Paralelní světy

Úvodní věta zní „tento článek je určen především pro ženy“. A to hlavně z toho důvodu, že kdyby pánové zjistili, co se občas odehrává v našich hlavách, nejspíš by vyhodnotili, že něžné pohlaví má lehké sklony ke schizofrenii. Pokud se zde ale náhodou vyskytl muž, který by rád nahlédl pod pokličku ženského myšlení, směle do toho. Čtěte dále, ale pouze na vlastní nebezpečí, prosím pěkně.

Ve filmu PS: Miluji tě se postava ztvárněná Gerardem Butlerem ptá manželky Holly, jestli mu něco říká v reálném rozhovoru, nebo v tom, který vedou v její hlavě. Tahle věta by mohla definovat zbytek celého článku. My ženy totiž žijeme ve dvou světech. Jeden se nachází v běžné realitě a ten druhý, což je většinová část, kvete v naší hlavě. Zde si vytváříme vzdušné konstrukty, na kterých stojí hrady, pole, louka i les. A pak samozřejmě ten pan Božský, který v reálu až tak božsky nevypadá.

Zná to každá z nás. Narazíme na někoho, kdo se nám na první (či druhý) pohled zalíbí. Muž se na nás podívá nebo dokonce promluví. Jakmile začne produkovat souvětí o více jednoduchých větách jdeme do kolen. A naše hlava začne pracovat na plné obrátky. Na scénu přichází pomyslný mozkový architekt, který začne vyměřovat základy pro budoucí vzdušný zámek. Po několika společných obědech, či šálcích kávy přichází načrtávání pětiletého plánu vztahu včetně zkoušení kombinací našeho jména s příjmením dotyčného. Nutno podotknout, že nás objekt zájmu ani po několika týdnech stále nikam nepozval, nebo nedej bože je zadaný. To je však v ženské hlavě pouze nepatrnou notickou, nad kterou se zavírají oči. Esmeralda nevidí do 250 dílů seriálu, kdy konečně spatří José Armanda. Nic víc, žádný velký zádrhel.

Mnoho z nás vstupuje do vztahu ještě před tím než zazněl startovní výstřel. Naplno prožíváme své fantazie a vytváříme nekonečně mnoho scénářů, jak by asi celý příběh mohl skončit. Přičemž většinou spadne opona přesně tam, kde to celé začalo. U oběda, kávovaru nebo na firemní party. Protože zatímco muži vůbec netuší, že hrají hlavní roli v kasovním trháku promítaném na pozadí vašeho mozku, vy potřebujete rozuzlení. Zvrat v ději, zaláskovanej cajdák zatímco vás objekt vaší touhy vede po náplavce vstříc ranní kávě a croissantu.

Některým z nás to trvá věky, než se k závěru celého opusu odhodláme a zahájíme poslední tažení, ve kterém se dožadujeme vysvětlení ze strany muže. Mnohdy k tomu ani nedojde. Protože když se nekonfrontujeme s krutou realitou, kterou velmi často bývá fakt, že jsme dotyčnému těžce u prdele, zůstává nám otevřený konec. Svatý grál všech milostných příběhů „Co by, kdyby“.

Podobné paralelní světy vznikají i na půdě dlouhodobých vztahů. Zde však vévodí filozofická mantra „Však on se časem změní“. I zde si v hlavě budujeme konstrukty v čele s myšlenkou, jak to s námi asi muž myslí do budoucna. Když totiž přejdeme z fáze čerstvé zamilovanosti do fáze „budoucí stereotyp“ začneme nad tím přemýšlet. Chudák muž opět nic netuší, protože on má všechno vyřešené. Má ženu, byt i domácí pohodu. Přeci vám nebude promítat plány na další kvartál v PowerPointové prezentaci.

Zatímco my si občas hrajeme na ježka v kleci nebo rubikovu kostku, troufám si říct, že v mužích lze číst jako v otevřené knize. What you see is what you get! Nic víc, nic míň. A když něco není jasné, stačí se zeptat. Jasně, ženská miluje ušima. A pokud posloucháte tímto způsobem, pravděpodobně akorát pohnojíte půdu pro další budoucí kraviny, které vám budou v hlavě růst jako houby po dešti. Ale když se zaposloucháte opravdu pozorně a sundáte si z očí růžové brýle, zjistíte, že to co vidíte a slyšíte je opravdu všechno. Pozvání na kafe je opravdu jen pozvání na kafe. To, že se na vás třikrát za sebou podíval fakt neznamená, že vás miluje. Stejně tak to, že vás pozval do postele zatímco jeho žena je s kámojdama v lázních. Nehledejte víc tam, kde nic není. A pokud vám po třech letech stále opakuje, že se nechce ženit ani nechce rodinu, tak tím nevysílá signály, že má trauma z dětství, které vyřeší pouze čas a vaše péče až do důchodu. NE! What you see is what you get. Otázkou je, jestli vám to stačí.

Paralelní světy, dimenze ve kterých se zacyklíte stejně rychle, jako si vypěstujete závislost na čokoládě. Mentální simulátor, který poskytuje to, k čemu jsme už od školky byly vedeny a čeho se nám v reálném světě nedostává – pohádkový happy end. Pojďme se na to vykašlat. Na celý ten konstrukt šťastných konců. Život totiž končí až v momentě posledního dechu. Do té doby máme tisíce nových šancí, příležitostí i ranních káv a obědů s tím, kdo nám za to opravdu bude stát. Tak přestaňme otáčet kombajn kvůli každému zvadlému klásku.