Uprostřed šedobílé krajiny a dávno zapomenutých končin se z dálky line hlas naší Matky země… Málokdy začínám nový článek slovy, jež jsem již jednou postovala, nicméně nenašla jsem vhodnější úvod. Po roce jsem totiž opět zavítala do hlubin Šumavy a dnešní výlet do jedné ze slatí mě utvrdil v tom, že se jedná o jeden z nejkrásnějších koutů naší země. Upřímně se mi ženy z Prahy moc nechtělo, jelikož se jednalo o výjezd zcela pracovní. Poslední dobou však mám čím dál větší pocit, že věci které ve mě zpočátku vzbuzjí odpor, mají pro mě nakonec více než blahodárný účinek. A tak jsem si po delší době sbalila svou cestovní tašku a opustila brány svého Javorového království.
Abych nezapomněla ženy, nebrala jsem si s sebou ručník, jelikož jsem předpokládala, že bude v rámci stadartní výbavy pokoje, jak to již dneska bývá. No tak to jsem se taky spletla. A tak jsem po první sprše vylezla z koupelny s hlavou omotanou mikinou do jakéhosi turbanu, jenž v celkovém rázu mého mometálního vzezření napovídal, že jsem pravděpodobně konvertovala k Islámskému státu…
Nedávno jsem se vydala na stezku vedoucí k vnitřní rovnováze a v souvislosti s tím jsem zahájila něco, čemu by se dalo říkat Terapie knihou. Jde vlastně o to, že jsem ve své knihovně již pár let měla rozečteno několik knih, konkrétně osm. Nyní jsem se rozhodla, že je konečně jednu po druhé začnu dočítat. Po Oshově Odvaze následovalo Jíst, meditovat, milovat a můžu vám ženy říct, že knihu jsem dočetla s velkou chutí a radostí. Nicméně film, který jsem si následně pustila mě tak trochu zklamal, jelikož podle mě nevystihl pravou pointu knihy. Ale toť čiště můj názor.
S každou další dočtenou knihou ve mě kvete radost z úspěchu, že jsem něco dokončila… Něco, co jsem kdysi dávno začala a z důvodu odpoutání mé pozornosti nedkončila. Uvědomila jsem si, že často měním směr svého zaměření, a tenhle zlozvyk mi v mém životě poslední dobou působí tak trochu paseku. Jistě, společností je na nás kladen tlak, abychom my ženy byly, co nejvíce všestranné a zvládaly jsme jednou rukou přebalovat dítě, druhou manažerským způsobem kočírovat svoje pracovní záležitosti, jednou nohou běžet na nákup a druhou odkopávat potenicální milence z domu, kdyby náhodou dorazil manžel.
Nicméně osobně nehodlám být touto ženou. Snažím se osvobodit se od zaběhlých konvencí, od svých vlastních požadavků a tlaků a pochopit sama sebe, pod tíhou toho chaosu a neklidu, který dnešní společností vládne. A víte, co jsem pochopila ženy? Že většinu toho tlaku si vlastně vytváříme my samy. Nastavujeme si nesmyslné cíle, zaměřujeme svou pozornost všemi směry jen ne samy k sobě, často se podřizujeme okolí (já tedy především chlapům) a náše vlastní touhy jsou u nás až na posledním místě.
Jaká škoda… Já jsem takhle prožila posledních pár let aniž bych tušila, kdo vlastně jsem. Neustále jsem se snažila samu sebe nacpat do různých škatulek s nálepkami typu úspěšná, studentka, bezchybná workoholička, štíhlá fitness pipka, Polreich v sukni ve světě dortů a muffinů, a tak dále… No a nakonec jsem během posledních pár týdnů zjistila, že nejsem zase taková perfekcionistka, jak jsem si o sobě myslela, že moje práce mě nebaví zas tak moc, abych vynechala odpolední kafe na gauči ve svém novém bytě a že je mi úplně jedno, jestli jsou moje sušenky málo sladké, středně sladké nebo přeslazené. Díky bohu za to, že k tomu kafi alespoň něco mám. Prostě jsem se po dlouhé době z hluboka nadechla a pochopila, o čem ten (můj) život vlastně je.
On totiž není o muži, který je právě vedle mě. Když se mnou někdo bude chtít být, tak bude – tuhle věc já totiž neovlivním stejně jako to, jaké bude další den počasí. A tahle myšlenka pro mě byla neskutečně osvobozující a díky ní jsem získala obvrovskou svobodu a přestala jsem se konečně snažit o to, aby mě někdo měl rád. Jelikož o tom, já nerozhoduji. O tom rozhoduje ten druhý a v tom je to kouzlo.
Můj život také není o mojí škole, na které vážně celý tenhle vesmír nestojí. Ani o mojí práci, která mě poslední dobou čím dál více přestává naplňovat.
Život je hlavně o radosti, jak říká moje máma. Škola je škola, práce je práce, a láska je láska a naším úkolem podle mě, je tyhle a další střípky života slepit v barevnou mozaiku, která nám alespoň trochu dává smysl. A tak jsem po té kratičké cestičce skrze šumavské rašeliniště pochopila, že jsem po dlouhé době nalezla klid v duši a že oproti loňskému adrenalinu, je tohle dočista úplně jiná jízda.
