Blbuvzdorná

Sakra. Cestu domů z Kaflaundu jsem si táhla dvě obrovský tašky plný potravin. Jako vždy jsem šla pro jednu konzervu a skončila jsem s dvacetikilovým nákupem. Nicméně šla jsem si svou tradiční emancipační chůzí s hlavou vztyčenou, a abych tomu nasadila patřičnou korunu do podpaží jedné ruky jsem si vložila karton balení toaletních papírů a do druhé, již tak igelitem přeplněné dlaně, jsem na poslední dva volné prsty zavěsila šestikilový prací prášek.

Ověnčená jak vánoční stromek jsem si to štrádovala po rožhavené asfaltové cestě. Blížila jsem se k přechodu a jelikož jsem samozřejmě nechtěla kolem jedoucí auta zpomalovat lehce jsem přidala do kroku. A co se nestalo? Vysoce nekvalitní igelitový obal od toaletních papírů to nezvládnul a celé balení se mi rozkutálelo na silnici… Smečka důchodců čekající na autobus, kterým jsem já jakožto emancipovaná žena odmítla jet (protože to mám přece „jenom“ jednu zastávku domů) si začali štěbetat mezi sebou a ukazovat prstem na mě, jakožto na hlavní aktérku tragikomického představení. Pán zpoza volantu v autě na mě nevěřícně hleděl a milostivě čekal než si posbírám své hyper-maximózní balení toaletních rolí…

Ufuněná, zpocená a bezešpetky elegance jsem doklopýtala do svého bytu. Naštěstí není na světě problém, který by nevyřešil cheesecake, takže jsem si místo oběda uvařila kafe ukrojila kus toho domácího, který jsem si včera pekla a nyní si jej odkrajuji (nebo spíše bagruji) polévkovou lžící. Během toho, co do mě se vší tou vervou padá, vám píšu tyhle řádky. Jsem unavená… Unavená z toho jak k sobě poslední dobou vůbec, ale vůbec nejsem upřímná. Ženy přetvrářka na venek se sice mnohdy vyplácí a tak nějak i patří k naší sebeobraně, ale lhát samy sobě, to bychom vážně neměly. Před pár týdny jsem byla tak plná energie a pozitivní nálady a dneska? Nebýt zvýšené glykémie způsobené dorty a čokoládou se sotva usměju. Jsem otrávená jak malajský šíp a negativistická jak Klausův projev ohledně globálního oteplování.

Tenhle článek totiž smolím již poslední tři týdny. Celý den mi různé myšlenky běhají hlavou a říkám si „hmm to je ono, o to se chci podělit“, ale jakmile sednu za psací stroj mám totální okno, nebo hůř cenzuruju samu sebe. Takže o co vlastně jde? Ne nadarmo se říká, že má člověk ovládnout svou mysl, jinak ovládne ona jeho. A to přesně se děje poslední dobou mě. Ze začátku jsem řešila maličký problém, který svým významem absolutně neodpovídá míře mojí nasranosti a netečnosti k okolnímu světu. Omlouvám se za můj slovník, ale takhle to podle mě v reálném životě chodí. Prostě jednoho dne přijde do vašeho života takový malý Bezvýznamný Problémek, ten krmen naší energií, časem, pozorností a hlavně strachem „vyspěje“ v Problemus Maximus, který vám okamžitě začne kecat do všech sfér vašeho života a vlastně vám namluví, že je všechno ve vašem životě úplně blbě. Džíny, které vám včera slušely a byly nejoblíbenější z celého šatníku na sobě dneska nemůžete snést, drby se kterými jste se vyrovnala před staletími najednou opět ovlivňují, co si o sobě myslíte a přestože jsme byly samy skálopevně přesvědčeny o své duševní vyrovnanosti, lítáme nyní na náladometru jak ping-pongový míček, ze strany na stranu.

Pozorností se daná věc zhmotňuje, roste a přibývá na síle zatímco nám to sílu ubírá. Proto se říká, že nám problém přerostl přes hlavu. Člověk pak těžko získává nadhled když je celou tou situací úplně pohlcen. Ve finále pak už bojujeme jenom samy se sebou ženy a to je celkem patová situace. Víte proč? Dám vám příklad. Můj Problémus Maximus zní – štvou mě lidi, jejich bezpáteřnost a schopnost přelézat barikády ze strany na stranu podle toho, kde je zrovna tráva zelenější. Štvou mě „přátelé“, o které díky tomu přicházím, protože dříve nebo později se s nimi rozloučím, jelikož životní filozofie kam vítr, tam plášť mě zrovna dvakrát nebere. Patová situace ale nastala ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že je vlastně neztrácím kvůli tomu jací jsou oni, ale díky tomu jaká jsem já.

A kdo je tedy vítěz, z těch dvou částí, které se vě mě poslední týdny hašteří a dohadují se jestli je lepší sem tam zavřít oko a mít kupu „přátel“ nebo věřit svým hodnotám a zásadám ovšem ale i za tu cenu, že třeba tím životem budu kráčet s menším počtem lidí za zády. Po tisícípáté ve svém životě volím to druhé a do žil se mi vlévá opojná chuť míru v mé duši (který vydrží do doby než zaklepe na dveře další Bezvýznamný Problémek). Nejsem totiž blbuvzdorná a je jedno jestli se to týká věcí nebo lidí. Dokáže mě vymotat bezpáteřní chování, nedostatek spravedlnosti ve společnosti i osm kutálejících se rolí toaletního papíru na příjezdové cestě ke Kauflandu. Pravdou je, že tohle všechno ke mě prostě patří a ať člověk dojde při vnitřní analýze k čemukoli, měl by se umět poplácat po zádech a říct si no a co a zaměřit svou mysl na něco pozitivního, co doopravdy chceme aby rostlo.
Dopila jsem šálek kávy a i jsem během toho stihla uvařit pomodoro těstoviny se sojovým masem. Dneska, potažmo poslední dobou, mi to celkem trvalo se vyžvejknout, ale povedlo se. Stálo to „jenom“ pár pesimistických odpolední plných neschopnosti být sama se sebou (páč kdo ty kecy chce sám od sebe furt poslouchat, že jo) Ruce mi voní bazalkou, venku konečně prší, a po dlouhé době cítím deštěm ovoněnou trávu. Asi by to chtělo nějaké filozofické moudro na závěr, že ano? Takže nelžeme samy sobě a občas se pohádejme samy se sebou, ať se taky vyčistí vzduch… přeci jenom ten, který se line po bouřce je ze všech nejlepší.