Je pátek a já jsem celkem nervózní. Nahrávám instastories o tom, že za pár hodin letím poprvé sama letadlem, konkrétně do Osla. Hlavou se mi honí myšlenky typu, že jsem si vážně měla dát bacha, když jsem objednávala letenky. Spletla jsem si totiž časy odletu, konkrétně AM a PM. Jinými slovy jsem byla přesvědčená, že na sever odlétám v pátek ráno a odlétala jsem v pátek večer. Svou hloupostí jsem se připravila o jeden den v Oslu, na druhou stranu, to bych nebyla já, abych si něco krapet nezkomplikovala. A tak jsem se v deset večer ocitla sama na ruzyňském letišti, kde začíná náš příběh ovoněný kávou, skořičí a štiplavým severním vánkem.
V listopadu jsem se po letech potkala s Terezkou z blogu Sweet Melange. Málokdo ví, že právě díky ní bloguju. Stala se mi před čtyřmi lety insiprací a díky osobnímu setkání, které tenkrát proběhlo, vznikla tahle stránka. Nicméně v listopadu jsme se bavily o jiných věcech než o blogování. A to sice o životě jako takovém, o rodině, karmě a dalších věcech, které jsme měly s Terezkou více či méně společné. Když jsme dopíjely kávu ve Spižírně řekla „Klidně za námi někdy přijeť do Osla na návštěvu. Třeba se časem vrátíme do Česka a nebude se ti pak chtít“. Upřímně jsem nad tím v duchu mávla rukou, protože mě sever nikdy moc nelákal a o Oslu jsem věděla maximálně to, že si tam každý rok dává Terka někde na mole zmrzku a že jednou ročně mávají norskými vlaječkami na náměstí. Prostě hlavní tok informací jsem měla z jejích instagramu a blogu. Nicméně než jsem dojela tramvají domů se mi to rozleželo v hlavě. Vzala jsem do ruky telefon a napsala „Myslíš to vážně, že bych mohla přijet?“ Odpověď byla více než pozitivní a tak se zrodil plán návštěvy severu. Rozhodla jsem se pro jaro, konkrétně březen nebo duben a to hlavně kvůli počasí. A nakonec se ukázalo, že to byla skvělá volba.
Do Osla jsem doletěla před půl jednou ráno a stihla jsem tak předposlední Flytoget do Osla. Je to extrémně předražený vlak z letiště do města, ale co na to říct, že? Prostě za blbost se platí. Lístek stál kolem 180 NOK (to jsou prosím pěkně norské koruny, ale já pořád vidím bramborové noky z Pelíšků). Člověk musí počítat s tím, že v Oslu je všechno krát tři v přepočtu na naše. Takže si asi dokážete spočítat kolik mě tahle dvacetiminutová sranda stála 🙂 Každopádně k Radanovi a Terezce jsem dorazila kole čtvrt na dvě ráno. Vyčistila jsem si tedy zuby a šla spát.
V sobotu ráno mě s úsměvem na tváři uvítal Radan, Terezka totiž byla v práci a já se připravovala na to, že sobotní dopoledne strávím cajdáním po městě. Radan mi ale nabídl společnost a já to více než uvítala. Znala jsem ho totiž doteď pouze z Terčiných článků nebo z vyprávění. A musím říct, že je velice osvěžující jít se jen tak projít s někým, s kým na první pohled nemáte nic společného. Ten brainstorming ideí, názorů a informací nejen o Osle vstřebávám ještě teď.
Strávili jsme v rozhovoru téměř celý den až do čtvrté odpoledne, kdy se mě ujala Terezka. Měla jsem v plánu točit vlog a to sice podobným stylem jako v Londýně. Po pár hodinách mě ale tahle vize přešla, protože jsem na sobě cítila, že potřebuju vypnout… a to tak, že úplně. Že si chci naplno úžívat norskou kulturu, krásný počasí, povídání o životě, o hygge, popíjení kávy a prostě to samovolné bytí. Odpoledne jsme s Terezkou vyjeli na Holmenkollen, což je taková dominanta Osla. Je to skokanský můstek vysoko se tyčící nad Oslem a bylo odtamtud krásně vidět, jak je Oslo vlastně městem v lese. Celkově mě dostalo, jako jsou Norové k životnímu prostředí šetrní.
Třídí odpad tím nejpoctivějším způsobem, na různé druhy odpadu mají různě barevné tašky a místní červené autobusy dokonce jezdí na bio odpad. Každé páté auto je Tesla a celkově zde maximálně podporují elektromobily, ty klasické se tu místním řidičům pěkně prodraží a je to zde považováno za velký nadstandart. Když jdete po ulici a dostanete žízeň, můžete zaplout do jakékoliv místní kavárny a natočit si vodu do skleničky přímo z kohoutku u kávového baru. Někde vám dají i na vybranou jestli chcete perlivou nebo neperlivou. Neplatíte za to ani korunu, osvěžíte se a nemáte tudíž ani potřebu kupovat vodu v plastových láhvých. A ještě, co se týče vody musím říct, že ta v Osle je jedna z nejlepších, jakou jsem kdy pila. Co se týče městské hromadné dopravy, ta funguje naprosto skvěle. Mají celkem přehlednou síť metra, k tomu tramvaje a autobusy. U speciálních automatů si můžete vybrat z různých druhů jízdenek, já si koupila 24 hod za 90 NOK. Jako můžete i risknout jet načerno, což jsem (přiznám se) i udělala, a to sice když jsem v noci jela jednu zastávku metrem. Ale přes den jsem si to pak nedovolila.
Večer nám Radan uvařil hovězí polívku, my zasedly s Terezkou ke stolu a do noci jsme si všichni tři povídali. Hlavně tedy o filmech a knížkách, takže mám teď celkem dlouhý seznam materiálů k prostudování. Moc jsem si to užila, takovou tu hezkou přátelskou pohodu. V tu chvíli jsem měla pocit, jakoby všechny moje starosti zmizely a zbyla jenom ta příjemná nálada.
V neděli ráno jsme si dali společnou snídani. Dávali jsme si dobroty z kavárny, ve které Terezka pracuje a musím říct, že místní čokoládový dort je zdaleka ten nejlepší, jaký jsem kdy jedla 🙂 Radan se pak vydal za kamarádem a my měly s Terkou celé odpoledne pro sebe. A tak jsme chodily po městě a mým jediným konkrétním cílem, této procházky byla zmrzlina, a to sice ne ledajaká zmrzlina, ale zmrzlina s velkým Z. Prostě jsem chtěla tu, kterou si Terezka každý rok dává na Aker Brygge a její fotku přidává už pár sezón na instagram. Takže jsme si jí asi po dvou hoďkách strávených venku koupily, sedly si na dřevěné schody na mole a asi tři hodiny si povídaly snad o všem možném. Upřímně to bylo jedno z nejhezčích odpolední, které jsem kdy s nějakou kamarádkou strávila 🙂 Terezka mě pak vzala ještě na chai latté do kavárny Pust a bylo to moje první chai latté vůbec. Musím říct, že mi to chuťově trošku připomínalo sahleb a moc mi to chutnalo. Nevíte někdo z vás kam na dobré chai latté v Praze? 🙂 Budu ráda za tipy v komentářích.
Večer jsme strávily s Robertem a Markétkou, což jsou přátelé Terky a Radana. Robert je naprosto úžasný šéfkuchař v jedné asijské restauraci přímo v Oslu a připravil nám naprosto luxusní sushi. Dokonce jsem si i zkusila si něco uplácat. No nestojí to ani za řeč, ten můj výtvor, ale bylo fajn se podívat na pár triků jak na to. Povídali jsme si, jedli sushi, Terezka si hladila bříško (pro ty z vás, co to neví, tak Terezka je těhotná, takže si hladila bříško kvůli tomu, ne proto, že byla přejezená) a všechno to bylo vážně moc fajn. Po dlouhé době jsem vystoupila ze své komfortní zóny, seznámila se s jinými lidmi a vyslechla i jiné názory než od lidí z mého okolí. Mám takový pocit svěžího vánku v mých myšlenkách, který tam už dlouho chyběl. Někdy se totiž člověk ve vlastní mysli točí pořád dokola, dělá ty samé věci, každý den a zapomene na to, že jde věci dělat i jinak… že jde i myslet jinak. Ne že by to člověk nevěděl, jen mu to ta rutina vymeje z hlavy, ty jiné možnosti. Takže jsem ráda, že mi Terka z Radanem po delší době zase otevřeli oči.
Dneska už sedím na gauči, píšu tyhle řádky a na internetu si vyhledávám recept na cinnamon buns a na to, jak mít doma taky trochu toho hygge. Co naplat, že venku všechno kvete a hygge se váže spíše k severu a k zimě, je mi to jedno. Prostě to chci taky. Chci část Osla u sebe doma, toužím víc přemýšlet nad přírodou než nad tím jak vydělat peníze. Chci vidět víc toho dobrého, co v české povaze zůstalo a nevěnovat pozornost negativismu. Budu si teď číst všechny ty knihy na doporučení a koukat na filmy (v našem hygge potažmo Ikea stajl obýváku). Mína mi spokojeně vrní na klíně a je ráda, že jsem doma.
Nic, jdu zadělat na ty skořicový šneky a vybalit kufr. Mějte fajn den a cestuje… Cestujte, co nejvíc to jde. Nasávejte jiný názory, kultury, vůně a chytněte se každé příležitosti a nabídky za někým někam vyrazit. Protože, věřte mi, že to stojí za to.
