Ženy, život se mi otočil vzhůru nohama. Sice jsem si dala do tohoto roku nějaká ta předsevzetí týkající se změn, nicméně jsem nečekala, že se stanou tak rychle. Abych byla konkrétní, jsem zase single… Ano je to tak, můj rok a půl dlouhý (nebo spíš krátký) vztah s Honeym se rozpadl. Vím, že jste to nejspíš nečekali (upřímně i pro mě to byl trochu šok), ale na druhou stranu, jak řekla jedna moje moudrá kamarádka – „je to znamení, že to tak nemělo být“. A přece jenom, tam kde něco končí, něco nového začíná.
Nový rok mi tedy začal trochu divočeji než jsem předpokládala a nejspíš je to tak správně. Lepší než křísit vztahovou mrtvolu, je prostě někdy účinější, leč více depresoidní, ji nechat ležet a jít prostě dál. Honey si tedy sbalil svých pár švestek a vyrazil vstříc svobodnějším zítřkům. A i když jsem zpočátku toužila po tom, aby změnil názor, jsem teď vlastně ráda, že jsem sama. Protože držet se zuby nehty někoho, kdo v té společně cestě životem prostě už pokračovat nechce, je asi stejný nesmysl, jako doufat, že po večeři v mekáči budete mít dvě kila dole.
Víte ženy se špatnými mužskými je to jako s ofinou. Prostě to furt dokola zkoušíme s vidinou toho, že tentokrát už nám to „bude sedět“. Ale bohužel, akorát odcházíme nakonec nešťastné a s brekem. Mohla bych vám tu nyní psát tisíce slov o tom, co jsem všechno udělala v tomto vztahu špatně (včetně vážení si někoho, kdo si nevážil mě). Místo toho ale pudu psát o tom, co budu dělat jinak a doufejme, že snad lépe.
Než se do toho však pustím, chci vám všem, které procházíte teď rochodem nebo se z něj ještě léčíte říct, že veškeré vaše pocity jsou zcela normální. I ty, které trochu připomínají psychotický záchvat :-). Je normální, že jste prvně šťastné, že jste se toho idiota zbavili a deset minut vám začne chybět. Je v pořádku, že se vám střídají nálady během dne jako na houpačce a stejně i tak chutě k jídlu. Prostě jsme ženský a první měsíc je asi nejnáročnější. Někde jsem četla, že žena se vypořádává s rozchodem právě během prvního měsíce, na muže dopadá depka z rozchodu až po měsíci. Takže ze sebe koukejte, co nejrychleji dostat ty negativní emoce, ať můžete jít životem dál. A vím, že se to nedělá snadno, ale někdy prostě stačí si všechny ty myšlenky uvědomit, pochopit je, procítit je (popřípadě se vynadávat) a nechat odejít.
Jak už jsem psala něco nového začíná… Mám teď mnoho otevřených dveří a sama vlastně nevím, do kterých z nich mám vejít dřív. Takže nakonec se moje nově otevřené horizonty změnily v prapodivné, rychle se měnící názory. To znamená, že před týdnem jsem si chtěla pořídit kočku, protože mi ty ze „starého domova“ vážně neskutečně chybí. Dále jsem si podala přihlášku na magisterské studium, přesto, že už mě ta škola totálně vysává a nebaví. No a tenhle týden pro změnu trpím mánií, že po roce práce v bance se vším seknu a pojedu na nějaký čas do Anglie pracovat a studovat jazyk.
Prostě jak už to tak bývá, je to prostě po rozchodu nahoru dolů, ale co já vám o tom budu vyprávět, vždyť to všechny dobře znáte. Sama nevím, co dřív a zároveň se mi nechce vůbec nic. Ani litry alkoholu, tuny čokolády a stopadesáté shlédnutí Jak jsem poznal vaši matku mi nepomáhá. A víte proč? Řekla bych proto, že na všechno prostě zabírá nejvíc čas. Je to to nejtrapnější porozchodové klišé, ale je to bohužel tak.
Díky Bohuna tyhle zběsilé úvahy nemám příliš mnoho času. Zimní zkouškové mám sotva rozdělané, z bakalářky mám jen třetinu a státnice jsou pomalu za dveřmi. Těším se až tenhle shon přejde, až se vody uklidní a moje mysl zaměří jen na jeden cíl. Zatím tedy nevím jestli to bude kočka nebo Anglie, ale jedno vím jistě. Že hlavní roli v dalším pokračování svého životního příběhu, budu hrát pouze a jenom já.
