Kávařky, tak už i Velikonoce máme za sebou. Ten čas tedy neskutečně letí a díky bohu se i nezadržitelně blíží příchod teplejších dnů a prvního vínka na Náplavce. Moje svátky opět přetékají zajímavými zážitky, o které bych se s vámi ráda podělila.
 |
| Jsem prosim pěkně v rámci volna přesazovala bylinky 🙂 |
Volno mi začalo již ve čtvrtek a tak jsem si pozvala dělníky na dokončení kuchyně. Díky bohu přese všechny komunikační kolize s Ikeou jsme se dopracovali k cíli a můj gastro kout již stojí v plné parádě i s ochranou deskou na zdi. Musím říct, že jsem se na tyhle závěrečné práce těšila jak na smilování, jelikož si již nejeden týden plánuji, že bych si ráda vytvořila taky nějaké ty dobré a fotogenické lívance na pravém lívanečníku.
V pátek ráno jsem se vrhla na lívance a musím vám říct ženy, že na první pokus to nebylo vůbec špatné. S Honeym jsme si tedy užili teplou snídani s borůvkami a tvarohem a po dopití šálku kávy jsme vyrazili směr Liberec. Hned po příjezdu jsem zalezla společně se Sauvignonem (myšleno kocour, nikoliv víno) pod deku za krb a společně jsme se učili háčkovat.
Odpoledne jsem s velkou nevolí byla vytržena ze svého pletacího klidu, jelikož Honey si potřeboval nutně dojet do jedné z garáží pro jakousi součástku na motorku. Nakonec jsem byla ráda, že jsem se vydala s ním, jelikož při vyklízení motorek z garáže jsem narazila na jednoho opravdu luxusního červeného fichtla a hned jsem zahlásila, že chci taky takovou motorku. Ani ne pět minut na to jsem už dokázala zařadit jedničku (s rozjetím motorky to už bylo horší) a kroužila jsem kolem dokola starých garáží.
Musím říct, že už dlouho jsem se tak adrenalinově nepobavila (přestože jsem jela rychlostí sotva osm kilometrů v hodině). Nakonec se mi podařilo objet garáž i víckrát aniž by mi to chcíplo a došlo i na jeden držkopád a pár modřin. Nicméně druhý den jsme se na místo činu vrátili znovu a tentokrát se mi podařilo zařadit i dvojku.
Sobotní večer jsme nakonec strávili ve společnosti přátel a po hodně dlouhé době jsme se vydali vstříc domov kolem páté ranní… Teda alespoň tak jsme to odvodili od našich vzpomínek, které jsou tak trochu rozmazané.
Neděle se nesla v duchu oslav, jelikož můj táta slavil šedesáté narozeniny. A připravil si pro nás překvapení v podobě exkurze na pražské letiště a musím vám říct ženy, že to byl prostě legendární zážitek. Protože když člověk vidí přistávat to gigantické Jambo, tak si prostě připadá opravdu titěrný. Potom jsme klasicky hodovali, pili (já tedy moc ne, jelikož jsem měla žaludek jako na vodě ještě z předešlého dne) a užívali si krásného slunného dne v přítomnosti velké skvělé rodiny.
A tak jsem dostavěla svůj sen, i když v něm ještě pár poliček a skříněk schází. Hlavní je, že v něm jsou ti nejlepší lidé, bez kterých bych si svůj život nedokázala představit.
