Ženy, když jsem byla na dovolené na Lefkádě, válela jsem se prakticky celý den na pláži u tyrkysového moře. A jelikož nejsem úplně válecí typ a knihu jsem měla přečtenou za pár hodin, měla jsem celkem dost času na přemýšlení. Otevřely se tak ve mě kapitoly, které byly do té doby zavřené a já se rozhodla o ně podělit. Pochopila jsem totiž jednu důležitou věc, které jsem se opravdu dlouhou bránila. A to sice, že odpuštění osvobozuje…
Někdy je člověk sám sobě největším nepřítelem, sám sobě brzdou. Tak nějak ustrne a nedokáže se pohnout z místa. Zarputile hledí vpřed jako kuň s klapkami na očích, který denně převáží stovky turistů uprostřed Prahy. Nehledí jinam než před sebe a to proto, že by ho okolní svět možná až příliš rozptýlil. Možná by mu rozhodil zarytý koloběh, možná že by nakonec člověk zjistil, že je všechno kolem nás tak trochu jiné, než se na první pohled zdá.
To že všechno není tak, jak se zdá a že nic není černobílé je celkem důležité pochopit, pokud se člověk chce v životě někam dál posunout. Život má nekonečnou škálu barev, a tak ani situace, kterými procházíme, zážitky, kterými jsme součástí nejsou „pouze“ dobré nebo špatné. Jsou různorodé a zničí nás či obohatí do takové míry, do jaké jim to dovolíme.
Tím, že odpustíme neprokazujeme službu jiným, prokazujeme ji tím sami sobě!
Odpuštění osvobozuje. Je to jako když dlouho zadržujete pod vodou dech a najednou vynoříte hlavu nad hladinou a plíce se vám zaplní vzduchem. Najednou už nemusíte být v tom tichu, které je pro vodu tak typické, ani v chladu a temnu. Jste nad vodou a vidíte vše kolem sebe. Slunce vás pálí do očí, možná i pár slz z té úlevy a hned se vám líp dýchá.
Tím, že někomu odpustíme mu neříkáme, že je všechno v pohodě. Říkáme „já jsem v pohodě s tím, co se stalo a se svým podílem viny si čiň, co uznáš za vhodné“.
Lidé dnes neradi odpouští. Mají pocit, že žádná omluva, byť je sebevětší neodčiní křivdu, jenž na nich byla spáchána. I když jde třeba i o blbej kopanec do paty. Byli jsme vychování ve filozofii „oko za oko“ a že účty se rovnají i s úroky (to znamená, že tedy svému protivníkovi můžete naoplátku uzmout nejen oko, ale i to druhé plus kus nosu). Smutné na tom je, že i když si přijdeme na své a k omluvě opravdu dojde, nejsme uspokojeni. Je to pochopitelný, protože ta hlavní omluva musí přijít totiž zevnitř. Já sama sobě musím odpustit, že jsem něco takového dovolila, a pak teprve veškeré omluvy padnou na úrodnou půdu. Do té doby i kdyby člověk dostával puget růží denně a zlatou cihlu k tomu, nejsou omluvy nic platné.
Proč se tolik držíme svých křivd? Proč víc řešíme, co je špatně, než abychom se chlubili tím, jaký máme fajn život. Jasně, ne každý den je posvícení, ale pořád se máme vcelku dobře. Máme teplou postel, v lednici výber potravin, někomu v postýlce spí mimino, mně za uchem každé ráno vrní Mína. Copak tohle není bohatství? Podle mě teda je, a sakra veliký! Kdyby člověk zahodil všechny ty svoje křivdy a černé brýle, musel by pak jenom být. Plynout s proudem života a užívat si toho, co má než to čas odvane zase pryč. A to se bohužel moc lidem nechce, protože co by potom řešili, že jo 🙂
Věřte mi, že křivdy si do hrobu nevezmete. Co si tam ale dost možná vezmete jsou ty rakoviny a infarkty, který člověku v těle raší, když v sobě ty křivdy drží. Jsem totiž přesvědčená o tom, že pokud v sobě nosíme něco tak hnusnýho jako zlobu, nenávist a neodpuštění, nepřinese to našemu zdraví nic pozitivního. A nepomůže vám ani tuna úspěchu, šminek a kabelek, kterou se snažíte zakrýt fakt, že uvnitř nejste šťastní.
Žádná hmota vám nepřinese vnitřní štěstí. Nikdy!
Tohle jsem pochopila na pláži v Lefkádě. Že už hmotu ke svému životu nepotřebuju. Co ale ano, je odpuštění a pochopení, že za každou křivdou, kterou jsem zažila stojí člověk, kterému kdysi také bylo ublíženo. Neříkám, abyste lidi omlouvali, ale věřte mi, že když se pokusíte je pochopit, bude se vám odpouštět snadněji. A jak už jsem psala, tím, že odpustíte osvobodíte sebe a to je to podstatné. Ten druhý člověk ať si dělá, co chce. Odpuštění není známkou slabosti, ani toho, že jste se rozhodli zapomenout, je to projev toho, že už nemáte zapotřebí investovat čas a energii do něčeho, co už je dávno pryč. Že to prostě necháte být.
