Tak se zdá ženy, že mi došla trpělivost… S tou mou rádoby bezvýchodnou životní situací. Po několika měsících systematického nadávání a hledání úniku z útrob bludného kruhu jsem snad konečně našla rozhřešení. Ale to jak k tomu všemu vlastně došlo, je věc nesmírně zajímavá.
 |
| Skvělá snídaně, skvělý den… Úžasný čas, který jsem věnovala jen tak sama sobě. |
Vraťme se přesně o rok zpět, kdy mi zbývalo posledních pár dnů než jsem poznala Honeyho, se kterým již téměř rok chodím. Přesně si pamatuju tu dobu… Byly to dny plné slunce, randění s všemožnými existencemi nejrůznějšího druhu a do práce jsem si chodila více méně odpočinout.
Už tenkrát i ty roky dříve jsem měla povahu takříkajíc holky pro všechno. Žádná překážka pro mě nebyla problémem. A čím větší byla, tím sílila moje chuť na její zdolání ve jménu touhy po uznání ze strany mého okolí. Ach ženy, jak já jsem milovala ten obdiv, který jsem ze všech stran slýchala. Jak jsem skvělá, jak všechno zvládám i přes to kolik toho mám, že jsem pro jiné vzorem… To byl můj každodenní cíl. Je to poněkud egoistické a skutečně to pro mě není zrovna lehké přiznání, ale pro vývoj mého životního příběhu, je tenhle fakt prostě klíčový.
Pak jsem poznala Honeyho, který mě za všechny mé pracovní i akademické úspěchy taktéž nesmírně obdivoval a moje ego lačné po uznání rostlo do vesmírných výšin. A tak jsem si toho na důkaz své dokonalosti přibrala ještě více v práci a moje ego se tetelilo blahem… Jenže na provoz něčeho tak náročného, jako je to gigantické ego, potřebujete mnoho životní energie. A ta mi před pár týdny prostě došla. Už jsem začala mít všeho toho dokazování plné zuby. Abych totiž nasytila ego musela jsem hodně popřít své štěstí a dát sama sebe na poslední místo jinak bych totiž nedokázala vyhovět všem ostatním. Bylo pro mě totiž přednější kdo chce vidět mě, ne koho chci vidět já (nebo že nechci vidět nikoho a být prostě sama), co chtějí dělat ostatní ne to, čemu bych se ráda věnovala já a tak dále, protože přece chci slyšet to, jak to všechno „skvěle zvládám“ ne to, jak jsem hrozná, že si na ně nenajdu čas.
Úžasně mě v tomhle směru probrala jedna z mých „kamarádek“ a myslím, že to pro mě byla v určitém směru poslední tečka (díky Bohu). Pozvala jsem ji k sobě na přespání, jelikož několikrát projevila zájem, že by se ráda podívala jak si ve svém Javorovém království žiju. Ženy, znáte ten stav, kdy totálně padáte na hubu, celý den podřítíte tomu, abyste mohly někoho vidět a on se na vás nakonec bez jediné omluvy vykašle? No tak, to byl přesně tenhle případ. Akorát se bohužel nejednalo o chlapa, nýbrž o sobeckou a arogantní ženštinu, která pro svoje pobavení zahodila celý můj den plný příprav a těšení se na společný holčičí večer… A tak mi bylo nastaveno zrcadlo, ve kterém jsem uviděla, že dám vždy všem přednost zatímco sobě nikdy.
Hodně mě to donutilo zamyslet se nad tím, kam až mě to moje ego potlačující mě samotnou vlastně dohnalo. Přestala jsem poprvé v životě mít chuť komukoliv cokoliv dokazovat a najednou jsem pocítila nesmírnou touho jen tak žít. Spadl ze mě obrovský balvan a nesmírně se mi ulevilo. Začala jsem se zbavovat lidí, kteří mě akorát obírali o můj čas a energii a více se zaměřila na skutečné přátelé. V pracovním životě jsem si teď začala rozšiřovat obzory a vypadá to ženy velmi nadějně. Po delší době se těším pevnému zdraví a konečně se tak postupně vracím k mému oblíbenému běhu. A i když je to pro mě teď vše nové, žít bez té šílené touhy po dokonalosti, kterou jsem celý život měla, jsem skutečně vděčná za ten nový start, u kterého tak nějak podvědomě cítím, že mi konečně zahájí tu nejlepší část mého života.
