Čtvrtek ráno, náměstí Jiřího z Poděbrad. Praha se probouzí do jarního dne. Je devět hodin a slunce praží, jakoby bylo spíš léto. Zatímco jsem čekala na svou kamarádku, mě ťukla do nosu opojná směs vůní z nedalekých farmářských trhů. Když jsem při pohledu na hodinky zjistila, že mám ještě pár minut než Patricie dorazí, vykročila jsem vstříc stánkům nacházejících se v blízkosti kostela.
Čerstvé ovoce i zelenina, spoustu druhů pečiva a koláčů. Nespočet barev květin i dřevařské výrobky. To vše trhy nabízely, stačilo jen natáhnout ruku.
Bylo těžké odolávat všem těm vjemům, úsměvům prodejců a nabídkám ochutnávek, ale dokázala jsem to. Přeci jen jsem před sebou měla vidinu snídaně s kamarádkou v nedaleké kavárně.
Po výborném jídle a šálku kávy, o kterém jsem psala v článku Coffee Room se naše cesty rozdělily a já zamířila do univerzitní knihovny. Zrovna, když jsem otevírala dveře od fakulty, mi přišel email, že jsem nebyla přijata na studijní pobyt do Norska. To mě skutečně zamrzelo.
Opravdu jsem se tam těšila a při výběrovém řízení jsem se už viděla na univerzitě ve Stavengeru. Ale co se dalo dělat, rozhodnutí, znělo jasně.
A tak jsem dál v cestě pokračovala už jen šouravým krokem.
Další mojí zastávkou byl antikvariát, ve kterém jsem si chtěla vyzvednout knihu, kterou jsem již měsíce sháněla a den předtím se mi ji konečně podařilo najít, za velmi slušnou cenu. Jak už to tak bývá, jedna neblahá událost na sebe nabaluje další. Prodavač v antikvariátu mi oznámil, že přestože mi došla zpráva o potvrzení, že knihu mají, musel to být omyl. Už dávno se na prodejně nenacházela.
Začala mě přepadat špatná nálada. Pocit, z dobře nastartovaného dopoledne byl pryč a já nastupovala do tramvaje číslo 16. Vystoupila jsem na I. P. Pavlova a jelikož Patricie dopoledne mluvila o tom, že si v Levných knihách koupila něco zajímavého na čtení, při výstupu jsem neváhala a zamířila rovnou tam. Vždy se snažím řídít podle svých pocitů a i když jsem nevěděla proč tam jdu, nebo co vlastně hledám vkročila jsem do prodejny s knihami. Tušila jsem, že by mi to, co tam najdu mohlo zvednout náladu. Ani ne za pět minut jsem už odcházela s úsměvem na rtech a dvěma básnickými sbírkami, které v mé malé knihovničce schází. Ale radost se mi nezdála být dostatečná, a tak jsem se ještě chtěla na chvíli projít po místních trzích v Belgické ulici.
A tam to bylo. Barevný svět miniaturních dortíků. Kouzelné cukrové království z názvem If Cafe. Ta preciznost, s jakou byly zákusky do nejmenších detailů vypracované, mě doslova pohltila a nevěřícně jsem koukala do výlohy dobrých pět minut. Můj zrak byl naprosto zhypnotizovaný při pohledu na růžový dezert v podobě velké malinové makronky.
Věděla jsem, že nemám vysněný studijní pobyt na norské univerzitě, ani knihu kterou jsem měsíce sháněla.
Dnešní článek byl o tom, že ne vždy dostaneme to co chceme, hned.
Negativistů, kteří se osypou z každého prdu je většina. Tak pojďme společně s šálkem v ruce proti proudu a berme život s nadhledem. Možná, že při té cestě utratíme víc peněz za kávu, dorty a další příjemnosti ale rozhodně se nám bude i o to lépe na tomto světě žít.
Ema, jenž čtvrteční večer strávila ve společnosti velkých básníků.
