Grand Finale

Je půl druhé ráno, jsem rozespalá a plná myšlenek. Instagram je zase plný ohnivě rudého nebe ze včerejší bouřky. Se slepenýma očima mžourám na display a poslouchám jak si Mína hraje s myškou na provázku, kterou má v chodbě. Je to jedna z jejich nejmilejších hraček, její favoritkou je však stále papírová kulička z mých skript…

Měla bych se učit, už pár dní. Ale nejde mi to páč mozek mi vyhlásil stávku. Zvykla jsem si na ten pohodlný život bez starostí. Na celé víkendy (měla jsem totiž do teď vždy volnou jen neděli, protože pátek a sobota patřili škole), na dlouhá rána a kávou provoněný byt. Hlavě už se nechce, protože pochopila, že škola není „razítko“ o tom, že za něco stojíte. Dneska je to ale bohužel ve společnosti takhle nastavené. Dušek o tom má hezké video na YouTube… o tom, jak se to snažíme někam dotáhnout. Jak se honíme za nějakými papíry. Za diplomy, penězmi, osvědčeními… o tom, že už něco umíme (a že za něco stojíme). Dlouho jsem se za tím taky honila, až moje touha po ocenení druhými dohnala mě.

Moji přátelé se dělí na dvě skupiny. Ti co již mají rodinu a ti, co procestovali půlku světa. Nepatřím ani do jedné. Jsem ta, co se to snažila někam dotáhnout. A teď tu sedím ve dvě ráno s otevřeným Kozlem od větráka (takhle bývalý říkal vietnamcům, a mě se tenhle výraz tak vryl pod kůži, že ho taky používám) a říkám si, kam jsem to dotáhla… bez školy, bez partnera a brzo i bez práce. Vím, že Instagram a Facebook chtějí vidět úspěšné lidi, kterým září jiskřičky v očích a kteří jsou zahrnuti bohatstvím, krásou a láskou. Upřímně přiznávám, že nejsem jednou z nich. Poslední dobou moje slova i myšlenky bloudí v temných vodách beznaděje a vždy když mám pocit, že je bezpečný přístav v dohlednu rozplyne se jeho obrys na obzoru, a já začínám od znova.

Ještě že mám tu Mínu, člověk má pak pocit, že je alespoň k něčemu užitečný. Protože ten tvoreček by beze mě na té ulici dlouho nevydržel. Z ani ne kila a půl mi přibrala skoro na tři a je pravdou, že vždy když mě ráno zalehne, je ta její váha už přece jenom znát. Často si spolu hrajeme, s myškou, s kuličkami z papíru a díváme se spolu na Přátele. Už jsem vám někdy říkala ženy, že tenhle seriál mi nikdy nepřirostl k srdci? Tak Mína učinila zázrak a já se poprvé v životě s ní dívám na to jak je Joe úplně mimo, ale ne zase tolik jako Pheobe… Baví jí to, a mě zase baví sledovat to, jak je šťastná, že má pohodový domov.

Ono se říká, že nic není tak horké jako se to jí. Ale já mám poslední dobu pocit, že ta moje pěkně nepovedená kaše, ne a ne vystydnout. Tenhle rok je obzvlášť náročný a mám trošku pocit, že nade mnou vítězí. Občas se chytnu svých pozitivních myšlenek jako záchranného lana. Obmotám si s nimi zápěstí a snažím se jich držet, nakonec mi ale vždy proklouznou mezi prsty a ztratí se v mlze.

Už tři týdny čekám na novou práci, už desítky pozic jsem kvůli jednomu místu odmítla. Nakonec se kvůli němu ani neozvali, takže hledám znovu a čas ve výpovědní době se mi sakra krátí. Jsem uprostřed přípravy na státnice, v noci se budící, neklidnými sny se strestující a poloteplé pivo usrkávající (plus v půl třetí ráno do polštáře bulící)… Neříkám, že se lituju, jen je mi to líto.

Víte, že Rowlingová byla vdaná za Portugalce? A že jí týral a nakonec od něj s roční dcerou utekla a byla na podpoře? Že jí matka zemřela na roztroušenou sklerózu a že několik měsíců nemohla sehnat bydlení? Během toho všeho psala Harryho Pottera. Dneska je z ní stále nejlépe placená spisovatelka světa. Taky si nevěřila, taky byla těžce na dně (jo a taky byla učitelka). Neříkám, že jsem jako ona a rozhodně v šuplíku nemám napsaného nic tak velkolepě epesního jako ona… Jen je pro mě velkým vzorem a poslední dobou hodně myslím na to, že kolikrát před tím velkým Grand Finale, je pořádný sešup dolů.

Těším se na to, až to bude všechno za mnou. Za okny bude sníh a my si budem s Mínou užívat naše první společné Vánoce. Budeme spolu pod dekou na roztaženém gauči, cukroví bude vonět ve vzduchu a Mína bude packou plácat do vánočních ozdob. Vše už bude jisté (i když věci nikdy nejsou v životě na stoprocent jisté, ale tak alespoň pro ten pocit), už nebude nutné se někam hnát a jediné, co bude třeba někam dotáhnout bude další tác obložený cukrovím k televiznímu stolku…