Po několika dnech jsem se konečně zastavila. Příjemně unavená po běhu se teď válím na rozkládacím gauči, tráva na zahrádce mi vcelku roste a květináče s bylinkami přetékají úrodou. Vím, že jsem teď neměla moc času na psaní a tak se vám nyní ozývám s novinkami.
Původní letní plán se měl nést v duchu dvou měsíců volna. Ale jelikož jsem se prakticky ze dne na den rozhodla, že odejdu ze školství a nastoupím do velké korporátní firmy, byl původní program tak trochu smeten ze stolu. Ničeho ale nelituji, protože to bylo nejpíš nejlepší rozhodnutí za uplynulá léta. Těšení se do práce jsem totiž už pár měsíců neznala a místo pozitivní energie jsem spíše zažívala konstatní zoufalství ze stereotypně únavné práce, kde vyhlídky na posun či platový růst, byly takřka nulové. A i když mě zpočátku ovlávadal velký strach ze změny, nakonec jsem vykročila směrem k jiné budoucnosti, než kterou jsem si plánovala a zatím to vypadá celkem nadějně.
V pátek jsem tedy zabalila svůj cestovatelský batůžek a po práci jsme vyrazili směr Haná. Večer už jsme seděli v pivovaru Moritz a pochutnávali jsme si na výborných tvarůžcích, domácí paštice a zlatavě chmelovém moku. Po té jsme ruku v ruce, za zvuku orloje a šumu davu procházeli nocí zahaleným náměstím a kochali se krásami historického centra.
A jelikož mám muže, který rád vyhledává dobrodružství, nebude vám nejspíš divné to, co vám ted povyprávím. Během té noční romantické kochačky jsme u radniční věže zahlédli skupinku mladých studentů, kteří čekali nejspíš na prohlídku. A to by to nebyl můj muž aby se k nim hned nepřifařil. Takže jsme spolu s nimi nenápadně vklouzli do útrob radnice a během minuty jsme již stoupali po schodišti vstříc vzhůru noční obloze. Bohužel nás však zmerčila jedna z členů skupiny, která nejspíš zaznamenala můj lehce připosraný výraz, a zeptala se nás s kým tam vlastně jdeme. Načež Honey zcela bez váhání odpověděl „My jsme domluveni s Valerií“. Hodila jsem po něm tázavý pohled, jelikož jsem si říkala, že opravdu víc nenápadné jméno osoby, na kterou se chtěl odvolat, si vymyslet nemohl. Slečna však zcela s jistotou odpověděla, že jistá Valerie je v čele skupiny a tudíž už je nejspíš už na vrcholku věže a pokud nám to nevadí, ještě se s ní pro jistotu podívá do prezenční listiny. V šoku z toho, že osoba s tímto jménem se skutečně nachází v této budově a s vidinou, že bychom mohli být nakonec svrženi z věže, nebo co hůř, potupně vyvedeni ochrankou, jsem svého milého drapla za ruku a řekla jsem, že peníze na prohlídku stejně nemáme a už jsme si to se smíchem klusali po schodech dolů.
Ráno jsme se probudili pod křišťálovým lustrem, v krásném historickém apartmánu, který měl jen lehký nádech moderní elegance. Parkety při cestě do koupelny mi pod pod nohama vrzaly a já měla pocit, že jsem zase v našem starém dobrém bytě na Vinohradech. Na balkónku s výhledem do vnitrobloku jsme snídali, usrkávali kafe a dlouze vyprávěli o tom, jak si jednou takový byt pořídíme.
Odpoledne jsme strávili prohlídkou města, kde mě historické uličky a někdy i zcela potemnělá zákoutí nepřestávali překvapovat. Toulali jsme se městem, letní vánek nám lehce chladil tváře a povídali jsme si o životě i dalších společných touhách. Vychutnávajíc si poobědovou kávu a se zasněným pohledem do protilehlého knihkupectví jsme snili o společné budoucnosti. Ochutnala jsem další božský cheescake v Café La Fée a chvílemi jsem si připadala zase jako před rokem v Paříži. Olomouc má prostě zvláštní kouzlo, které si podmaní srdce snad každého cestovatele.
Když nastala neděle, rozhodli jsme se ještě pro krátký výlet do Brna. Přeci jen jsme to měli po cestě, a tak jsme vyrazili hned po snídani. Oběd jsme si dali dřív než výšlap na Špilberk a věřte mi ženy, že příště pořadí výše zmíněných aktivit skutečně prohodím, jelikož jsem do toho krpálu funěla jako párek volů. Upocení a udýchaní jsme sedli do žárem vytopeného auta a zamířili směr domov. Čekal mě další pracovní týden a po dlouhé době jsem zažila pocit, že se do práce těším, a za ten jsem teď asi nejvíce vděčná.
Ale abych zase jenom nebloudila romanticky uličkami a necpala se delikatesami místních krajů, vydala jsem se minulý týden do přírody. Konkrétně se svou Partou Hic. Jedna z čestných členek této party, naše skvělá Vendulka, nám poskytla malebnou rodinnou chaloupku v Dolním Dvoře a tak jsme výlet na Sněžku měli prakticky jako na dlani. Ale abychom to byli skutečně my, museli jsme si ten výšlap přeci jenom něčím ozvláštnit. A jelikož dva kamarádi z naší party, energický cestovatel Luke a věčně usměvavá Vanda, mají brzo oslavit narozeniny, párty na vrcholu nejvyší hory v Česku se přímo nabízela.
A tak jsme si přímo na špičce Sněžky nasadili lesklé, narozeninové čepičky, odpálili jsme Bohemku a vychutnávali si ledový vítr z hor a společnost jeden druhého. Za doprovodu různorodých přátelských debat jsme se přesunuli přes Luční chatu až do jakési hospůdky, kde jsem si dala asi ten největší borůvkový knedlík, který se na této planetě vyrábí. Byl to prostě perfektní výlet zakončený večerním grilováním a partičkou Aktivit s tou nejlepší Partičkou.
Domů jsem se vracela odpočatá a spokojená. Konečně totiž zase mám energii na to žít. Žít pro sebe, pro druhé, pro to co mě skutečně baví… Opět chodím na běžecké tréninky, toužím po dalších dobrodružstvích a nemůžu se nabažit dlouhých letních večerů plných zážitků a lásky. To mě vede k myšlence, že jakákoliv rozhodnutí v životě uděláme, měli by především vycházet z našeho srdce. A pokud vás tato střelka životního kompasu táhne jinam než teď jste, tak se prostě sbalte, nechte všecho co děláte s nechutí a vrhněte se po hlavě za svými touhami. Protože díky tomu se vaše dny zase naplní radostí.
