Z vlaku aneb o mně, o něm, o nás

Nevím, jestli jste si toho někdy všimly ženy, ale pravděpodobně 95% mých článků se jmenuje něco, něco aneb něco, něco… Inu úderné titulky mi prostě nikdy nešly. Ono taky kdybych používala pokaždé název například Láska jako trám, nebo Milostné vibrace zatřášly vesmírem, tak by mi to asi po čase nikdo nevěřil, že něco tak inteznivního zažívám. Za prvé proto, že začátky a konce vztahů jsou takový můj věčný ever green na mém blogu a za druhé, protože nechci být ve svých ani ve vašich očích vztahová dávačka (což už stejně nejspíš jsem).

Píšu ve vlaku, jak už název sám napovídá. Jedu na svou první služební cestu, do Bratislavy… Jó cítím se teď vážně jako velká holka, překračující svůj vlastní stín. Před rokem jsem seděla v kanceláři v UniCreditu a říkala jsem si, jestli je tohle vrchol celé mé kariéry. Díky bohu nebyl… I když naše filozofické rozpravy s Karlem mi tu a tam chybí. Našla jsem si práci v jedné irské personální agentuře, která má pobočky po celém světě. Jedna z nich je i u nás v Praze a upřímně pracovní náplň mého nového jobu z daleka převyšuje mé dosavadní schopnosti. Páč je ze mě office managerka a HR administrátorka v jednom. Nicméně se každým dnem učím, mluvím anglicky od rána do večera, chodim na různé eventy a dokonce i cestuju. Celkem si to i užívám, takové to každodenní neznámo, které se mi v práci nabízí. Konečně mám po dlouhé době pocit, že se osobnostně někam posouvám. No a teď už k tomu hlavnímu, co vás zajímá nejvíce, že?

Za pár týdnů to bude rok, co jsme se seznámili. Bylo to celkem kuriózní, protože nás krom jednoho společného kamaráda pranic nespojovalo. To jsem si takhle jednou ležela v posteli (tenkrát ještě bez Míny) a učila se na zkoušku, když v tom se mi rozsvítil display u mobilu. Štěpán psal, že má pro mě super kámoše na seznámení. Upřímně tenhle tip domlouvání rande nesnáším, takový to dohazování. Takže jsem myšlenkama samozřejmě zareagovala těžkou zpátečkou. Ani jsem v té době na chlapi neměla náladu, tak nějak jich bylo všude dost a mi chyběla samota, kterou jsem v té době opravdu potřebovala. Nicméně potom, co jsme si se Štěpou prohodili pár zpráv jsem si řekla, že bych si alespoň mohla najít nové přátelé (což jak samy uznáte ženy, taková iniciativa ode mě jakožto od Grinče, byla více než vítána).

A tak jsme se sešli. Přišel pozdě a vypadal dost zmateně, což prý údajně nebyl (zrovna nedávno jsme se o tom bavili a pochopitelně všechno popřel). Druhý den mě čekala zkouška z návykových látek, myšleno teoretická nikoliv praktická, jasný? Takže jsem neměla v plánu se jakkoliv opíjet. Nicméně po pár větách jsem si všimla jedné věci, a to sice, že máme stejný humor. Takový ten těžce sarkastický a lehce retardovaný humor. Vcelku dobře jsem se tedy bavila. Pár piv padlo a já vyrazila dom. Fakt, který ale nesmím na tomto místě vypustit je, že jsem již tenkrát měla v hlavě svého milence. A pro nikoho jiného v té době prostě nebylo místo.

Pár měsíců uplynulo a my si občas vyměnili pár zpráv. Jak se máš? Co děláš? Jak to jde ve škole? Byla jsem na odpovědi dosti skoupá. Vztah s milencem se vytrácel a já byla čím dál unavená nenaplněnými vztahy. A tak jme se rozešli, ještě ve stejný týden mi byla zhacena šance na postup ve firmě a já byla najednou bez vztahu i bez práce… Co si to namlouvám, bez vztahu jsem byla už pěkných pár měsíců. Sex je jedna věc (nutno konstatovat, že když si sednete i neskutečně dobrá věc), ale opora a porozumnění jsou daleko důležitější. A to mi prostě chybělo už sakra dlouho.

A tak jsme se sešli po těch pár měsících znovu a už při prvním setkání mě podpořil tak, jako už dlouho nikdo. Rozuměli jsme si od prvního piva a rozumíme si dál. Smějeme se, kávičkujem, procházkujem, vaříme si, mazlíme Mínu… do sobotních rán se probouzíme společně. Plánujeme cesty daleké i do blízkých krajin. Podle mě je v životě nejdůležitější najít někoho se stejnou mentální poruchou. A to se nám povedlo.

Jo abych nezapomněla, jmenuje se Mára… Pravé věci bychom přeci jenom měli nazývat pravými jmény, což?