Tento milostný příběh se odehrál před více než rokem. Je to jeden z těch, který se u nás žen vyskytne jen jednou za život. Krátký, ale o to víc intenzivní stav extáze a poblouznění, na který pak vzpomínáme i ve stáří.
Bylo horké letní odpoledne. Jedno z těch, kdy je prakticky nemožné být venku. Na okraji Prahy v obležení sídlištních paneláků si vysoké teploty příliš neužijete, ať se snažíte sebevíc. Dovolená mi pořádně ještě ani nezačala a já už měla pocit, že se unudím k smrti. Po pár dnech strávených s kamarádkami u šálku kávy nebo na zmrzlině se mi zdálo, že jen stereotypně plýtvám časem. Proto mě myšlenka na koncert, který mě ten večer čekal, nechávala naprosto chladnou. I když zjištění, že se akce zúčastní celkem osm lidí, z nichž čtyři jsou členové kapely mě přimělo k úsměvu.
Tenkrát jsem již měla za sebou pár strávených večerů v žižkovských hospodách, kde je tak hustý dým z cigaret, že prakticky není vidět na druhý konec podniku. Matně z dálky jsem tehdy slyšela tóny rozladěné kytary. Myslela jsem si, že dotyčný teprve ladí nástroj, když v tom se ozval potlesk a stín za clonou kouře se zvedl a odešel. Byla jsem tedy zvyklá na těchto místech potkávat různé lidi, od vynikajících muzikantů přes průměrné kapely až po totálně sjeté existence hrající na víka od popelnic. Jediný dojem, který ve mně vzbuzovali místní umělci byla otřesná pachuť hudebního zoufalství spojená s vizáží hodně omšelé verze Tomáše Kluse. Neslibovala jsem si proto od toho večera nic jiného než hnusné pití a další bezpointní konverzaci s rádoby umělci.
Tentokrát, to ale bylo jiné. Potkala jsem jeho, pana Darcyho. On byl pyšný muzikant, já měla předsudky ohledně neznámých kapel. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že bychom si kdy mohli rozumět, opak byl ale pravdou. Druhý den po koncertě jsme se sešli na odpolední kávu ve zdech Vyšehradu a po několika hodinách jsme v sobě našli spřízněné duše.
Vše krásné má ale nějakou vadu. Stejně jako je bolestnou pravdou, že po čokoládovém dortu se přibírá, mou mysl otravovala skutečnost, že zatímco já byla sama, on měl ji. A faktem je, že nabraná kila po sladkém snáze shodíte než tíhu černého svědomí z nečestného vztahu.
A jak to bylo dál? Tajné schůzky před Národní galerií, prohlídka Slovanské epopeje i sbírky francouzského umění. Kdy v přítomnosti Picassa a Moneta naše rozhovory o umění a historii nebraly konce. Dlouhé procházení po Letné, polibky pod rozkvetlou lípou za zvuku dopadajících kapek deště i západ slunce strávený na Náplavce. On byl přesně ten typ staromódního mládence, kterého jsem si vždy přála. Šarmantní sběratel starožitností, výborný klavírista i znalec světových dějin s jiskrným pohledem.
Naše setkání probíhala prakticky celé léto a i když jich bylo jen pár byly natolik intenzivní, že ji koncem srpna opustil. Když se pomalu začínal do slunečních dní vkrádat podzim, odjela jsem za ním do jeho rodného města. Strávili jsme spolu první víkend. Až po mém odjezdu, jsem zjistila, že byl i tím posledním. Jak už to tak bývá muže hýřící velkými slovy provází i ubohá gesta. Poslední polibek jsme si dali v pomalu rozjíždějícím se autobuse, který jen tak tak stihl zastavit, aby se se mnou mohl rozloučit.
Dnes to bylo poněkud na vážnější notu, ale i takový je někdy život. Ženská srdce jsou plná jizev. Občas se prostě vrhnete do něčeho po hlavě a nehledíte na následky. Někdy je to zisk, ale mě se tenkrát moje hra na výjimku z pravidla těžce vymstila. Jelikož při placení, za tenhle zážitek přistál nejtučnější účet na mé straně stolu.
