„Kdybych tak mohla všechny ty dny, které jsem strávila trápením se kvůli chlapům vzít zpět a prožít je jinak“, řekla moje kolegyně během ranní směny a pomalu upila ze svého šálku… Moudrá to žena, ošlehaná životem, by se dalo říct. Byla na ní vidět únava po probdělé noci, vrásky se jí sbíhaly kolem očí a vypadalo to, že se v nich každou chvíli objeví slza… Nebyla to však slza na znamení lítosti nad ukončeným vztahem. Bylo jí nesmírně líto toho času, který strávila tím, že se snažila partnerovo štěstí stavět nad to svoje.
I takové jsou mé dny v práci ženy a ne jednou jsem si říkala, že nechci dopadnou jako ony. Mé kolegyně, které strávily celý život hledáním toho pravého, obětováním svého štěstí pro udržení rodiny či tichým utrpením ve stínu svých problémů. Bohužel, člověk toho musí hodně zažít než dojde k podobně moudrým závěrům. A co se týče mě, považuji se poslední dobou za královnu ukvapených rozhodnutí a nepoučitelnou dávačku nekonečných šancí.
Sama jsem momentálně na velkém rozcestí, které pravděpodobně určí můj další životní směr a není to lehké rozhodování ženy. Poslední dobou mám čím dál víc pocit, že se člověk může v životě spolehnout pouze sám na sebe. Zdá se mi, že se dnes vztahy změnily v jakousi hru, kde muž a žena jsou proti sobě soupeři místo spoluhráčů. Kdy muži dělají nedostupné, ženy předstírají emancipované a vzájemně si dokazují jak druhého nepotřebují či kdo bude mít víc navrch. Je to nekonečný boj, ve kterém však nemůže nikdo vyhrát, i když se o to občas snaží. Opora a porozumění, to je to, co se z dnešního milostného života vytratilo. Dokážeme tu pro druhého být v těch nejlepších časech, ale když přijde na dobu temna, najednou je člověk sám.
Vzpomněla jsem si na nedávný výlet, který jsem podnikla. Celý den byl tak zvláštní. Přede mnou byla jen hustě mléčná mlha a člověk viděl maximálně pár kroků před sebe. Pomalu jsme se sápali na horu jménem Klíč, tempem kdy noha nohu mine. Vzduch byl studený, vlhký a zdáli se linuly zvuky krákajících vran. Na hoře se mi naskytl pozoruhodný pohled. Bylo to, jako bych stála na konci světa. Ticho, klid a nekonečné obzory šedého oparu.
Přes to všechno mi tam bylo ale neskutečně dobře. Ono, když po vašem boku stojí někdo s kým nemusíte vidět dopředu, protože víte, že i když upadnete podrží vás, pak vás ani mlha nerozhází. Nebo tak tomu alespoň tenkrát bylo.
Dnes je ale situace jiná. Na Klíči nám svítí slunce, vše by se mohlo zdát být v pořádku, ale není. Cítím se teď daleko víc sama než kdy dřív, přestože po mém boku stále někdo stojí. Lidé se totiž podle mě první tři měsíce vznáší v oblacích zamilovaností, další tři měsíce se sžívají a pak se teprve začnou skutečně poznávat. A když se ten prvotní opar rozplyne, vysvitne realita. Svítí vám do tváře tak usilovně, že si jen stěží dokážete zakrýt zrak.
To se občas stane, když uvidíte pravou tvář toho druhého a on vidí tu vaši. A pravdou je, že rozčarování mnohdy nebere konce. I když jste ve své podstatě pořád stejní jako na začátku, jen jste se viděli jinak. Přijmout toho druhého takového jaký je, je podle mě jedna z nejtěžších věcí na světě. Zároveň je to pro mě ale také nejvyšší důkaz lásky a víry v toho druhého.
A tak teď stojím na tom životním rozcestí a hledám ten správný směr. Dívám se doprava, doleva a žádná z cest mi nepřipadá lepší než ta druhá. A jelikož jsem váha, tahle rozhodnutí mi vždycky zaberou dost času. Takže si na rozhřešení budete muset vy i já počkat do příště.
