Vařím si krevety na thajský způsob. Koupila jsem je za pár kaček na akci v Albertu. Upozornil mě na ně Karel, to je můj kolega z práce a poslední tobou je to takové mé malé světlo na konci tunelu plného depresoidní temnoty. S Karlem nás pojí zejména náš smysl pro humor. Tuhle přišel do práce a říká „Koukni z okna, vidíš to píčísí?“ Ano ženy, je to slovní novotvar, který má poukázat na to, že je venku počasí na …. Ono vlastně je podle Karla každý ten tak trochu píčiší, páč když je krásně a my jsme v práci, stěžuje si na to, že by byl nejraději venku. Když je hnusně, cítí se pro změnu být moc unavený na to, aby pracoval. Takže hodiny kouká do svého monitoru a na otázku „Co děláš Karle?“ vám odpoví „Hele pusitl jsem se do jarního úklidu… Teda jako vyčistil jsem si plochu s ikonama a možná spustím defragmentaci disku“.
Však jo Karle, hlavně se v práci nepředřít, to je základ. Nedávno seděl Karel opět před svou zářicí obrazovkou monitoru. Znenadání se otočil a řekl „Hele, už jsi si pouštěla někdy filmy z ČSFD od zadu?“ Vůbec jsem nechápala, co tím jako myslí. „No jakože si nepouštíš ty nejvíc posh boží filmy, ale ty největší béčkárny… co béčkárny asi zetkárny“ Myslela jsem si, že taková statistika filmů přece na ČSFD nemůže být. A představte si ženy, že ona tam fakt je. Takže jsme si celé odpoledne pouštěli trailery třeba na Sharknádo (což je film o žralocích, kteří padají z nebe ve vzdušném tornádů) – mimochodem, tenhle film má asi tři díly??!! A mám i pocit, že ve druhém díle hraje David Hassellhoff… Upřímně jenom u traileru jsem umírala smíchy a to jsem viděla pravděpodobně jen zlomek filmu (i když i ten už tak nějak shrnul hlavní podstatu). Takže jsem si před pár týdny udělala moc fajn večer s lahví vína a tím nejhorším, co světová filmová kinematografie může nabídnout a můžu vám říct, že větší absurditu a bizárd, byste hledali jinde stěží.
Jednou jsem takhle přišla do práce a říkám Karlovi, že jsem se také stala čestným členem „Můj ex mě nezdraví“ klubu. Karel se hluboce zamyslel, zdvihl obočí a povídá „A copak ti kočičko má ten šulín říct? Ahoj jsem pablb, co se neumí chovat? Šmarjá ženská vzpamatuj se!“ Jo měl zase pravdu můj Karel… Víte ženy, krátce po rozchodu jsem vážně těžce prozřela, co se týče toho, s kým jsem to vlastně žila a byla. Na delší čas jsem se hodně uzavřela do sebe. Nechtělo se mi nic, ani psát. Cítila jsem se asi nejhloupěji za celý svůj život. Takový to ženy je pocit, když vám váš ex pošle v pracovní době fotku svojí nový holky, jen aby vám ukázal, že už má „náhradu“… Nutno podoknout, že to nebyl ani týden od rozchodu. Jediný, kdo mě v té době dokázal rozesmát, byl Karel a jeho vtipy o pořební službě, ufonech a jediovských ponytailech – To je takový ten polodrdol, co nosí hipsteři na hlavě, hrozně mu to připomíná účes Jediů.
S Karlem máme jedno velké společné téma. A tím jsou závěrečné státnice, které nás oba za měsíc čekají. On nadává na zemědělku, já na karlovku a tak nějak se tím žehráním vzájemně podporujeme. Shodli jsme se na tom, že během zkouškového je člověk sám sobě tak trochu gestapákem, páč už se ke konci ani moc často nepouští na záchod a jídlo dostává jen jednou, maximálně dvakrát denně. Karel to povýšil na takovu úroveň, že už si sype vločky přímo do pusy, ty si pak v puse zalije dvěma loky mlíka a nakonec si tam hodí kostku cukru. V tomhle se celkem lišíme, páč vy kdo mě teď sledujete na insta-stories víte, že jsem najela na racionální a zdravou stravu a na pravidelné běžecké tréninky. A snažím se to dodržovat i během těhle dní plných píčisí, Sharknád a zkoušek.
No nemyslete si ženy, že by náš společný smích s Karlem, který občas v práci přehlušuje to temné ticho, nebyl po zásluze potrestán. Ne, že bychom úplně dostali zákaz, ale byli jsme za své přílišné veselí dostatečně pokáráni. Karel tedy druhý den po verbálním výprasku od šéfa přišel do práce a říká „Tak víš co? Tak tu přibijeme hřebíkem za ocas mrtvé kotě, ať tu máme něco smutnýho a na to se budem koukat abychom se nesmáli“. Takže výsledek je asi takový, že stejně furt smějeme, já začínám postrádat smysl toho, proč se vlastně do práce ličím, protože jsem neustále rozmazaná od těch slz smíchu.
Karel je můj kolega z práce, můj dobrý kamarád. Posíláme si samolepky na messengeru se symbolikou Hunger Games. Jsme se totiž v práci shodli, že jsme tak trochu Síla vzdoru. Nebo teda jsme jí do chvíle, než se Karel pokusí napodobit zvuk reprodrozda. On totiž neumí pískat, takže to zní asi podobně, jako můj odtah z digestoře, ale i to pobaví. Karel stejně jako já miluje vietnamskou kuchyni a jsme domluveni, že po státnicích se nacpeme v Pho Vientam a zamíříme do Bar Buckowski, kde se totálně zlejem… Prostě každý by měl mít svého Karla. A co vy? Máte ho taky?
