Jak se z holky od fritézy stal copywriter

Nikdy jsem nevěděla, čím vlastně chci být až vyrostu. „Vyber si, co tě baví“, říkali. V mém případě to znamenalo být učitelkou, protože jsem údajně už jako malá buzerovala panenky, aby seděly rovně a psaly si poznámky. Díky mami za tuhle připomínku, kterou zmiňuješ na každém rodinném obědě. Kde se ale vzala moje touha psát?

Během studií na střední škole jsem nad výběrem povolání příliš nepřemítala. Od šestnácti jsem obracela kuřecí stripsy v KFC a trávila jsem tím víc času než učením. Po čtyřech letech jsem během svaťáku hasila požár negramotnosti a zaplať bůh, že jsem si jako maturitní otázku z němčiny vytáhla „Besuch im Restaurant“. Dvacet minut jsem hovořila o levé straně jídelního lístku a zkoušku jsem úspěšně zvládla. Jediný předmět, na který jsem se neučila byla čeština. Odmaturovala jsem z ní za 2.

Psaní mi šlo už tehdy, stejně tak i mluvení. Prý jsem od jednoho roku nezavřela hubu, opět díky mami za info. Nikdy mě ale nenapadlo do ničeho z toho investovat čas nebo peníze. Z mého povídání nejeden partner rostl až do nebes a psaní jsem využívala tak maximálně k tvorbě nákupních seznamů. Sem tam jsem si napsala povídku do šuplíku, ale nebylo to nic, co by bylo hodno veřejného čtení.

Následuje pasáž životního příběhu, který už všichni znáte a sice, jak se z učitelky a anonymní blogerky Verča Emča stala. Nikdy jsem ale nezmínila, že jsem se za posledních pět let hlásila do několika online i offline deníků, pro které jsem chtěla psát. Nejednou jsem si hledala pracovní místo ve více či méně vyhlášených redakcích, mnohokrát jsem oslovovala šéfredaktorky s prosbou o sloupek, který bych psala zadarmo. Všude mě odmítli, respektive abych to uvedla na pravou míru – nikdo se nikdy neozval zpět.

Loni jsem vydala knihu a mnoho z vás si možná myslí, že mi to usnadnilo cestu k profesní dráze pisálka. Chyba lávky děti. Ani na tento argument mi nikdo z bezpočtu redakcí neodpověděl. A tak jsem zkusila štěstí u nás v agentuře. Práci navíc a zadarmo přece žádný šéf nemůže odmítnout, ne?

První copy článek který jsem kdy napsala nesl název „Jak na vlhkost v bytě“ a nutno říct, že jsem v životě nenapsala na A4 tolikrát slovo vlhkost. Taky jsem psala o zdobení vánočního stromku a teď mi na stole leží téma „Kde a proč sledovat ceny plynu“. Jo, copy práce fakt není jen o zajímavých a poutavých tématech. Naučit se psát o všem, to je umění. Dovednost, kterou zatím nedisponuju. Podstatné ale je, že mám příležitost se to naučit.

Ani teď po několika letech strávených na pracovním trhu a desítkách propsaných odstavců absolutně netuším, kde budu za pět let a poprvé za celý svůj život se to nesnažím plánovat ani odhadnout. Vím však, že se rok co rok vracím ke psaní a neustále zkouším otevřít dveře, které mi nejeden oslovený šéfredaktor virtuálně zabouchnul před nosem. Mám totiž ráda neprošlapané cesty a zdolávání hradeb, o kterých jsem ještě před pár lety jenom snila.

Pro někoho z vás tohle bude příběh o tom, jak holka od fritézy skončila jako copywriter a splnila si další ze svých snů. Není tomu tak, jsem teprve na začátku cesty. Nejsem Emily in Paris, co si v růžových lodičkách cupitá chodbami marketingové agentury. Jsem holka co se neobléká ani trochu trendy a má každý den nějaký kus oblečení politý od kafe.

V tričku s nápisem Stranger things a flanelový košili píšu článek o plynu a jsem tím nejšťastnějším začínajícím copíkem pod sluncem. Nutno říct, že jsem ještě před rokem ani netušila, co je copywriting. Na druhou stranu Máru taky neznám celý život a v mnoha ohledech vím, že je to ten pravý. Hodně klišoidní konec, což? Už toho raději nechám a jdu se začíst zpátky do rešerše o zemním plynu.