Půlnoční kuchařka

Píše se polovina února roku 2023, na konferenčním stolku leží den starý talíř od jídla a špinavých šálků se v místnosti nachází víc, než je nejspíš zdrávo. Sedím opřená na gauči, po včerejší thajské masáži mě tělo bolí jako čert a místo zenové blaženosti mám spíš pocit, jako by mě někdo přejel parním válcem. Pomalu a s jistou dávkou opatrnosti otevírám svůj starý blog a chystám se udělat něco, co jsem téměř 2 roky odkládala. Napsat nový článek.

 

Mohla bych dělat tunu jiných věcí, třeba si jít lehnout, čumět do blba nebo jiný věci, který dělají unavený mámy na mateřský dovolený, ale já se rozhodla psát. Po téměř 2 letech jen a pouze pro sebe. Protože mi to nedá a mám v hlavě několik myšlenek, o které se vámi chci podělit, ženy. Pánové snad prominou, ale stránky tohoto blogu byly vždy výlučně věnovány ženám a toto oslovení používám od roku 2015, kdy jsem ještě psala pod pseudonymem Ema.

Co je vlastně nového

Blog jsem opustila ve chvíli, kdy se ze psaní, mého milovaného koníčku, stala profese. Na tehdy nově získanou pozici copywritera jsem byla více než pyšná. Však jsem se chtěla živit psaním už od dob, kdy mi bylo 15 a psala jsem si své fantasmagorie tak maximálně do deníčku. A tak ve chvíli, kdy jsem zahájila dráhu copíka, jsem každý den obětovala konstantnímu psaní, hledání a ždímání kreativity a také vzdělávání se v oblasti analytiky webových textů. To poslední mě bavilo asi jako konejšení mé malé dcerky ve 3 ráno, nicméně když musíš, tak musíš.

 

Od té doby se toho hodně změnilo. Zasnoubila jsem se, pak i vdala a do toho všeho jako zázrakem otěhotněla. O tom všem jsem už vyprávěla u sebe na podcastu, kde jsem rozebrala jak svatbu, tak i začátky mého těhotenství. Stejně tak jsem se u mikrofonu rozpovídala na téma porod a na Instagramu jsem mluvila více než otevřeně o šestinedělí. A právě v tuhle chvíli přišel velký zlom, který jsem nečekala. Sdílení mě přestalo bavit. Respektive by se dalo říct, že s narozením mé dcery jsem z něj hodně rychle vyrostla.

 

Únava, stres a kvílící mixér ve 3 hodiny ráno

Já vím, ženy. Však vy už o mě moc dobře víte, že co se týče sociálních sítí, jsem věčný stěžovatel. Protože se mi zdá, že na jednu stranu chtějí lidé realitu, ale když jim jí dáte, tak vlastně chtějí zpátky to pozlátko a třpyt, kterým tvůrci konstantně cukrují svůj život. Jelikož jsme se přece dobrovolně rozhodli inspirovat, motivovat a „žít“ na sítích a naší povinností je ukázat, že všechno jde, když se chce. Jednou či dvakrát ročně je nám pochopitelně povolen nějaký ten status na téma zhroucení či přepracování. Ale druhý den se holka vzchop, protože na sebelítost tu nikdo není zvědavej.

 

Poslední týdny se pro mě nesly ve znamení konstantního stresu. Průměrnou dobu nočního spánku byste mohli spočítat na prstech muže pracujícího 20 let u cirkulárky. Když neřeším zdraví a pohodu malé, jdu do sprchy, do postele nebo taky do prdele. Jo i tohle se už párkrát stalo. Tou prdelí označuji situace, když už nezvládám několikahodinový pláč své dcerky, vezmu klíče od auta a jdu na chvíli jezdit centrem Prahy. Nic, na co bych byla bůhvíjak pyšná, nicméně moje psychické výlevy velmi často připomínají Vladka z vily Vyvolených, a tak mi nezbývá nic než hledat cesty alespoň ke troše toho klidu.

 

Dalším skvělým pomocníkem v nouzi je u nás doma (krom auta) mixér. Ten samý mixér, který mi kdysi Mára koupil k Vánocům a já u něj stála před narozením Elišky zhruba tak pětkrát. Nyní u něj „kuchtím“ prakticky každou noc i několik hodin a cítím s být jakousi půlnoční pekařkou. Pohupuju se ze strany na stranu, uspávám malou a snažím se alespoň na chvíli „upéct“ klidný spánek.

 

Konec sdílení (?)

Chápu, že nesnáze a trable (nejen) novopečených matek jsou v současnosti velmi žhavým tématem. Však jsou tomu zasvěceny minimálně 2 známé, ale údajně nikým nenavštěvované weby. Zkrátka je to něco, co táhne… Jenže mě osobně to táhlo spíše ke dnu. Nikdy nebudu mámou, která si ráno hodiny stajluje vlasy Dyson fénem, upeče domácí brumíky a pak dá na Instagram, jak toho stihla málo. Nebudu holka, jenž postne každý den svůj outfit nebo všechna jídla, která do sebe naházela. Aktuálně jsem torzo masa, které i na záchod chodí s miminem u prsu a kdo je rád, že si každý den vyčistí zuby a vezme čisté spodní prádlo. Nic, co by stálo za to sdílet na sociálních sítích. A navíc, nevyžádaných rad a celkově dost nevhodných poznámek mi poslední dobou přišlo víc, než kolikrát už Babiš řekl, že bude pomáhat lidem. Proto jsem se rozhodla definitivně mlčet na cokoliv, co souvisí s tím, že mám dceru. Neb tam kde není akce, nemůže být ani žádná reakce

 

A tak jsem vypnula na Instagramu svou roli tvůrce, změnila si bio a archivovala několik postů, na kterých byla i Eliška. Omezila jsem si aplikaci na půl hodiny denně a svůj volný čas (a že ho není mnoho) trávím prací, čtením knížek a popíjením studené kávy. Po dnech přemítání, co a jak sdílet či nesdílet dál jsem si uvědomila, že dobrou mámu ze mě rozhodně nedělá to, co vidí všichni, ale to, jaká jsem, když se nikdo nedívá. A na tom teď chci pracovat ze všeho nejvíc.