Je mi to FUcK!

Právě jsem se vrátila ze školy. Nebyla jsem tam na přednášce, ani na zkoušce…byla jsem se odhlásit ze státnice. Nebojte se ženy jenom z jednoho oboru. Prostě biologie a chemie nikdy nebyla moje doména a tak jsem se dneska ráno spontáně rozhodla, že se ochudím o „trocha“ stresu a naopak si dopřeju „špetku“ volnosti a štěstí. To ale není pointa dnešního příběhu. Pro tu se musíme vrátit o několik dní zpět.

Byl krásný slunečný den a já, stejně jako každé ráno, koukala na instastories a snídala vločky. Jedna z kamarádek, kterou sleduju tam sdílela video, které sice nese lehce vulgární název nicméně o to větší přináší poselství. Tohle video se jmenuje „Jak se naučit mít v píči“ a rozhodla jsem se, že vám ho sem dám. Jo možná si myslíte, že to třeba v životě ani nepotřebujete, že tohle „umění“ ovládáte levou zadní… ale podle mě, každý člověk minimálně jednou v životě řešil, co si o něm kdo myslí.

Musím s upřímností přiznat, že i mě se tahle problematiká týká. I když se to teda rozhodně nevztahuje k mému oblékání nebo líčení (je mi vážně FUcK, co si kdo myslí o mých hadrech ze sekáče a rudé rtěnce)… Ale rozhodně se mě to týká v oblasti práce a celkové mé sebeprezentace. Prostě málokdy si věřím, když mám podat nějaký výkon. Přemýšlím nad tím, co si kdo bude myslet, abych náhodou v něčích očích nevypadal neschopně. A možná se vám to nezdá, ale občas mě tyhle myšlenky napadají i ve chvíli, kdy píšu pro vás.

Neustále se zaobíráme tím jak nás vnímá okolí, řešíme druhé, podléháme tlaku médií a utváříme si jakýsi fiktivní obraz o tom, jací bysme vlastně měli být, abychom byli „normální“. Přátelé, co je normální? 😀 Jeden z úžasných profesorů, kterého jsem měla tu čest na karlovce poznat, jednou řekl: „Ukažte mi člověka, takovou osobu já v životě nepotkal“… Bylo to myšleno právě v souvislosti normou. Dále pokračoval „Jo jasně, viděl jsem ho na obrázku, rozeznám muže a ženu. Ale každý patolog vám řekne, že nejsou dvě stejná lidská srdce, není jeden mozek jako druhý, prostě nejsme stejní a nikdy nebudeme. A představa o člověku je jen nějaká utopická idea toho, čemu bychom se vlastně měli podobat“… Úžasně řečeno, ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech.

Ale zpět k tématu… Takže ráno jsem zhodnotila, že prostě není v mých silách dělat tři státní zkoušky najednou. Že si raději udělám teď dvě a v září třetí. A co mi hned naskočilo za myšlenky? „Šmarjá, co si budou o mě všichni myslet?!“ Jasně, platím totiž za šprtku, detailistku a nechutnou puntičkářku, co by nikdy neřekla, že něco nestíhá… Oukej, řekla jsem si a na základě výše zmíněného videa jsem myšlenky za stálého míchání hodila do hajzlu…

Nicméně přišly další myšlenky, mnohem silnější a horší než ty předchozí, a to sice „Co si vlastně o sobě budu myslet já?!“ a už ten kolovrátek jede. Však to asi každá znáte ty šílené sebehodnotící myšlenky, které mnohdy zraňují víc, než realita sama.

Nadevšechnu pochybnost je na nás kladen tlak zvenčí (tedy pokud si ho teda sami připustíme), ale jak se vyrovnat s tím nesnesitelným, věčně ukňouraným egem, co z vás chce vytřískat i ty poslední zbytky energie? Inu musíte ho poslat do píči úplně stejně jako ty lidi kolem sebe, kteří se na vás dívají skrz prsty, a kteří ve vás tohohle spratka se jménem Všemsezavděčíš vypěstovali.

Takže je mi to FUcK!