Záchvatovité přejídání a jak z něj ven

Dnes místo povídání o tom, jaký jsem měla den, jsem si připravila tématický článek. A to sice o záchvatovitém přejídání. Je to totiž téma, na které se mě celkem často ptáte. Kladete mi otázky, jak jsem se z něj dostala, jak jsem to překonala a jestli nemám občas nějaký ten záchvat. Takže se společně na tuto problematiku dneska podíváme a já vám ukážu svůj úhel pohledu 🙂

Moje problémy s jídlem neodstartovalo záchvatovité přejídání. A to je skutečnost, kterou bych chtěla říct hned v úvodu.

Když jsem se s přejídáním setkala poprvé bylo to v době, kdy jsem vážila 45 kilo, intenzivně běhala a nemenstruovala jsem. Všechno to vlastně začalo jablečným koláčem, který jsem upekla pro moje rodiče. S pečlivostí jsem si odvážila maličký kus i pro sebe. Jenže mi tak chutnal, že jsem si vlčím hladem šla nandat další kus. Tentokrát od dost větší. A pak ještě další… Takto to pokračoval až do té míry, že jsem během třiceti minut snědla celý koláč.

A nejhorší byl ten pocit, kdy mi bylo úplně na zvracení a stejně jsem měla touhu se dál ládovat. Tyhle epizody jsem pak měla během měsíce několikrát a neustále se mi vracely. Pak jsem se z toho ale nějak vyhrabala. Začínal mi v té době jeden vztah a to moje zaměření obrátilo od jídla a cvičení jiným směrem.

Podruhé jsem se s přejídáním setkala před dvěma lety, kdy jsem hledala „zázračný“ lék na myomy, které mi tehdy lékaři zjistily. Myomy jsou nezhoubné nádory v děloze, které toho sice moc nedělají, ale rozhodně nemají v těle co dělat. Někde na internetu jsem se dočetla, že za všechno vlastně může cukr. Že nás zabíjí, že může za všechny nemoce a že když ho vyřadím, budu zase zdravá. Hodně to teď extrémizuju a zkracuju, ale de facto jsem si to takto přebrala ve své hlavě. Knížka „Jídlo na prvním místě“ mi dočista zatemnila mozek. Přečetla jsem jí jedním dechem a po zaklapnutí jsem si řekla, že cukr a vše sladké musí z mého života pryč. A tím jsem neměla na mysli jen čokoládu, ale i rýži, pečivo, ovoce, dokonce i papriku.

Cítila jsem se silnější, štíhlejší a měla jsem pocit, že moje tělo si na změnu zvyklo celkem rychle. Jenže kolem 25 dne se něco zvrtlo a moje tělo zahlásilo stopku. Cítila jsem se unavená, vyhladovělá a lačnila jsem po sladkém.

A tehdy to doopravdy začalo. Tříměsíční utrpení, kdy jsem se čím dál víc přejídala. Přes den jsem to celkem zvládala, ale jakmile jsem odpoledne přišla z práce, byla jsem schopná sníst dvě vaničky zmrzliny, celou sklenici burákového másla, zapíjet to mlíkem, pak si dát hummus atd… Nedalo se to ovládat. Já se nedala ovládat! S každým dnem jsem propadala větší panice, že to nedokážu zastavit. Že i když si pokaždý řeknu, že už to neudělám, stejně ve finále skončím u lednice.

Bohužel tím se celá situace ještě zhoršila, jelikož jsem opakovaně viděla, že na poli hubnutí selhávám a akorát se čím dál víc přejídám. Nakonec jsem přestala cvičit a utápěla se v zoufalství.

Trvalo mi asi další měsíc, než jsem pochopila, že nemůžu hubnout a zároveň se vypořádávat s poruchou přijmu potravy. Že to, co opravdu potřebuju je, se uklidnit. Tak jsem se vyprdla na tabulky, na režim, cvičení i hubnutí a prostě jsem si řekla, že se pokusím být hlavně v pohodě. Cílem bylo oprostit se od toho jak vypadám a zaměřit se na to, jak se cítím. Nechala jsem si volnou ruku v tom, co budu jíst. Přestala jsem nakupovat nezdravé věci domů a řekla jsem i Márovi, aby už nepořizoval ty zmrzliny a další nesmysly k nám domů, aby mě to nepokoušelo. Časem jsem zkoušela opět nahodit normální stravovací režim, který u mě hlavně spočívá ve vyváženosti a pravidelnosti. Místo urputné snahy o hubnutí jsem začala pohyb dělat jenom pro radost.

Neříkám, že se mi to pak nestávalo. Ale už to bylo méně časté. Zjistila jsem totiž, že čím míň si toho zakazuju, tím víc jsem vlastně vnitřně v pohodě. Že s takovým tím pocitem „že můžu cokoliv“ je mi daleko příjemnější fungovat, než přes striktní zákazy. A tak se z pěti záchvatů týdně, staly dva, pak jeden a pak jeden za měsíc.

Dneska už tyhle problémy vůbec nemám. Dala jsem si svobodu a když se přejím, je to vždycky „vědomě“, to znamená, že už nemám ten vlčí neukojitelný hlad. Že do sebe neperu páté přes deváté, ale že si prostě jen dopřeju větší porci jídla.

A co bych vám na závěr poradila? Vyhýbejte se extrémům. Nesmyslným dietám, hladovkám, nejezení, detoxům, a extrémním dietám postavených na tom, že máte něco striktně vyřadit z jídelníčku. Je to něco jiného, když trpíte alergií nebo máte opravdu vážné potíže s nějakou složkou stravy. Ale to se týká opravdu malého procenta z nás. A pokud máte podezření, že vašemu tělu něco nesvědčí, místo návštěvy internetu vyhledejte doktora 🙂

Když totiž nebudete extrémní, nebude mít vaše tělo pocit, že si musí něco kompenzovat. Ono moc dobře ví, co se děje a jak se máte k sobě chovat. Jenže nám do toho občas vstoupí hlava, nebo nějaká „chytrá rada“ od kamarádky, že nemáte jíst to a tamto, nebo v tolik a tolik hodin.

Vždycky to začíná tak nevinně a je jenom na vás, jestli tomu podlehnete. Konec konců, na smrtelný posteli si spíš budete vyčítat tu čokoládu, kterou jste si nedali, spíš než to, že byste si pleskali po rameni, že umírát hubení. Věřte mi, je to o prioritách. A taky o zdraví. To by mělo být na prvním místě, nikoliv jídlo!

Foto by Lusiet Levá