkově studuju) nemám žádnou dovolenou. A tak se kochám myšlenkami, plány a fotografiemi z cest mých přátel. Karel je na tom letos úplně stejně jako já, jelikož mu většinu volna také spolkla příprava na státnice a docházení na fakultu. A tak se rozhodl pro prodloužený víkend na vodě. Karel, jenž pádloval naposledy na nafukovací lodi před čtyřmi lety, dva dny před nástupem do kánoje na Sázavě, začal v práci řešit svou fyzickou zdatnost a (ne)připravenost… A jak že to dopadlo ženy? Inu po návratu Karel o sobě prohlásil, že se cítí být citlivý jako křehká skleníková květinka (nedělám si legraci, to přímo cituji jeho slova 🙂 ), jelikož se mu osypala polovina paže. Nejspíše z vody, z klobás a z kombinování rozličných dávek laciného alkoholu.
To mám ale kamarády což? Víte ženy, mě to nevadí. Přijde mi, že s chlapama se to vždycky lépe táhne. Je s nimi větší sranda, máte parťáka na pití piva a na přejídání se hranolkami z mekáče, když se vracíte ve čtyři ráno z tahu. To nevadí, že jste opilí do takové míry, že se změníte v náhodný generátor slov, i přesto si rozumíte. Muži nerozebírají každou kravinu jako ženy a jejich největším problémem je, že jejich oblíbený fotbalový klub nezvítězil, nebo že jim někde natočili podmíráka. Nespočítám kolikrát mi ti moji kluci v práci za poslední měsíce zlepšili svými hlody náladu. A i když Karel zůstává, ten zbytek mi bude moc chybět.
Poslední dobou kolem sebe dělám celkem velkou čistku přátel a snažím se obklopovat lidmi, se kterými je mi dobře. Zjistila jsem totiž, že lidé typu „kam vítr, tam plášť“ mi prostě nevyhovují. Nejsem úplný extrémista a nevidím svět černě nebo bíle, všichni máme plno barev. Ale pokud jde o přátelství věřím v soudržnost, upřímnost a oporu. Přítel by tu měl být v dobrém i ve zlém a měl by umět říkat hezké věci i ty, které slyšíme ne až tak úplně rádi. Přece jenom negativní kritika nás také může posunout někam dál, když dovolíme svému egu, aby si z toho vzalo to, co je pro nás skutečně podstatné. Přátelé nás tímhle způsobem můžou posouvat dál, ale také nás mohou samozřejmě stahovat dolů. Se vztahy je to jako se zlatem, na první pohled se všechno třpytí, ale co je to pravé, se pozná až po důkladném prozkoumání zblízka. A stejně jako se zlatem – ne každý se spokojí s náhražkou, obzvláště my ženy, co myslíte?
PS: Karel si donedávna myslel, že makronka je první dáma Francie 🙂
