Zrovna se láduju čokopěnou v práci a nechávám se unášet tou dokonalou hořkosladkou chutí. Je to dobrá náplast na dnešní pochmurné ráno. Přestože slunce svítí již od ranních hodin, probudila jsem se celkem smutná. Zdál se mi sen, že všichni moji ex, jsou šťastní, spokojení, žijí obklopeni dětmi, které jim jejich družky nadělily a mě ohlodává paty v bytě má smečka koček, protože mě z toho všeho už kleplo.
Stává se vám to někdy taky ženy? Že když se vám delší dobu nedaří a trváte si na tom, co od života chcete, tak máte pocit, že je chyba ve vás. Že jste jediná, kdo se nedokáže přizpůsobit? Že myslíte, cítíte a vnímáte svět jinak než všichni ti partneři a přátelé, kteří vám prošli životem? Poslední dobou se tak cítím. Asi mě na tyhle myšlenky přivedly svatby a zakládání rodiny mých dvou velmi blízkých kamarádek. Obě se jmenují Katky a s upřímnou láskou jim přeji každou minutu štěstí, kterou ve svých rodinách zažívají. Jen si prostě teď říkám, jak tak zaháním smutek tou čokoládovou pěnou, že už jsem tohle dávno chtěla mít také. Honí se mi hlavou tolik otázek… Na co jako sakra osud čeká? V čem mám na sobě ještě zapracovat, abych konečně zapustila kořeny a co když mi tohle vůbec není dáno?
Ano ženy, tenhle rok je (a byl) hodně náročný i na mě. Pominu-li má vztahová dramata, tak jsem si také prošla soustavným učením se na státnice, dohadováním se s fakultou kvůli termínům zkoušek, úmrtím v rodině, naprosto ponižující obhajobu bakalářky, kdy moje roční úsilí bylo během několika zesměšňujících a ponižujících argumentů smeteno do koše, také jsem přišla o většinu kamarádů ve svém okolí, nutno podotknout, že s některými jsem se rozloučila dobrovolně a na závěr, dala jsem výpověď.
Jistě, můžete na to argumentovat ženy tvrzením, že když něco končí, něco nového začíná, nebo že co nás nezabije, to nás posílí, nebo že musíme něco ve svém životě zahodit do koše, aby byl prostor pro nové věci, ale… Když tohle děláte prakticky každý rok stále dokola, jste tři roky bez dovolené, protože ve svém volnu studujete vysokou, která vám ve finále stejně už k ničemu není,dopadá na vás únava a frustrace z toho všeho znovuzačínání. Jako upřímně bych docela ráda začala tak, abych už nikdy nemusela končit…
Práce se změnou i tak by se tohle celé dalo nazvat. Před pár lety jsem na sobě začala pozorovat, že sklouzávám do rutiny, že profesně i mentálně zakrňuju. Asi k tomu má občas tendenci každý, najít si to teplé místečko v systému a hlavně moc nevybočovat. Najít si svou rutinu a být v ní do konce života… Nevím jak to máte vy ženy, ale třeba já osobně změny docela dost blbě snáším. Nerada ve svém životě cokoliv měním. Dalo by se říct, že se toho do jisté míry i bojím, protože člověk v jednu chvíli ztratí jistoty, které do té doby měl. A to, že se před ním otevírá nový prostor, to v tu chvíli ještě nevidí. Já jsem teď v situaci, že vidím jak ty události za sebou i dálavy před sebou, které jsou zakryté závojem šedé mlhy. Čekám, až se ta mlha trochu zvedne, abych mohla s odvahou do těch končin vyrazit. Momentálně jsem totiž podělaná až za ušima z dalších změn.
Jdu si životem tvrdě za svým… možná až příliš tvrdě. A občas bývám dost nekompromisní. Mám vysoké nároky na sebe, na ostatní, na všechno. Nemyslím tím teď nějaké materiální záložitosti, ale spíše hodnoty. Nejspíš to je důvod, proč se okolí kolem mě poslední dobou tolik mění. Věřím v upřímnost, lásku, soudržnost a oporu. A když to v těch vztazích není, nebo to je jen z jedné strany (a to teď nemyslím jenom ty milostné vztahy, ale hlavně ty přátelské), tak prostě nemá smysl to dál udržovat.
Řádky svého života si píšeme každý sám, a za všechny ty věty jsme si každý zodpovědný. Pokud se někomu daří nebo nedaří, může si za to vždy člověk sám. Možná, že si to kolikrát neuvědomujeme, ale všechno, co nám běží hlavou, ať už jsou to myšlenky, pocity i třeba sny… to vše utváří naši realitu a dokonce i budoucnost. Kolo života se neustále točí a někdy kolikrát tak rychle, že člověk z toho všeho dostane závrať. Pak je snadné přestat věřit v sebe, své zásady a i v to, co je správné. Lidé pak mají tendenci dělat to, co je snadné (Albus Brumbál).
Věřím v načasování, v osud i karmu a od té doby co mám Mínu možná i víc než kdy jindy. Nějak se ve mě probouzí spirituální část mě samotné. Nebojte se ženy, nebudu věštit z koule a přisuzovat průběh mého dne horoskopům (zatím). Jsem sama zvědavá jak se budu cítit za měsíc, za půl roku, za rok… Co všechno se zase změní, nebo se mi konečně podaří zakořenit a zároveň nezůstat v rutině? Jedno vím jistě, že je důležité nepodléhat zlým snům i když jsou občas blízko realitě.
