Ženy, jak ráda bych řekla, že tenhle článek píšu z egyptské pláže, zatímco mi tvář zahřívá zlatavé slunce. Jenž víte, co se děje s elektronikou na pláží? Úplně to samé, co se vším ostatním.. prostě všude je písek. A jelikož nechci za každým napsaným písmenkem honit smítka po klávesnici, rozhodla jsem se svoje myšlenky sepsat jindy. No a teď to moje jindy nastalo.. v pološeré kanceláři ve chvíli, kdy už všichni odešli.
Je pondělí a z dovolené jsem zpět prakticky několik hodin, ale i tak už teď dokonale vnímám, že je všechno jinak. Už delší dobu jsem cítila tlak, ani ne tak z okolí, ale ten který na sebe vyvíjím sama. A do chvíle, než jsem se nad rozředěným pivem u egyptského baru zastavila, mi dával tenhle hon na sebe sama smysl. Vždyť chci být úspěšná, splnit si všechny své sny, tak se to přece dneska dělá ne? Úspěšná žena, zpoza plotny potící se, za počítačem lopotící se, u prsu mimino a mraky ambicí a snů. Všechno to chceme stihnout. Ale proč? Co je tou hlavní cenou? Zlatá medajle, kterou si na stupni vítězů samy předáme? Nemyslím si!
Pokud jste jako já, tak samy sobě na tom piedestalu akorát vynadáte, že tyhle plány už měly být dávno splněný včera a lépe.
Tahle moje část mě neskutečně sere ženy a dohání mě k šílenství. Když jsem v únoru začala točit podcasty a viděla jsem tu ohromnou vlnu ohlasů, měla jsem neskutečnou radost. Konečně jsem cítíla v hlouby duše, že jsem opravdu v něčem dobrá, a že mi něco jde. JENŽE já jsem to samé zjistila i v práci a v pohybu a v dalších věcech. A najednou byl problém na světě, neb jsem si řekla, že tohle bude můj rok, kdy mě nic nezastaví. Kdy konečně půjdu za těmi všemi sny a plány a dokážu NĚCO!
Tak ženy, jediné, co jsem skutečně dokázala, bylo rozbít si hubu na kole a odstavit se tak na několik měsíců. Ne, myslím to, vážně. Tohle beru za svůj největší letošní úspěch. Nebo respektive se tomu učím, a víte proč? Protože se mi podařilo samu sebe zastavit. V tu chvíli pádu, jsem to tak nebrala a nechápala jsem, proč se mi to vůbec děje. Když jsem konečně zase ve formě, když jsem v bleskovém úprku za těmi svými sny. Proč mě sakra teď osud trestá, když se mi konečně daří?!
Brala jsem to jako podlý útok ze strany karmy, která mě doslova nechala rozjet, a pak si nabít hubu. Jenže ona holka moc dobře věděla proč to dělá a mě to všechno došlo až v tom klidu na dovolené.
Všechno si plánuju. Totálně všechno, kdy se spí, drbe Mína, čistí zuby, chodí na velkou, na malou, do práce, kdy se MUSÍ TVOŘIT. Márovi jsem po třech hodinách na dovolené řekla, že se cítím děsně neproduktivně.. „Vždyť já tu vůbec nic nedělám. To nedám“…
„A co bys jako na dovolený chtěla dělat prosím tě? Vytvářet hodnoty?“ odpověděl Mára a mě to najednou všechno doteklo.
Místo chytrých hodnot, produkuju poslední dobou fakt hovnoty. Plácám se v tom jako námořník na potápějící se lodi, který lítá po lodi a ucpává jednu díru za druhou, protože mu do tý kocábky neustále teče.
Páč je chudák holka unavená z několika měsíčního provozu, kdy se o ní nikdo nestaral a jenom jí využíval k provozu. Tak tohle mi moje tělo teďko říká. Jsem unavený a nedám ti pokoj, dokud mi ho nedáš ty. A má na to sakra právo.
Akorát mu beru a moc toho nedávám. Jasně, zdravá strava a cvičení jsou super, ale sama jsem zapomněla na to, co vám vštěpuju a to je mentální potrava. A tu já získávám hlavně z času, který trávím s rodinou a nejbližšími. Z přečtených knih, nachozených kilometrů během procházek, z dlouhých sobotních rán a z jógy. A když si to všechno sečtu a podrhnu, vidím na straně dal nulu, zatímco má dáti je prakticky nekonečný.
Poslední tečkou pro mě je fakt, že se můj menstruační cyklus naprosto zbláznil a tak nějak zrcadlí ten dezolátní stav mého těla. A já si řekla dost, že už takhle dál nemůžu. S Márou jsme se na dovolený hodně bavili o sociálních sítích a influencerství a říkala jsem si, kam to všechno vlastně spěje.
Co je vlastně cílem v téhle branži? Co bude s mou tvorbou až mi bude šedesát? To jako půjdu do virtuálního důchodu a svá media předám dětem?
Myslím, že pěkný houby s octem, že moje děti se na moje sítě tak maximálně vyprdnou, páč budou mít svoje vlastní a nebo líp, bude to dávno už out a lidi spolu budou zase mluvit raději u stolu než skrze messenger.
Nechci to ždímat teď, protože je to populární. Nechci se vézt na týhle vlně a předhánět se, kdo natočil víc podcastů, kdo má více lajků nebo follows, kdo s kým kde byl na fotce nebo na kafi. Protože určitě si nebudu ve stáří vyčítat hodiny, kdy jsem nebyla online, a lajky, který jsem nezískala. Bude mě mrzet čas, který mi utekl s mou rodinou, s přáteli s Mínou.
Všichni jsme tu jenom na chvíli a všechno máme v pronájmu. Nic z toho co jsme během života získali, ať už to bylo ze hmoty nebo to byl fejm, nic si do hrobu (čti na vesmírnou věčnost) nevezmem.
Ten pocit ze sebe sama, naše zážitky, lásky i vrásky, to všechno s námi ale půjde. A proto jsem se sama sebe ptala (a vás se teď ptám taky), jestli nepotřebujeme víc jeden druhého spíš, než další řasenku na poličce. Jestli je vážně nutný pracovat (nebo tvořit) od rána do večera pro uznání druhých, nebo radši pít další skleničku vína se svojí mamkou, a být ráda za to, že mě druhý den bolí hlava a panty od smíchu a mluvení.
Co je víc, hmota nebo zážitky a pocity?
Nad tím vším jsem dumala a otáčela myšlenky a hluboké filozofické teze od rána do večera, od kávy k pivu každý den na pláži. A zjistila jsem, že chci změnit svůj život. Že chci víc žít a užívat si, než vytvářet hodnoty a přínos. Chci poznávat lidi tváří v tvář víc než jen klikat na profilech instagramu. Přestanu svoje tělo opravovat a začnu mu důvěřovat. A tak končím s pravidelným cvičením, plánováním jídla aktivit. S psaním to do listů a čučením do mobilu pozdě do noci. Ten režim bez wifiny mi v Egyptě neskutečně vyhovoval, takže na něj najíždím i doma a to sice offline režim celý den, krom pár minut ráno a večer pro vyřešení nezbytností. Začnu víc vařit z kuchařek a míň nakupovat jídlo z donášky.
Chci číst všechny knížky světa a dělat v knihovnách jednu rezervaci za druhou. Budu žehlit a dělat další domácí práce, který zdržujou páč ano živote, prosím tě zpomal mě co nejvíc, abych začala víc přicházet na to, o čem vlastně jsi.
Nebude to jednoduchý, přeučovat se třicet let vytvořený a letý zdokonalovaný program a režim. Ale vím, že dlouhodobě je to pro mě neudržitelný. Stejně jako to, jak se chováme k planetě. Tak nějak mám pocit, že je to nový životní trend, jet na doraz, dokud se to všechno nezhroutí, abychom se pak sbírali jak rozsypanej čaj a šli se hledat někam do Tibetu, abychom nakonec zjistili, že je vlastně jedno kde jsme. Že pokud nemáme klid uvnitř sebe, venku ho těžko najdem.
Ale i tak to chci a vydávám se tak na novou životní pouť za sebepoznáním.
A už teď vím, že to bude pro mě o nervy, páč hledání a hlavně udržování klidu a rovnováhy mi nikdy nešlo. A to jsem ve znamení váhy prosím pěkně.
Tady alespoň vidíte, že někdy vám ani astrologický věstník nebo proroctví od Jolandy osud fakt nezachrání.
Tak já jdu na to. Držte mi palce a nebojte se, beru vás jako vždycky sebou.
Ahojky, krásně si to všechno vystihla a napsala. Přeji ti, ať se vše srovná a žij život jaký ty sama chceš 😘
Autor
Moc děkuju Martinko 🙂
Veru, napsala jsi to vážně přesně a od srdce. Ty to ani jinak neumíš…
Poslední dobou to mám podobně, začala mi škola, začala jsem trénovat děti, doučuju, nacvičujeme na ples…a do toho všeho se snažím vytvářet nějaký hodnoty v podobě článků nebo postů, což mě hrozně baví, ale na druhou stranu vyčerpává, takže ti naprosto rozumím. Občas si říkám, jestli to a to má vůbec smysl, ale vždycky si snažím uvědomit, že pokud mě to baví a dělá mi to radost, tak má.
Chci se teď taky víc zaměřit na ty úplně obyčejný činnosti, byť mi přijde, že se u nich „flákám“ a nejsem produktivní. Musím se naučit vypnout a odpočívat, protože to je sakra potřeba.
Tak ti budu držet na té tvojí cestě palce a hlavně se z toho neposrat! 😀
Markét
Autor
Markét moc ti děkuju 🙂 a držím palce i já tobě.
Veru, mluvíš mi z duše. Už jsem měla pomalu koupený ty letenky do Tibetu na zájezd s názvem „Hledání sebe sama“, ale asi se spíš najdu tak, že si hodím trochu nohy nahoru. Díky za super článek. K.
Autor
Kláry to je naprosto přesný 🙂 ono poznání sebe seama fakt nezáleží na lokalitě, kde se nacházíš 🙂 držím palce.
Veru, tak tenhle článek je naprostá bomba 🖤
Poslední dobou to mám podobně, ženu se za dokonalou postavou, životem a moje tělo už mi dlouhou dobu říká, ze potřebuje pauzu, ale já mu ji porad nedávám. V pondělí nastupuju na vysokou a doufám, ze konečně se začnu o sebe poradně starat, přestanu jako blázen cvičit 7x týdně, začnu pravidelně jist a dopravat svému tělu to, co opravdu potřebuje! Tenhle článek pro mě byl velkou inspirací a doufám, ze i když teď budes víc offline, tak nám budes dávat info, jak ti tvá změna jde a tím nás všechny inspirovat 🖤
Autor
Aničko taky budu držet palce. Sama moc dobře znám tenhle dril, a není jednoduchý z něj vystoupit, ale jde to 🙂 držím palce na vysoké, určitě ti to půjde skvěle.
Držím ti palce!
Aj ja si hovorím, že by som mala spomaliť, ale nakoľko som akurát nastúpila do 5.ročníka na VŠ, popri tom ešte brigádujem, píšem články pre ekonomický portál a musím začať písať diplomovku, akosi na to oddychovanie neostáva čas.. ale hovorím si, že tento posledný rok musím zamakať, aby som potom mohla oddychovať 🙂
A určite si myslím, že aj viacerých by zaujal podcast na tému „tvojho nového mindsetu“ 🙂
Autor
Děkuju moc Simčo. Taky jsem kdysi měla takový jeden rok, kdy jsem dostala neskutečně zabrat a říkala jsem si, že po něm už budu mít určitě klid a pohodu 😀 no jenže já jsem člověk, který ten zápřah tak nějak vyhledává vědomě i podvědomě pořád. Takže to je taky něco na čem chci zapracovat 🙂
Milá Verunko,je sobota 7:59,pohoda ráno a i přesto jsem se u tvého příspěvku dojala.Ano,už takhle brzy po ránu. Děkuji za úžasné připomenutí. Naše tělo je ten nejdokonalejší stroj na světě a my ho tak málo posloucháme.Jedeme si nějaké svoje standardy,o kterých si myslíme,že to tak má být a jedeme podle nich.Pak přijde nějaká překážka a najednou zjistíme,že nic z toho nemusíme dělat.Ze jsme si to tak v hlavě nastavili sami. A co mi přijde kouzelný je to,že to můžeme změnit. Že během toho zastavení se můžeme začít věci měnit.Ale ta změna není nějaký velký převrat,ta změna zní:POSLOUCHEJ SVY TĚLO ❤️❤️❤️Je to tak lehký a těžký zároveň.
Autor
Ahoj Ráďo, máš naprostou pravdu <3 děkuju moc za podporu 🙂
motivace, inspirace a hlavne uvedomeni si spousta veci diky precteni jednoho kratouckyho clanku..to je presne to co potrebuju. dekuju verco a moc drzim palce..urcite taky neco z toho aplikuju❤️
Autor
Děkuju Kájo a držím palce 🙂
Děkuji za takové články. Naprosto s tebou souhlasím!
Autor
<3 děkuji Karin
Přesně vím, o čem mluvíš Verčo ..myslela jsem, že když odjedu na Erasmus, trochu všechno zbrdzím ..ale zatím mi příjde, že se děje pravý opak 😀 Tak držím palce :-*
https://simonasnotsosecretdiary.blogspot.com/
Autor
Tobě taky držím palce a neboj, ono to zbrždění časem přijde samo☺️
Mě by zajímalo, jak to udělat v případě, že šílené tempo máš v práci. Takže pak mi zbývá minimum energie na chill a klid.
Autor
I to se dá změnit, mám to podobně. Říkám si, že je to jen práce☺️ I když nevždy to jde.
To je prostě dokonalé.. Jak nádherně to umíš sepsat a jak si na nic nehraješ
Autor
Moc děkuji Luci☺️
Ahoj Veru,
tohle byl krásný článek, který mi dal zase podnět k přemýšlení. Přiznám se, že to mám podobně jako ty a poslední dobou zjišťuji, že to prostě nedávám. Musím se nad sebou zamyslet a trochu to přehodnotit. Děkuju.
Držím ti palce!<3
Autor
Moc děkuju 🙂