Sedím u dřevěnýho stolku a v ruce dřímám skleničku vína. Přemýšlím.. Přemýšlím hodně. Je mi tak nějak zvláštně poslední dobou. Řekla bych, že mám takový bipolární období, lítám nahoru, dolu a to několikrát během dne. V jednu chvíli se chci vdávat, ve druhé si balím kufry. Chci změnit práci a zároveň mám pocit, že z té stávající nedokažu odejít. Jeden den prakticky nejím a v ten druhý sežeru kilo brambor.. pečných brambor se solí. Pivo vystřídalo víno a chaos se mění v klid. Nedokážu to dost dobře popsat, ale i když se toho kolem mě tolik děje, v hlavě mám kupodivo ticho jako v domě, kde padesát let nikdo nežil.
Na dnešní den jsem se nesmírně těšila, po delší době si užívám víkend o samotě, a tak jsem si ho pečlivě naplánovala. Ráno jóga, pak oběd, následně výprodej květin na střeše Lucerny a večerní stříhání videa za doprovodu Stranger things..
Probudila jsem se rozespalá, protože Mína je šťastná, že mě má sama pro sebe, což dává najevo konstatním půlnočním šikanováním v podobě mňoukání do ucha a vynucování si mazlení. Sbalila jsem si věci do batohu, vzala tašku plnou oblečení se záměrem ji darovat do sekáče Moment. Sjela jsem tramvají k modřanskému nádraží jako vždy, když chci jet na rekole do centra. Vybrala jsem si ale to nejdebilnější kolo ze všech debilní na téhle planetě, protože jelo, jak kdybych tam měla neustále pětkový převod, což v mém překladu znamená, že jsem měla pocit, že jedu do neustálýho kopce. Sedačka byla rovyklaná, takže jsem měla pocit, že si na ní každou minutu narazím pipinu, ale řekla jsem si, že se nedám. Jela jsem jak blázen až na Výtoň, kde jsem zjistila, že doprostřed Prahy v noci nejspíš přistála raketová bomba, neb všude je vše rozkopáno. Ne přátelé, nikde bomba nespadla, jen “pár chytrých hlav” se rozhodlo, že prostě uprostřed léta rozkopou celou Prahu. A tak jsem si ale řekla “to dám” a jela dál až na Karlák, kde jsem zjistila, že nejen, že se všude kope, ale že se i běží triatlon, takže na druhý břeh řeky, by bylo pravděpodobně snazší se dostat plaváním než na kole nebo jiným dopravním prostředkem. A tak jsem svou cestu vzdala a skočila na metro.
Zkrátím to, na jógovou sešn jsem dojela o 15 minut pozdě. Dělali jsme předklony, záklony a kyčle. A něco vám povím ženy, dřív mě vždy bolela bedra, když jsme přecházeli ze záklonu do předklonu. Bolely mě ze “změny”. Dneska tomu ale tak nebylo. Poprvý v životě jsem byla v pohodě s tím, že jsem měla totálně nabouraný plány, že moje ráno bylo doslova rozkopaný. Prostě jsem to přijala a přizpůsobila se stejně, jako když měním asánu z předklonu do záklonu. A jsem v pohodě.. úplně v pohodě. I když zažívám asi třetí největší turbulentní období ve svým životě, vevnitř jsem v pohodě. Protože vím, že to nějak dám. Prostě “to” přelezu, přeplavu, přeskočím, počkám případně si narazím pipinu, ale prostě “to” nějak dám s vidinou toho, že svět se točí dál.
Dala jsem si oběd, po něm dva kopečky zmrzliny a teď tu vyklidněně civím do vína. Za chvíli si půjdu vybrat nějakou kytku na střechu Lucerny, kterou se určitě budu snažit dovézt domů na rozvyklaným rekole. Jo, občas jsem tak trochu debil, co dělá prapodivný věci, ale mám se ráda. Za všechny dokonalosti, a poslední dobou hlavně za ty nedokonalosti.
Napsáno během dvaceti minut v kavárně Neustadt.
S láskou
Ema
