Konec Hodný Holky

Sedím na gauči a byt mám provoněný skořicí. Z bílého talíře ujídám žemlovku, jedno z prvních tuhých jídel, které jsem do sebe za poslední dny dostala. Vždycky, když jsem nemocná nebo po rozchodu je právě tenhle jablečný pokrm s tvarohem mou spásou. Dneska je to týden, co mě chytly silné horečky, nevolnosti, střevní obtíže a problémy s dýcháním. Přišlo to jak blesk z čistého nebe, ještě ve čtvrtek jsem chválila svou fyzičku.

Cítila jsem se tak silná, jako už roky ne. A pak to přišlo…

Vyčerpání, únava, nechutenství a stoupající bolesti břicha. Za pár hodin jsem si naměřila teplotu a bylo mi jasné, že tohle nejspíš z nervů nebude. Poslední dobou mám sem tam obtíže se zažíváním a trávením. Připisovala jsem to hlavně neustálému stresu, kterýmu čelím jak v práci, tak i ve volném čase. Jenže když ručička na teploměru zahlásila 38,5 bylo zřejmé, že tady hlásí stopku spíš tělo než psychika. Ve finále jsem zjistila, že to bylo oboje.

Zkrátím to, v pondělí jsem byla na testování covidu. Za pár dní jsem se dozvěděla negativní výsledek a doktorka mi potvrdila to, co jsem už delší dobu tušila. Moje tělo i mysl je na pokraji vyčerpání.

Dlouho jsem sbírala svou energii ze zásob, které jsem jen letmo doplňovala a bylo jasné, že to dlouhodobě fungovat nebude. Jako bych ze své pomyslné spížky vybírala poslední zásoby s příslibem, že zítra už skutečně na ten nákup dojdu. Jenže ejhle, ani druhý den na něj nebyl čas. A tak jsem pokračovala několik dní, týdnů, měsíců.

Když jsem ležela v nemocnici po operaci ruky a cítila, jakoby mi po zápěstí jezdila rolba s dvaceti čepelema, co mi prořezávají svaly a šlachy, slíbila jsem si, že už se nikdy nechci dostat do podobné situace. Tím myslím tu, kdy váš přístup k životu ovlivní fyzické i psychické zdraví. A znovu ejhle, je to tu zas. Někdy člověk potřebuje dostat facku z obou stran tváře, aby pochopil, o čem daná zkušenost je.

A kam tím vším mířím? Mám po delší době čas podívat se dovnitř sebe, co vlastně chci. Kde končí očekávání druhých a začínám já sama. Tam někde jsem se ztratila, v těch hlasech okolí, které sem tam špitají a jindy křičí svoje prosby. Co bych měla (ještě) udělat a jak by to mělo být. Kým bych měla být, aby to už konečně stačilo…

Nyní se dostáváme k hlavní hrdince celého příběhu. Která všechny tyhle prosby, tužby a očekávání druhých vždy s ochotou a zavřenou pusou přijímala.

Ta dívenka vždy lačnila po obdivu, uznání a pochvale. Jmenuje se Hodná Holka.

A zatímco její okolí na ní kladlo jeden nesmyslný požadavek za druhým, za který sem tam přišlo nějaké to „díky“, pro ni nikdy nebyla žádná pochvala dostatečně veliká. Bylo to pro ní jako droga. Čím dál víc práce, čím dál více adrenalinu a čím dál větší touha být chválena. Tahle Holka se rozdávala víc, než přijímala. Nehleděla na cenu. Jediné po čem toužila byla ta dvě slova „jsi nejlepší“. Když ale konečně došlo, na tu onu, tolik vytouženou větu, bylo to spíš jako šepot ve větru. Necítila vnitřní teplo ani pohlazení. Uvnitř ní bylo jenom prázdno. A s touhou, aby byla konečně naplněna se vrhla do dalšího úkolu. Protože tentokrát jí ta pochvala už určitě uspokojí.

Tahle pohádka nemá happy end. Hodná Holka nikdy nedošla plnosti skrz uznání z okolí. Žádný obdiv nebo poděkování nemělo takovou sílu, aby se dostalo až dovnitř. A tehdy, na konci příběhu Hodná Holka pochopila, že když nemá úctu v sobě, těžko jí k ní bude mít její okolí. Možná si říkáte, vždyť ale na šťastný konec došlo. Přece pochopila, kde je chyba ne?

To že něco chápeme ještě neznamená, že dokážeme ve svém životě udělat změnu.

Kolikrát víme všechno nejlíp, poradíme kamarádům i rodině, jak se mají v podobné situaci zachovat. A když se postavíme na pomyslné podium situace my, neumíme ani kváknout.

A tam teď stojí naše Hodná Holka. Reflektory ji oslňují, že nevidí do pomyslného hlediště a strachy se nedokáže ani pohnout. Protože by mohla říct, co si myslí. Být tím, kdo najednou vybočuje z řady. Najednou už by nebyla Hodnou Holkou. A nejen, že by měla svou vnitřní prázdnotu, ale už ani ta blbá pochvala, která pro ni alespoň trochu svědčí o tom, že za něco stojí by nepřišla.

Každá z nás máme tuhle Hodnou Holku v sobě. Některé z nás ji umí ovládat lépe než jiné. Někdo ji potlačuje, jiná jí dává plný průchod. Já ji nedávno načapala při pomyslné směně v mojí mysli a řekla jsem si, že by si Holka taky mohla dát trochu voraz.  Že mě ovládá už dost dlouho a to jenom kvůli strachu, být tou černou ovcí a vystoupit z řady. Říct to pomyslné „ne“.

Možná by se mohlo zdát, že teď píšu hlavně o virtuálním světě, ale nenechte se zmást. Tahle zkušenost víc než kdy jindy pramení právě z reálného života a ten na sociálních sítích, mi ho spíš už jen zrcadlí. A jaké z toho plyne ponaučení? Tahle Hodná Holka, vás nikdy neučiní šťastnou. Sama je chudák v pěkný rejži díky tomu, na jakých principech je založená. Pravděpodobně na nějakém mindráku z dětství, kdy jsme se chtěly zavděčit rodičům, učitelům nebo trenérům. Tam někde nejspíš vznikla a rozhodla se, že přesvědčí všechny o své dokonalosti.

Věřte nebo ne, vaše dokonalost je všem u řiti a jediný, kdo po ní lační jste vy samy, ženy.

Drsná pravda, ale pravda. Tím si můžete být jisté.

Co se týče mě, dávám ji vale a jdu si dojíst žemlovku. Protože tentokrát víc než kdy jindy můžu s čistým svědomím říct „Ty krávo, tohle fakt už stačí“.

 

Foto by Lusiet Levá