Co bude dál?

Co bude dál?

Zvláštní. Sedím na gauči a z okna pozoruji, jak si podzimní vánek pohrává s trávníkem na mé zahrádce. Po třech letech jsem se vrátila do malého bytečku v srdci Měcholup. A nic mě netěší víc, než myšlenka na ranní výběhy kolem přehrady a blízkost Hostivaru, co by kamenem dohodil. Priority mám jasný, však mě znáte.

S Márou jsme se rozhodli pro větší rekonstrukci, a tak jsme se na pár týdnů přesunuli ke mně. Z bytu tři plus jedna do garsonky, s Mínou podotýkám. Najednou jsme veškerou svou nabytou partnerskou toleranci fixovanou na dostatečný počet místností museli ztísnit do třiceti metrů čtverečních. Ano, mám sice i stejně velkou již zmíněnou zahrádku, ta však skýtá nového obyvatele, kterému jsem se doposud nedokázala postavit. Obrovský pavouk, křestním jménem Edgar.

Pokaždé, když vylezu na zahrádku sjede Edgar po své pavučině dolů a všemi svými očky, (které pochopitelně nevidím, nicméně jeho pohled cítím snad po celém těle), mi dává najevo “kámo sem nelez”. Jasný, že ho poslechnu. Vidina, že by mi totiž mohl přistát na hlavě je více než pádným argumentem pro to, abych zůstala bezpečně ukryta ve svém bytovém zákopu.

Ale zpátky k tématu. Jak to bude dál a co se vlastně doposud dělo? Něco málo jsem naznačovala v poslední epizodě podcastu, která vyšla přibližně před měsícem. O něco sdílnější jsem byla na Patreonu, ale možná by bylo fajn věci nazvat pravými jmény a říct stručně a jasně, co se děje.

Je to možná prostší než se zdá, ale vlastně jsem si vzala takové tvůrčí prázdniny. Rozhodla jsem se na pár týdnů být “normálním” člověkem, který netvoří, neinspiruje a nesdílí svůj život. Zároveň jsem chtěla čas a prostor pro zhodnocení všech svých projektů a snů, o kterých vím, že si je letos nesplním. V jednu chvíli jsem pocítila obrovské selhání uvnitř sebe, protože jsem se vždycky vnímala jako někdo, komu k pauze stačí týden nebo dva. Pak se oklepe, vstane a přijde s ještě větší vervou a inspirací než doposud. Inu, to se nestalo a já na sebe byla opravdu dlouho naštvaná.

Byla jsem zvyklá na to, že sypu z rukávu jeden nápad za druhým. Workshopy, Patreon, tvorba knihy, zajímavá témata na podcasty… a najednou nepřicházelo nic. Respektive jsem zaregistrovala nějaké touhy, ale ty byly úplně mimo mou tvůrčí rovinu. Najednou se mi zachtělo choditi takříkajíc “za písničkou”, na drinky, sedíce na náplavce s pivem v ruce pozorovat západy slunce a neřešit, kdy půjdu do fitka nebo čím si vytuním ovesnou kaši druhý den.

Chyběl mi reálný život a nutno podotknout, že i já jsem celkem dost svému životu chyběla. Vzdálila jsem se od spousty důležitých lidí a upřednostnila jsem pracovní život před vším ostatním. Což nutně nemusí být zrovna špatně. Pomohlo mi to dotáhnout spoustu projektů do konce. Jen je fajn se občas zastavit a nenechat se hnát adrenalinem a vlastním egem za dalšími sny a cíli.

Takže sečteno, podtrženo, já se zastavila. Chvíli se v tom plácala, místy nadávala na to, že život a korona fakt nejsou fér až jsem se konečně sebrala a řekla si, co vlastně chci dál dělat a jak chci svou tvorbu vést. Rozhodla jsem se vrátit k základům a tvořit pro radost nikoliv pro peníze. Vyzkoušela jsem si Patreon a tuhle platformu ze srdce doporučuji všem tvůrcům, kteří chtějí získat finanční podporu za svou práci jinak, než díky reklamě. Vzhledem k tomu, že jsem se ale vrátila na plný úvazek do práce, nemá pro mě aktuálně Patreon absolutně smysl. Proto jsem se rozhodla ho ukončit. Nehledě na to, že se moje tvorba zasekla i tam.

Takže hlásím návrat staré dobré Veroniky, která bude jen točit podcasty a sem tam napíše článek na blog. Mluvené slovo bych chtěla vydávat zase pravidelně, tentokrát však jen jednou za 14 dní. Články budu psát spíš náhodně podle toho, jaké téma mě napadne. Tak, jak tomu bylo třeba dnes.

A zbytek nechám v rukou múzy.

Co na to říkáte? Zajímá mě, jak to vnímáte vy a zároveň budu ráda za vaše náměty pro podcastové epizody nebo i články.

PS: ze srdce posílám velké díky za veškerou krásnou zpětnou vazbu ke knize. Věřte mi, že je opravdu milé po delší době slyšet, že se mi něco povedlo a zároveň to tak i cítit 🙂

12 Komentáře

  1. Kristy
    09/08/2020 / 16:31

    Verunko je skvele, ze se poslouchas a nezenes nic na silu. Uz jen tim jsi inspiraci 🙏🏻♥️

    • Ema
      Autor
      09/08/2020 / 18:33

      Děkuji Kristý 🙂 moc si vážím takových krásných slov.

      • Verča
        09/08/2020 / 20:45

        Upřímně mám radost, že jsi se tak rozhodla, protože tvojí tvorbu ‘jen tak’ mám úplně nejradši. Je božsky opravdová ❤️

        • Ema
          Autor
          09/09/2020 / 8:30

          “Božsky opravdová” 🙂 to mě neskutečně pohladilo po duši. Děkuji za to.

  2. Anička
    09/08/2020 / 19:13

    Určitě tvoř dál, ale do ničeho se nenuť. Moc se těším na nové epizody podcastů, každé pondělí koukám, jestli si náhodou nevydala další 🙂 my budeme určitě rádi za každý článek, podcast nebo stories, které dáš ven a nevadí, když to není tak často. Hodně štěstí v dalším tvoření 🙂

    • Ema
      Autor
      09/09/2020 / 8:29

      Moc děkuji Aničko za milá slova i podporu 🙂 Nesmírně si toho vážím.

  3. Leňous
    09/08/2020 / 19:20

    Zdravím Veru.
    Já to tvé rozpoložení chápu. Jela jsi dlouhou dobu na plný koule a teď prostě potřebuješ víc klidu a pohody a já myslím, ze to je úplně v pořádku a normální. A já jsem moc ráda, že se z toho online světa nevytratíš zcela a budeš tu dál i kdyby jen jednou za čas😉

    • Ema
      Autor
      09/09/2020 / 8:30

      Děkuji Leni. Je to tak, na plný koule jsem jela dost, teď je čas taky trochu normálně žít 🙂

  4. Michala
    09/09/2020 / 6:51

    Veru, naprosto tě chápu a možná proto, že jsi taková lidská, tak si nám všem tak nějak blíž:) Nevím, jak to popsat:) Jediné, co bych třeba ráda, tak nějaké osobní setkání, nemusí to být nutně nějaký coffee talk s tématem, prostě jen se sejít u kávy s pár lidma, co tě mají rádi a ty a pokec:) To by bylo fajn.

    • Ema
      Autor
      09/09/2020 / 8:31

      Určitě moc ráda takové setkání v budoucnu udělám. Jen se upřímně trochu bojím všech zákazů a příkazů, které nás v následujících týdnech čekají a neminou 🙁 Trochu vyčkávám, jak se bude situace vyvíjet, ale obávám se, že brzo utnou veškerá hromadná setkání.

  5. 09/14/2020 / 14:51

    Ahoj Veru,
    taky jsi mě moc inspirovala v tom co děláš a to otevřelo dveře i mě a konečně jsem začala taky tvořit a dělat co mě baví a neskutečně posouvá.

    Tvořit jen ve chvíli, kdy opravdu chceš by mělo být nejdůležitější pro nás všechny, jinak dojde k tomu vyhoření a trvá dlouho se zase najít.

    Korona vzala hrozně moc všem, mě taky, ale i mi něco dala – hlavně se zadívat sama na sebe a pochopit se. A to věřím, že pomohla takto více lidem.

    Pěkný den a krásné tvoření
    Lucka

    • Ema
      Autor
      09/16/2020 / 8:53

      Ahoj Lucko, moc děkuji za krásný komentář, se kterým naprosto souhlasím 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *