Smysl života

„Ty holka nemáš vůbec žádný záchytný bod co? Klidně můžeš být o pauze v mé pracovně, když budeš chtít“.Tato věta mě konfrontovala prakticky ihned po mém příchodu do práce, kdy jsem seděla na lavičce a čekala na to, co mi nový den přinese. Byla to prakticky bezpoitní otázka od mé o více než třicet let starší kolegyně, jelikož pochopitelně mám kam jít. A nebo nemám? Místo ranní porady jsem tedy seděla, koukala do prázdna a přemítala o tom, kam že se ten můj život ubírá.

Víte ženy, myslím si že každý asi někdy zažil vztahovou krizi. Osobně mám tedy poslední dobou úplně ne harmonický vztah sama se sebou. Pointou celého mého vnitřního chaosu je fakt, že vlastně vůbec nevím, co chci. Začalo to před pár měsíci, kdy mě přestala bavit a naplňovat práce, následovala partnerská krize a nyní nastal problém i v mém akademickém studiu. Prostě v jednu chvíli se vynořilo tolik překážek, že by je nejspíš ani Pepa Váňa se svým dostihákem nebyl schopen přeskákat. A tak jsem místo závodění a boje radši „slezla z koně“ a začala jsem ty překážky obcházet, plyvat na ně, kopat do nich a o některých dokonce předstírám do teď, že neexistují :-).
Najednou se někde v mém životě vytratila pozitivní nit a začala jsem ji nejspíš hledat na špatném místě. A to sice v opoře ve svém okolí. No, jak už to tak bývá nakonec si člověk stejně nejlépe pomůže sám, protože nikdo jiný tu kompetenci vlastně nemá. Přesto všechno mě ale vždycky zamrzí, když na problémy zůstanu sama, což se mi teď opět stalo.
Cítím se být poněkud vyhořelá a mám pocit, že se mi teď život převrátil do kruhu místo do cesty. Různé situace se mi neustále vracejí a opakují se. A já je podle všech indícií nejspíš řeším pořád špatně.
Pokoj v duši, který získám je vždy jen na chvíli, dokud nepřijde problém. V tu chvíli začnu hledat pomoc jinde než u sebe a tím pádem se propadám na čím dál hlubší dno. A teprve na úplný závěr téhle tragikomedie se konečně proberu a obrátím se k sobě, naleznu na týden vnitřní klid a celý proces se stále opakuje.
A já se ptám, jak dlouho mám tohle zažívat než konečně naleznu neochvějnou sebeúctu a životní rovnováhu? Protože ve chvíli, kdy už konečně mám pocit, že se znám, jsem přesvědčena o opaku.

Kdo vlastně jsem, po čem vlastně toužím a co chci doopravdy ve svém životě dělat, abych byla šťastná? Taky si ženy pokládáte tyhle otázky? Poslední dobou na ně prostě nemůžu najít odpověď. Vždy, když už totiž mám pocit, že je mám, proklouznou mi mezi prsty a nebo náhle ztratí svůj význam.
Myslím, že jsem nikdy v životě ještě nebyla tolik nespokojená, nejistá a rozhozená než jsem nyní. Bude to nejspíš proto, že jsem od kořínků vlasů až po špičky nehtů na noze naplněna strachem. A jak prohlásil moudrý Mistr Yoda „Strach je cesta k temné straně síly“. Obávám se, že i když mnoho lidí považuje Star Wars za snůšku sci-fi nesmyslů, má prostě tenhle zelený pidimužík se špičatýma ušima pravdu. Jiný mistr a můj momentální guru Osho na druhou stranu tvrdí, že odmítat svůj strach není důkaz hrdinství ale zbabělosti. Pravá statečnost tkví v tom, že člověk svůj strach naopak bezezbytku přijme.
Je nejspíš nejvyšší umění přijmout sám sebe se všemi démony a strachy, ale jak se zdá ženy nejspíš nemám na výběr. Jelikož mě cesta v kruhu již opravdu začala nudit. Vyrážím tedy nyní na pouť vstříc přijetí vlastního strachu a pokud chcete ženy, můžete ji prožít se mnou. Protože neochvějně věřím, že na jejím konci mě čeká svoboda…