Dík, že to nevyšlo

Sedím na pohovce znavena plaváním a prvními dny v nové práci. Z televizní obrazovky na mě křičí Netflix, že mě čekají další díly Koruny – mého nově oblíbeného seriálu a lednice skýtá podezřele málo lahví vína. Ve spížce se už taky nepovaluje několik druhů čokolád a můj tik v oku pomalu, ale jistě mizí.

Člověk by nevěřil, co všechno s ním může udělat stres. I když to je možná špatné slovo. Je lehké ukázat prstem na jednoho viníka a jít od problému pryč. „Ha, za to může stres. Nic s tím neudělám“. Kdo z nás si tohle někdy řekl.

Za moje zdraví může stres. Za to, že se mi špatně spí taky a hlavně, to že mi jde vztah do kopru je především viníkem stresu. Chyba lávky přátelé. Ten pomyslný stres musel někdo přijmout. Někdo musel v naší hlavě dojet do stanice Stresovice a tam se natrvalo usadit.

Takže pokud je tu opravdu faktor, který může za náš aktuální stav, postavte se k zrcadlu a prstem namiřte na něj.

Nevím, jak to vnímáte vy, ale já osobně jsem přímo závislák na stresu, adrenalinu a překotných zvratech. Mám pocit, že se pořád musí něco dít. Že bych měla být maximálně produktivní ve všech sférách života. Což v praxi znamená, že i když jdu na nákup, tak neskončím jen u té Kofily, pro kterou jsem si šla. Ale že odcházím s nabušeným vozíkem, u kterého už předem tuším, že jeho obsah pravěpodobně nebudu schopna dotáhnout domů. Po zaplacení se většinou orosím a začnu házet jednu položku za druhou do plátěných tašek, batohu, dokonce i do kapes, abych si následně řekla, že odnos domů v rámci produktivity mohu pojmout jako takový „malý“ workout. Poslední takový nákup jsem absolvovala v den odjezdu na náš jógový víkend. A nebýt Barči, která mi v sousedství přišla na pomoc, pravděpodobně bych táhla svůj nákup domů do teď.

Pak jsem se na to vysrala. Na tu přemíru aktivity, iniciativy a další všemožné „ivy“, které sice navenek vypadají skvostně, ale uvnitř mě drancují.

Přestala jsem tolik lpět na svých vytyčených cílech, které jsem sobě dala přibližně půl roku zpátky. Že přece musím být někým, když jsem teď vlastně víc vidět. Personou, která motivuje, neustále tvoří a žene svoje sny do krajností.

Zeptala jsem se sama sebe, co je  pro mě opravdu důležité. K tomu přece byl ten „korona čas“, který před nedávnem proběhl světem, ne?

A tak jsem si nalila čistého vína, pochopitelně bílého, a pustila jsem se do vnitřní inventarizace. To nejdůležitější je čas, zdraví a někteří lidé v našem životě. Samozřejmě i zvířata, ať nediskriminuju Mínu. Každopádně to je vše. Není toho moc a přesto je to všechno, co člověk potřebuje ke štěstí. Jistě, pro někoho tam budou spadat i peníze, vyrýsovaný břicho nebo spokojené fotografie v rodinném albu. Ale pro mě jsou ty tři věci tím největším luxusem, jaký si chci dovolit.

Poznala jsem to před pár týdny. Skutečnost, že mi přestalo záležet na věcech, které mě deptaly poslední měsíce. Jestli mi přistála další negativní recenze na iTunes. Že mi už zase píše do directu manželka mého ex s narážkami na to, že ještě nejsem vdaná a nemám děti. Jestli někdo ocení moji práci nebo mou tvorbu. A tak dále. Najednou mi všechny tyhle věci začaly být prostě a jednoduše u prdele.

Začalo mě zajímat moje vlastní štěstí a spokojenost.

Toužila jsem po tom, budit se s úsměvem na tváři a pocitem, že mě čeká fajn den a ne s hlavou plnou nesmyslných starostí. Chtěla jsem mít plný kalendář večeří a dýchánků se svou rodinou a přáteli spíš než přehlcený to do list spojený s přemrštěným fitness plánem.

Najednou jsem zaměřila svou pozornost dovnitř místo ven a obracela jsem se na sebe s otázkou, co pro sebe můžu nyní udělat já sama a ne, co budu zase tento den dělat pro ostatní.

Změnila jsem práci, na e-shop jsem hodila pomyslnou ceduli s nápisem zavřeno. Zrušila jsem všechny naplánované akce na další měsíce dopředu a hodila blokaci na lidi, co mě jen bezpointně vysíraj, protože se zrovna nudí. Nejsem nikomu nic dlužná a vy taky ne. Nemusíme nic, jen umřít.

Asi počtvrté za poslední rok se mění můj směr. Z úspěšné začínající podcasterky, přes holku co dělá všechno na tisíc procent až po part time influencera jsem se rozhodla nakonec zakotvit zpět v reálném životě a vrátit se tak na začátek pomyslného kruhu. Tahle cesta totiž měla jediný cíl ,a to sice přijít na to, co je skutečně důležité. A pak taky poděkovat za vše, co se nepodařilo, co nešlo podle plánu.

Můj život mě potřebuje a já zároveň nutně toužím zase naplno žít.

V tom reálu, s psacím strojem napůl zapnutým a hlavou poloprázdnou. Jsem ráda, že jsem si všechno mohla vyzkoušet a že jsem smrskla svou pomyslnou dráhu influencera do několika měsíců místo let. Protože pravdou je, že víc mluvím sprostě než inspiruju, málo taktizuju, neplánuju a střílím z upřímnosti. Prostě na některé věci jsem opravdu až příliš normální. Díky bohu za to.

Shořela jsem jak papír, ale neberu to jako selhání. Moje mamka mi nedávno řekla, že mě prej pánbůh má hodně rád, když mě tak rychle a často vrací zpět na rozcestí, abych se mohla rozhodnout podruhé lépe. A má pravdu. On moc dobře ví, jak se v tom motám a plácám a poslední dobou po mě házel záchranný lano tak často, že z toho mám skoro lehčí otřes mozku.

Je jedno jak tomu říkáte. Bůh, Vesmír, Osud… stejně se ve finále rozhodujete vy sami. Jestli danou cestu přijmete, nebo se vydáte jinudy. Já jsem odmítla zase ukazovat prstem na stres a trpět věci, který nejsou nutný, abych trpěla. Prototě ty důležitý věci – čas, zdraví a lidi mi za poslední rok vážně téměř utekly.

Jsem vděčná za to, kde teď jsem. Příjemně unavená po práci s vlasy vonícími po chlóru se vzpomínkou na dnešní odpoledne, kdy jsem si ve firemní kuchyňce uvařila svůj první aeropress. S vypnutým telefonem a Mínou na klíně. Kalendář se mi plní sedánkama s Luckou, Andrejkou, maminkou i tatínkem a domů se mi taky vrací pohoda.

Ten život je stejně fajn, když mu to dovolíme a hlavně, když si ho tak zařídíme. Nepotřebujeme zbytečný kudrliny v podobě hastagů, tituly jakožto bižuterii před jménem a vznešené pracovní pozice, jejichž název lze jen ztěží vyslovit.

Ani jedno z toho tu po nás nezůstane, tak proč se stresovat?