Zdravím vás ženy zase po delší době. Jakpak se vám daří? U mě toho je mnoho nového a celý leden byl tak trochu ve znamení kolotoče. Tak to bývá, když se vám rozjede zkouškové, zároveň zařizujete hypotéku, do toho dostanete nabídku na skvělou novou práci a s láskou to jde nahoru dolů…
 |
| To jsem se ještě snažila pochopit mužský svět a myšlení. Je to asi stejně beznadějné, jako když chlap chce pochopit ženskou 🙂 |
Myslím si, že my ženy toho zas tolik ke štěstí nepotřebujeme. Jen lásku, péči a obdiv. Pod láskou si představuji bezpodmínečnou důvěru a úctu. Péči vidím v tom, že se o nás druhý postará, když už nám na to síly nestačí. A co se týče obdivu? To snad nemusím ani rozvádět 🙂 Přeci jen jsme stvoření, která sem tam uvítají nějaké to něžné slůvko či kompliment.
Samozřejmě že se mezi námi najdou i takové, které ke štěstí ještě vyžadují Mercedes a luxusní dovolenou v pětihvězdičkovém hotelu čtyřikrát ročně, ale mezi ty já nepatřím. Mě opravdu stačí jen ten základ. A vzhledem k tomu, že jsem nenapravitelný životní filozof a polemik, ocením i občasnou větší dávku pochopení.
Nebudu dnes nejspíš jediná, kdo je nucen konstatovat, že ve svém současném vztahu ztratil pevnou půdu pod nohama a kdo zažívá dlouhodobou nespokojenost. Je víceméně jedno, o co se jedná, jelikož v každém vztahu je přeci něco. Otázkou však je, do jaké míry vám tento diskomfort umožňuje i nadále fungovat. Jsou věci, nad kterými mávnete rukou, které přeci jen nespadají do úplného základu. Ale co když už se vaše pocity, které dříve naplňovaly radost a nadšení mění před vašima očima ve smutek a zoufalství a veškeré vaše prosby se ztrácí kdesi hluboko v tichu?
Pokud tonoucí opakovaně volá o pomoc, tak to prostě časem taky vzdá. Vyjde to totiž nastejno, pomoc nepřichází a akorát se unavuje voláním. V téhle situaci jsem teď já. Pomalu ale jistě vzdávám veškeré naděje na lepší zítřky jelikož mé volání už dlouhodobě není vyslyšeno. A i když moje babička říkávala, že nic netrvá věčně, o tomhle jsem si přála, aby to nikdy neskončilo.
Pravdou samozřejmě je, že pevné vztahy nevznikají přes noc. Tvoří se dlouhá léta za doprovodu nejen šťastně strávených chvil, ale také hádek, kompromisů, skororozchodů, slz a potu. Nicméně se dá i z toho nejhoršího vykřesat nehynoucí plamen, ale to jen a pouze tehdy, chtějí-li se na společném ohništi podílet oba.
Ohlédnuli se pár měsícíců zpět mívala jsem vedle sebe skvělého muže. Silného a plného pochopení, se kterým byla vždy rozumná řeč a na všem jsme se dokázali dohodnout. Měla jsem pocit výjimečnosti a cítila jsem, že mám v jeho životě nezastupitelné místo. Oba jsme měli touhu něco budovat, ale někde se to časem ztratilo… Ve chvíli, kdy jsem totiž zjistila, že nejsem jediná komu můj milý skládá komplimenty, komu po nocích píše na dobrou noc a také jeho silnou fixací na bývalé přítelkyně jsem pochopila, že nejsem nejdůležitější. Že jsem jen další důležitá. Nechci mluvit za všechny, ale tak nějak tuším, že tohle vědomí každou ženu zraní.
 |
| Foceno na jedné krásné letní procházce… Čas sice nejde vzít zpátky, ale při pohledu na tuhle fotku jsem tam kde tehdy a cítím se tak, jako tehdy. |
A tak jsem se stáhla a uchýlila k pokusům o mírová jednání a hledání kompromisu, jelikož jsem toužila po znovuzískání tohoto místa. Jenže ta naprostá tvrdost a neústupnost mého milého mě už totálně zničila. Pravdou je ženy, že úctu a respekt z druhé strany si nemůžeme vydobít ani zasloužit. To tam prostě buď je a nebo není. A možná, že jsem se narodila ve špatné době, ale pro mě znamená úcta k ženě dát jí pocit výjimečnosti a důležitosti. Hýčkat ji komplimenty, něhou a chránit ji před světem. Dávat jí pocit, že je výhradním klenotem jenž doplňuje mužskou moc a sílu…
My ženy toho za tolik nepotřebujeme, jak už jsem psala. To, co ale mě ze všeho teď nejvíc schází je respekt, úcta, důvěra a to v tom nejryzejším slova smyslu.
