O(d)pojená

Dneska měl vyjít podcast. Jeden z několika, které jsem za poslední dobu natočila. A stejně jako ty ostatní, nevyšel. Mohla bych tu nyní psát vzletné filozofické úvahy na téma tvůrčí krize, vyhoření, nedostatek energie, ale neudělám to.

Protože to ve finále není zas až tolik pravda.

Když jsem před pár měsíci odkládala mikrofon na poličku a vracela se zpět na plný úvazek do práce, ptala jsem se sama sebe, jestli vám mám vůbec ještě co říct. Byla jsem si moc dobře vědoma toho, že několik z vás, inspirováno mými epizodami o cestách za vlastním snem, dalo výpověď v zaměstnání, kde jste nebyli šťastni s vizí, že do toho jdete se mnou. Jenže pak přišel březen, duben, květen a všichni včetně mě jsme museli vzít zpátečku.

Uvědomila jsem si tíhu svého působení a bylo mi z toho úzko. Nechci ze sebe zase dělat bůhví jakou influencerku, můj vliv není zas tak velký. Nicméně pár vás bylo, kteří jste mi psali s díkem, že v práci končíte a jdete vstříc svým snům. To byl únor…

Co se dělo dál moc dobře víte a mně se z těch desítek lidí (ano byli jich opravdu desítky), kteří skončili v práci ozval jen jediný člověk. A tehdy mi došlo, že mít vliv opravdu nestačí. Že je třeba zodpovědnosti a střídmého myšlení, když rozšafně rozhazujete nevyžádané rady do světa.

Když jsem si posbírala střípky ze svých snů a vizí a vrátila se zpět do práce, dala jsem si pauzu. Sama jsem netušila, že potrvá takhle dlouho a že se změní v můj nový životní standart.

V červenci jsem měla pocit, že vidím barvy, které jsem dlouho neviděla. Srpen se nesl ve znamení užívání si všeho možného a v září se můj znovu objevený život začal pomalu vracet do klidu. Tolik barev, chutí, zážitků a nových snů.

Člověk by ani nevěřil, že to všechno může objevovat v čase korony. Ale jde to. Záleží totiž na tom, kam se díváte.

Je říjen, já opětovně šahám po mikrofonu a nic z toho co říkám se mi nezdá ani trochu dobré na to, aby to opustilo brány GarageBandu. Je to melancholické, ponuré, bez vize i naděje. Přijde mi to zvláštní, že čím více jsem naplněná, tím víc moje sociální sítě skomírají, ale nebráním se tomu.

Jsem čím dál víc odpojená od internetu a o to víc opojená životem.

Přestala jsem koukat na YouTube a sledovat něčí životy. Jediný kanál, který teď sleduju pravidelně jsou holky z A Cup of Style. Daily vlogy, na kterých jsem dřív ujížděla jsem vyměnila za Emily in Paris a Gilmorova děvčata. Studování jídelníčků a zdravých receptů jsem nahradila čtením severských detektivek a thrillerů. Nutno podotknout, že ty jídelníčky a dramata, co čtu se od sebe příliš neliší – mnohdy se ke konci změní v úplný horor.

Zdá se mi, že každý, kdo si v aktuální situaci zachová větší či menší kousek klidu, zdravého rozumu a štěstí je mnohdy považován za ignoranta a blázna.

Budiž, jsem ignorant a blázen.

Chci jím být, ne protože mi nic jiného nezbývá, ale proto, že jsem si to sama vybrala. Zlá doba tu vždy byla s námi. Války, hladomory, nemoce. Můžete se podívat na desítky válečných filmů typu Pianista, Schindlerův seznam, Anthropoid a říct si „pro ty lidi, to muselo být utrpení a hrůza“. Pak ale mezi všemi těmi filmy narazíte na Život je krásný (La vita è bella) a pochopíte, že všechno je to jen o úhlu pohledu.

Kam se chcete dívat vy? Do přírody nebo na děsivá čísla kolující internetem. Co chcete přijímat? Enormní kvantum negativních zpráv, nebo čokoládový dort s křupinkami zatímco si čtete oblíbenou knihu? Je to jenom na vás.

Zdá se mi, že se v tématech poslední dobou dost často opakuju. Možná i to je důvodem, proč teď nic nenatáčím.

Chci mluvit jen ve chvíli, kdy budu mít skutečně co říct. Nebudu vám tady mazat med kolem pusy a slibovat svůj návrat, protože já už jsem se vrátila. Víc do sebe, méně navenek.

Zkuste to taky, o(d)pojit se a třeba narazíte na zázraky tam, kde jste je dříve neviděli. V tomhle směru víc než cokoliv jiného doporučuju projekt Replug.me.

PS: ten čokoládový dort s křupinkami koupíte v Ovocném Světozoru a nejlépe chutná s milovanou osobou po vašem boku 🙂