Tak Kávařky… Už i já mám ježíškovu dílnu za sebou. Před pár minutami jsem dobalila poslední dárek a při utahování zlaté smyčky jsem si uvědomila, kolik drobností musím ještě dokoupit. Žádnou paniku, říkám si a s chutí dopíjím poslední doušek lehce kyselého čaje, co mi již půl hodiny stydne na stole.
 |
| Ježíšek dal letos přednost puntíkům a zlaté barvě. |
Již několikátou sezónu po sobě si zásadně při balení dárků pouštím Prázdniny. A i když tuhle komicky groteskní romantickou slátaninu znám nazpaměť, nikdy mě nepřestane bavit. Vzpomněla jsem si opět na svou stálici mezi kamarádkami Elenku, která moje nadšení při sledování tohoto filmu vždy sdílí. Každoročně se smějeme hláškám, které pronáší zcela nešťastná a neopětovanou láskou zničená Iris.
„Nenávidím svůj příšernej život!!!“, slova která pronáší nad plynovým vařičem, zatímco se se pokouší sama sebe přiotrávit po té, co zjistí, že se objekt její roky neopětované touhy zasnoubil, mě rok co rok rozbrečí smíchy.
Smutným faktem ale zůstává, že jsem vloni byla naprosto ve stejné situaci (akorát bez toho vařiče). Doslova a do písmene jsem nenáviděla svůj život, který se mi drolil mezi prsty jako zbytky vánočního cukroví. Pan Darcy, kterého jsem tehdy milovala k zbláznění, z mého života zmizel jak pára nad hrncem. A stejně jako Iris jsem si říkala „To je bída, jen bída“.
Vynechám teď (pro změnu) motivační řeči typu, že každý úspěšný člověk si jednou sáhl na dno nebo že i pád na hubu je pohyb kupředu. Ze shora se na to totiž člověku dívá jinak, než když sedí na bezdném dně temnoty a upírá oči vzhůru vstříc (možná) slibným zítřkům.
Všechno se bohužel kolem Vánoc tak nějak umocňuje, zdá se mi (možná ještě víc než na stupidního Valentýna). A tak když se za mnou zaklaply dveře po vydařeném leč poněkud potupném Štědrém večeru, kdy jsem se po svých osobních prohrách opět ocitla u štědrovečerní tabule s rodiči, zalehla jsem do své (pomalu ještě dětské) postele a přemítala o tom, že jsem ve svých 25 letech neustále na stejném místě.
V tom mi pípnul telefon se zprávou z messengera. Psala mi Kačka, kamarádka kterou jsem naposledy viděla při přebírání diplomu na vysoké, což už je nějakých pár let zpátky. Přála mi hezké Vánoce. A přestože jsme na škole spolu prohodily maximálně pár vět, ten večer jsme si psali až do rána. Vyprávěla o tom, jak s přítelem čekají miminko, jakou plánuje budoucnost a jak mě vždy obdivovala. Naproti tomu jsem jí já posílala řádky plné zklamání, hořkosti a touhy po lepším životě. Tehdy mě její slova nakopla a brala jsem to jako takový malý vánoční zázrak, ze kterého se nakonec vyklubalo velké přátelství. Od té doby si minimálně jednou měsíčně píšeme o tom jak se nám daří.
Podobným způsobem si dopisuji už měsíce s Adélkou z Liberce, kterou znám přes Honeyho. Viděli jsme se jen krátkou chvilku a přesto mezi námi časem vzniklo jakési přátelské pouto, díky kterému jsme prakticky v kontaktu dnes a denně. Krom toho, že je úžasnou kamarádkou je také i velmi kreativní blogerkou. Takže koho z vás už ty moje (občas) bezpointní pindy přestávají bavit, koukněte na blog Simply Adele.
Co tím vším vlastně chci říct ptáte se? Asi to, že jsem stejně jako Iris v sobě nakonec našla kuráž vzít věci do vlastních rukou a otočit svůj osud vzhůru nohama. Jelikož sedět na zadku a nadávat na to, co je, je vždy pohodlnější než vstát, jít a změnit to. A i když to trvalo sakra dlouho dostat se tam kde jsem dnes, můžu vám ženy s potěšením oznámit, že to stálo za to.
 |
| Abych nezapomněla, tohle je další z mých nových kamarádek – Betynka. |
Nejvíc jsem však vděčná za to, že mi tenkrát moje kamarádka Kačka o Vánocích napsala a vehnala mi do žil trochu motivace. Že ve mě věřila ve chvíli, kdy já sama jsem to už dávno vzdala. Protože bez jejích řádků plných přátelství a podpory, byste pravděpodobně neměli dnes co číst. A tak vám všem, co teď čtete tato slova přeji šťastné a veselé Vánoce. Buďte vděčni za všechno, co teď máte. A vězte, že co není může být
