Ženy, zatímco máme za okny první přívaly sněhu, já mám ve svém pokoji prakticky jaro. Nevím jestli jsem se vám zmiňovala, ale coby zahradnice mám asi stejný potenciál jako notorický alkoholik na definitivní vyléčení – tedy nulový. Avšak zázrakem se mé polomrtvé květiny před několika dny vzpamatovaly a rozhodly se, že začnou kvést. Orchidej je prakticky před rozpukem a má vánoční hvězda, která z mě neznámých důvodů přežívá na mém parapetu od loňských svátků, a o které moje mamka tvrdí, že už rozhodně nikdy nepokvete, se začíná barvit do ruda.
O svém floristickém umění vám teď ale vyprávět nehodlám. Jak jste si nejspíš všimly poslední dobou mlčím stále víc a víc. A když na mě Facebook včera vyštěknul, že jsem již 29 dní nezveřejnila žádný příspěvek, začala jsem se krapet stydět.
Pravdou je, že jsem posledních pár týdnů hodně bojovala s démonem jménem Čas. Bývaly doby, kdy jsem ho měla ve svém životě plno a všude kam jsem se podívala byly prázdné chvíle plné neutuchajících, bezpointních momentů jenž nebraly konce. Nyní se ale karta obrátila a mě tenhle šílenec utíká jak blázen a já nejsem schopna ho dohnat.
Tak to bývá, když se dostanete do životní smyčky s názvem „Hodlám se zavděčit každému za každou cenu“. Ocitla jsem se tedy na samém konci fronty čekající na svůj vlastní čas. Dříve než jsem se starala o vlastní potřeby a zájmy, vytvářela jsem týdenní plány toho, co musím všechno stihnout. Smutné na tom ale bylo, že více než sedmdesát procent jsem dělala pro všechny jen ne pro sebe.
A tak mi minulý týden došla trpělivost. Ani ne tak s ostatními, ale se sebou samotnou. Víte myslím si, že jsme každý neuvěřitelně bohatý i když si to kolikrát vůbec neuvědomujeme. Ne že bychom byli nevděční, jen nevnímáme kolik toho máme a spíše se orientujeme na to co nemáme. Plýtváme tím nejcennějším na to, abychom se zavděčili jiným, kteří to mnohdy ani neocení. Nebo tedy tak jsem to alespoň poslední dobou vnímala já a pevně věřím, že v tom nejsem sama.
Proto jsem se rozhodla minulý víkend strávit o samotě s cílem podzimního mentálního úklidu. A výsledek? Páteční večer se nesl v duchu zběsilého zachraňování nebohé želvy Agáty, kterou jsem nechtíc připravila minulý týden o akvárko. U vientamce jsem tedy koupila nové, do kterého mi málem přidal i rybičky. Filtraci jsem nainstalovala zdárně až po několika hodinách a to takovým stylem, že tam chudák Agáta má nakonec vodopád jak v Tropical Islands.
V sobotu jsem se rozhodla s pár ženami prozkoumat po pár letech noční život v Praze. Jen si ujasněme Kávařky, že spíše než kluby o víkendu vyznávám nohy v teple, knihu a skleničku dobrého vínka :-). Přestože jsem si „tancovačku“ s holkama náležitě užila, opět jsem se přesvědčila o tom, že si někteří muži pletou kluby s golfovým hřištěm… Prostě se snaží trefit díru za každou cenu 🙂
Neděle se nesla v duchu léčby kocovinky, čtení a nekonečného sledování Vyprávěj. Odpoledne jsem se pak vypravila na kávičku a dýňový dort do Mamma Coffee a více než kdy dřív jsem se to zase cítila být Já. Přestala jsem se zajímat o to, co kdo chce a zaměřila jsem se zpátky na sebe. Vytyčila jsem si nové cíle. Mezi které například patří méně se cpát po nocích polárkáčem a zase více cvičit nebo méně řešit kraviny (a další dost možná nesplnitelné mety . Ale co je pro mě teď nejdůležitější je dělat hlavně to, co mě baví a s lidmi, kteří mě baví.
Moje máma často říkává, že „Není člověk ten, který by si zavděčil lidem všem“. A já konečně dospěla do bodu, kdy jsem se o to přestala pokoušet. Díky Bohu!
