Jaké mám plány na rok 2018, proč mě psaní už tolik neba a co si myslím o self love (Liebster Award)

Tak jsem zase po delší době zasedla k psacímu stroji a vyťukávám nové řádky. Jak už jsem zmínila v posledním videu, nějak mě teď víc chytnul YouTube. Takže teď můžete sledovat moji verbální smršť nově i s mimikou a gestikou v podobě videjí. Jo a taky samozřejmě Mínu, která se rozhodla, že každé moje video stráví tím, že si bude čistit kožich na zadku, samozřejmě přímo na kameru pod září reflektorů. Jako nevím po kom tohle má, ale po mně rozhodně ne teda. Všichni už samozřejmě víte, že ona je hlavní stár tohohle blogu (potažmo YouTube kanálu i Instagramu, který vlastním), nicméně všeho s mírou.

Dneska vám přináším trošku jiný článek. Přibylo mi pár nových čtenářů, takže se to i trochu hodí. Byla jsem totiž minulý týden nominována Domčou z blogu I am Dora na jakousi Liebster Award. Tahle výzva umožňuje online pisatelům představit svůj blog (mimochodem nesnášim slovo blog stejně jako slovo kanál ) trošku v jiném světle. Domča si připravila pro mě pár otázek, takže celé gró článku je vlatně o tom, že je zodpovím. Takže pro ty z vás, co mě neznají račte číst dále a nechte se oslňovat mým literárním umem popsat všechno možné i nemožné do nesnesitelných detailů. A vy co mě znáte, už asi víte co ode mě můžete čekat 🙂

Jak jsi se k blogování dostala a dovedeš si představit, že se psaním skončíš?

Ha ha, tak tohle je u mě celkem aktuální otázka, což? Kdo četl poslední články moc dobře ví, že poslední dobou mám celého toho blogerského světa tak akorát plný brejle. A dost se to podepisuje na mé motivaci, to přiznávám. Jelikož má blog dneska doopravdy každý, kdo má s prominutím do prdele díru, je celkem těžké se nějak prosadit. A jelikož jsem spisovatelka (nikoliv fotografka, posh-talíře zdobící food-designerka, či snad selfie bitch), tak mě prostě verbální (ne)kvalita, která dost silně pokulhává za líbivě vypadajícími profily na sociálních sítích, celkem dost pohoršuje a tak nějak vlastně degraduje kvalitu, o kterou se jiní lidé tolik snaží. Takže ano, dokážu si představit, že bych s psaním skončila. I jsem o tom dost silně uvažovala, a vlastně i stále uvažuji…

A jak, že jsem se ke psaní vlastně dostala. Inu psal se rok krále Klacka a mně nevyšel další z mých mnoha vztahů. A já, osamnělá duše, deprimovaná svými neúspěchy jsem se uchýlila k vytvoření si virtuálního šuplíku. Tehdy ještě pod anonymním profilem a falešným jménem Ema, jsem přidávala svoje krušné zážitky s rozličnými chlapci, muži, pseudo-muži a tak dále v podobě článků. Takže se nejedna z vás dobře pobavila na můj účet… A najednou se vyrojilo pár zpráv a komentářů, jak se ve článcích a v příbězích samy vidítě a mě to začalo motivovat. Ke psaní, ne k tomu abych vyhledávala ztroskotance a pak s nimi randila… k tomu mě asi motivovala moje „vysoká“ sebeúcta. Ale však víte jak to bylo. Po každém neúspěšném vztahu jsem se znovu uchýlila ke psaní. Možná proto mě to teďko tolik nebaví, páč jsem šťastná a nemám na co (popřípadě na koho nadávat) 🙂 Třeba teďko dostane tenhle můj literární koutek nový směr. Možná bude o cestách, snech… bude více Míny a méně trápení. Kdo ví? To teď momentálně nevím ani já sama.

Jaké máte plány pro rok 2018?

Tak to je celkem jednoduchá otázka. V tomhle roce plánuju jediné, a to sice cesty. Hodně cest… První cílovovou stanicí byla v lednu Bratislava. Příští týden letíme s Márou na pár dní do Londýna a na jaře plánuji Oslo. Na podzim se vidím valející se na písečné pláži pod řeckým, azurově modrým nebem. A mezitím? Nejspíš poznávání Česka. V létě mě čekají Jizerky na kole – tomu se prostě nevyhnu páč Mára kolo miluje (co naplat, že já ho nesnáším, že jo). Ale slíbil mi borůvkový knedlíky, takže za tuhle cenu útěchy, mi to tak trošku stojí 🙂 Ráda bych viděla znovu Berlín a to v létě. Tohle napůl historické a napůl moderní město si mě svým urbanismem prostě získalo. A hodláme to tam s Kalinou (to je moje nová kolegyně a do jisté míry mi nahrazuje tolik postrádaného Karla) rozjet ve velkém stylu. Takže to jsou moje plány.  Štěstí, štěstí a zas štěstí.

Jaká je vaše zlomová údálost v životě?

To zní trochu jako téma na diplomovou práci, což? Nebo já bych byla schopná popsat minimálně dvacet stran na tohle téma. Páč mi přijde, že mám zlomové momenty v životě prakticky pořád. Ne tak dobře, nebudeme přehánět ženy. Pro mě byla zlomová událost asi celý minulý rok. Kdy jsem se z totální nesebevědomé nuly, která byla fyzicky i psychicky na dně dokázala přetvořit v úplně jiného člověka. Hodně jsem na sobě v loňském roce zapracovala, dala jsem si dokupy priority, zdraví i tak nějak život jako takový. Pak mi přišla do cesty Mína a všechno získalo ještě hezčí rozměr. Následovala změna práce a nová láska. A od té doby jsem prostě dokonale šťastná. Jo ženy… teď fakt nepřeháním.

Máte vysněné místo, na které byste se chtěly podívat?

Tohle je můj tak trochu novější sen. Vždycky jsem se chěla podívat na Bali, ale konkrétně mě tam láká jedno místo. A to sice resort, který je neodmyslitelně spjat s Anie Songe. Jedná se o romantický útes Makawi Tuwa... Teď si dovolím být trochu trapně romantická, ale sem bych prostě chtěla jet na svatební cestu. Na tři týdny se tu zašít a nic neřešit. Jen jíst, spát, špičkami prstů u nohou malovat do písku obrazce a kochat se těmi nádhernými barvami, které dokáže vytvořit jen příroda sama. Takže tak. Jo a pak vlastně ještě New York – konkrétně koncert Taylor Swift… No nemám zrovna nejlevnější sny…

Co si myslíte o velkém rozšíření tématu self love? Máte rády samy sebe?

No zajímavá otázka. Trošku mi dneska přijde, že se to self love zaměňuje s narcismem. Proč si to myslím? Protože vídám na sociálních sítích až moc selfíček s filozofickými úvahami proč máme mít rády samy sebe. Čas od času se z nějakého slova stane nafouknutá bublina a čím více se daná věc řeší, tím roste na významu. Tak je to i se self love dneska, si myslím. Objevujeme tady Ameriku a hrajeme si na to, jak samy sebe máme rády, přitom málokterá z nás k sobě láskyplně hovoří ve své mysli. Celý termín self love bych nahradila slovem confidence. Proč? Protože hodně věcí dneska obsahuje slovo self. Selfie, selfie tyč, self love, myself,… sebestřednost vládne konzumním světem. Je to fakt! Ano mít se rád je důležité, ale když budu zahleděná jenom do sebe a budu přemítat o své dokonalosti, tak mě na prvním přechodu srazí auto… protože jsem se nerozhlídla, protože jsem zapomněla, že i na ostatních lidech záleží. A že na nich sakra záleží, mnohdy více než na nás samotných. Jsou nám oporou, požehnáním i noční můrou, která nás žene do propasti nebo vstříc lepším zítřkům. Láska je věc důležitá, ale nezapomínejme na to, že existuje i bez předpony sebe 🙂 Myslíte si, že třeba zvířata se mají seberády? Že prožívají nějakou self love? Podle mě ne, ty prostě jsou. A v tom tkví dokonalost existence, prostě jenom být. A láska jako taková je jen součástí tohoto bytí.

Co je váš největší zlozvyk a naopak vlastnost, kterou máte na sobě rádi?

Tady asi odpovím jen jedním slovem… upřímnost. Je to můj zlozvyk (říkat svůj názor i když se na něj nikdo neptal) a zároveň vlastnost, kterou na sobě mám fakt ráda. Jsem upřímná nejen k jiným, ale hlavně sama k sobě. To mi dává možnost věci, které se ve mně nebo kolem mě odehrávají správně pojmenovat. A pokud je dobrá konstelace hvězd a mě políbí múza, většinou z toho vznikne i článek 🙂 Těší mě totiž, že si tolik z vás díky některým mým myšlenkám ledacos uvědomily.

Děkuji za…? 

Děkuji za vás 🙂 Za Mínu a rodinu, za Lásku, za Přátelé (myšleno seriál) i přátelé. Děkuji za každou novou možnost růst a rozvíjet se, za příležitost žít a prožívat. A díky vám, tohle všechno můžeme zažívat společně.

Dále nominuji Sweet world by Barush, Sweet Melange a Lifstyle Birdie. A ptám se vás holky 🙂

• Co vás na blogování nejvíce baví?
• Jaký je váš názor na sociální sítě? Berete je jako pozitivum či negativum (nebo obojí)?
• Co pro vás bylo ve vašem životě nejtěžší?
• Co pro vás znamená pojem láska.
• Kde se vidíte za deset let? (no je vidět, že dělám v HR)
• Co považujete za svůj největší úspěch,