Porozchodová rutina

Každá z vás to nejspíš dobře znáte. Rozchod má vždy takovou hořkosladkou příchuť a pro mě už jsou tak trochu rutinní záležitostí. Sama pro sebe jsem si ten proces rozdělila do několik fází. První z nich symbolizuje vlna emocí a tahle fáze je vždy asi nejintenzivnější. S ní příchází takové ty pocity typu co jako sakra budu dělat, to už jsem zase sama nebo já ho zabiju. Tu pak vystřídá lehká apatie a otupělost v kombinaci s intenzivním přejídáním a konzumací litrů alkoholu. A pak následuje třetí fáze – smíření v podobě návratu k základům sama sebe. No, za poslední dva měsíce jsem si prošla všemi třemi stádii a nyní se s vámi o to hodlám podělit.

Tak tedy fáze první. Ta je asi nejhorší, to jsou takové ty stavy které připomínají psychotické záchvaty. V jednu chvíli brečíte a nenávidíte život, za všechno zlé, co se vám stalo a ve druhé jste ráda za to, že už to utrpení máte za sebou. Mě tohle stádium trvalo asi čtrnáct dní. Jednou jsem se nepřístojně opila (což je celkem úspěch na to, že těch příležitostí bylo asi dvacet), dvakrát si udělala decentní ostudu a taky jsem ustavičně měnila svoje plány. V jednu chvíli jsem chtěla jet na rok do Anglie, v dalším momentě jsem se hlásila na pokračování ve studiu, pak jsem hledala novou práci, nový byt a tak dále. Však to znáte asi samy ne Můj byt mi najednou přišel neskutečně velký a prázdný a bylo celkem zvláštní si zvyknout na to, že místo hyperaktivního partnera tu mám stoprocentní klid. Tak nějak jsem si ale po pár dnech začala zvykat, hysterické záchvaty byly čím dál kratší a slunce začínalo vycházet už před sedmou…

A nastala druhá fáze. Jednoho dne jsem se probudila a necítila jsem vůbec nic, ani nenávist, ani zahořklost prostě nic. A tak jsem vstala a vyměnila přežívání za život. Došla jsem si na kosmetiku, na manikúru, do sekáče na nákupy a pozvala jsem si do Prahy svojí kámošku Barču. To byl asi nejlepší nápad ze všech za poslední týdny. Společně jsem si prošly město, navštívili jsme vietnamské bistro, zašly si zatancovat do klubu, nakoupily jsme nějaké ty hadříky a nezapomněly jsme ani na kafe v Neustadtu. Někdy kolem páté ráno, když jsme se vracely z Hangáru jsme míjely krásnou bílo-zrzavou kočku… Jo až takhle mi ty čičiny chybí, že jsem jí samozřejmě hned začala hladit a ani ne za sekundu už jsem jí měla v náručí a hrdě, v poloopilosti jsem si jí nesla domů. No nebudu to protahovat, asi po deseti krocích mi došlo, že je to blbost a pustila jsem ji zpátky do chládného rána. Druhý den jsem si s kocovinou ťukala na čelo, že bych se vážně chtěla vidět, co bych dělala doma s cizí kočkou. Tak nějak se ve mě začínal znovu probouzet humor a touha po tom, zažívat nové věci.

Po tom, co Barča odjela, nastala fáze tři. Ta začala ve chvíli, kdy jsem šla na první rande od rozchodu s Honeym a musím vám říct, že to bylo super. A od té doby, mi telefon prostě v jednom kuse furt pípá a zvoní… Ozývají se mi staří známý, kamarádi i kamarádky, které jsem neviděla měsíce, exmilenci, potenciální milenci, paka na která jsem už dávno zapomněla a mnoho dalších lidí a tak ani nevím sama, kam dřív skočit. Víte ženy, nebudu vám lhát, trochu jsem se obávala samoty, po tom, co se mi vztah rozpadl, ale paradoxní na tom je, že terpve teď se už sama necítím, i když vedle sebe nikoho nemám.

Někdy se v myšlenkách ztratím a sedím na letní zahradě s Honeyho mamkou, koukáme na kočky a povídáme si o práci a životě… Někdy se mi zasteskne po mém životě v Liberci a přátelích, které jsem tam měla. Ale o to víc si teď vážím svých vlastních přátel a rodiny, která při mě drží ať vyvedu jakoukoliv ptákovinu. Slunce dnes už vychází před šestou, každý den mi svítí do oken. Dny jsou plné výzev a nových přání. Byt mi voní novým nábytkem z Ikeii a na zahrádce mi kvetou primule. Už tu není zoufalé ticho, je tu klidné ticho plné naděje a očekávání. Brzy ho ale prolomí mňoukání mojí nové kočky. Takže ano ženy, kočka zvítězila nad Anglií a i když facebooky a instagramy plní moje kámošky fotkami kulatých bříšech a třpytících se prsteníčků, nezoufám si. Lidé do našeho života přichází a odchází a tak to prostě je. A jak řekl Brumbál, nelitujme mrtvé, litujme živé, a obzvláště ty, co žijí bez lásky. Já byla mrtvá i jsem žila bez lásky už delší dobu.. a teprve teď když jsem sama, ji začínám znovu cítit.