Co bude dál?

Zvláštní. Sedím na gauči a z okna pozoruji, jak si podzimní vánek pohrává s trávníkem na mé zahrádce. Po třech letech jsem se vrátila do malého bytečku v srdci Měcholup. A nic mě netěší víc, než myšlenka na ranní výběhy kolem přehrady a blízkost Hostivaru, co by kamenem dohodil. Priority mám jasný, však mě znáte.

S Márou jsme se rozhodli pro větší rekonstrukci, a tak jsme se na pár týdnů přesunuli ke mně. Z bytu tři plus jedna do garsonky, s Mínou podotýkám. Najednou jsme veškerou svou nabytou partnerskou toleranci fixovanou na dostatečný počet místností museli ztísnit do třiceti metrů čtverečních. Ano, mám sice i stejně velkou již zmíněnou zahrádku, ta však skýtá nového obyvatele, kterému jsem se doposud nedokázala postavit. Obrovský pavouk, křestním jménem Edgar.

Pokaždé, když vylezu na zahrádku sjede Edgar po své pavučině dolů a všemi svými očky, (které pochopitelně nevidím, nicméně jeho pohled cítím snad po celém těle), mi dává najevo „kámo sem nelez“. Jasný, že ho poslechnu. Vidina, že by mi totiž mohl přistát na hlavě je více než pádným argumentem pro to, abych zůstala bezpečně ukryta ve svém bytovém zákopu.

Ale zpátky k tématu. Jak to bude dál a co se vlastně doposud dělo? Něco málo jsem naznačovala v poslední epizodě podcastu, která vyšla přibližně před měsícem. O něco sdílnější jsem byla na Patreonu, ale možná by bylo fajn věci nazvat pravými jmény a říct stručně a jasně, co se děje.

Je to možná prostší než se zdá, ale vlastně jsem si vzala takové tvůrčí prázdniny. Rozhodla jsem se na pár týdnů být „normálním“ člověkem, který netvoří, neinspiruje a nesdílí svůj život. Zároveň jsem chtěla čas a prostor pro zhodnocení všech svých projektů a snů, o kterých vím, že si je letos nesplním. V jednu chvíli jsem pocítila obrovské selhání uvnitř sebe, protože jsem se vždycky vnímala jako někdo, komu k pauze stačí týden nebo dva. Pak se oklepe, vstane a přijde s ještě větší vervou a inspirací než doposud. Inu, to se nestalo a já na sebe byla opravdu dlouho naštvaná.

Byla jsem zvyklá na to, že sypu z rukávu jeden nápad za druhým. Workshopy, Patreon, tvorba knihy, zajímavá témata na podcasty… a najednou nepřicházelo nic. Respektive jsem zaregistrovala nějaké touhy, ale ty byly úplně mimo mou tvůrčí rovinu. Najednou se mi zachtělo choditi takříkajíc „za písničkou“, na drinky, sedíce na náplavce s pivem v ruce pozorovat západy slunce a neřešit, kdy půjdu do fitka nebo čím si vytuním ovesnou kaši druhý den.

Chyběl mi reálný život a nutno podotknout, že i já jsem celkem dost svému životu chyběla. Vzdálila jsem se od spousty důležitých lidí a upřednostnila jsem pracovní život před vším ostatním. Což nutně nemusí být zrovna špatně. Pomohlo mi to dotáhnout spoustu projektů do konce. Jen je fajn se občas zastavit a nenechat se hnát adrenalinem a vlastním egem za dalšími sny a cíli.

Takže sečteno, podtrženo, já se zastavila. Chvíli se v tom plácala, místy nadávala na to, že život a korona fakt nejsou fér až jsem se konečně sebrala a řekla si, co vlastně chci dál dělat a jak chci svou tvorbu vést. Rozhodla jsem se vrátit k základům a tvořit pro radost nikoliv pro peníze. Vyzkoušela jsem si Patreon a tuhle platformu ze srdce doporučuji všem tvůrcům, kteří chtějí získat finanční podporu za svou práci jinak, než díky reklamě. Vzhledem k tomu, že jsem se ale vrátila na plný úvazek do práce, nemá pro mě aktuálně Patreon absolutně smysl. Proto jsem se rozhodla ho ukončit. Nehledě na to, že se moje tvorba zasekla i tam.

Takže hlásím návrat staré dobré Veroniky, která bude jen točit podcasty a sem tam napíše článek na blog. Mluvené slovo bych chtěla vydávat zase pravidelně, tentokrát však jen jednou za 14 dní. Články budu psát spíš náhodně podle toho, jaké téma mě napadne. Tak, jak tomu bylo třeba dnes.

A zbytek nechám v rukou múzy.

Co na to říkáte? Zajímá mě, jak to vnímáte vy a zároveň budu ráda za vaše náměty pro podcastové epizody nebo i články.

PS: ze srdce posílám velké díky za veškerou krásnou zpětnou vazbu ke knize. Věřte mi, že je opravdu milé po delší době slyšet, že se mi něco povedlo a zároveň to tak i cítit 🙂