Odvrácená strana blogování

Probouzím se s hodně špatnou náladou. A venkovní mlha mi k tomu moc nepřidává. Upřímně jsem nikdy neměla touhu sdílet zrovna tyhle svoje myšlenky, které vám teď hodlám vyprávět. Nicméně asi každá holka, která se dříve či později ponoří hlouběji do světa blogování, tyhle pocity občas mívá. Obzvlášť když během těch dlouhých let kdy píšete přijdete o pár přátel a upřímně i o dost iluzí.

Začala jsem psát před více jak třemi lety, potřebovala jsem ze sebe dostat pár nepovedených vztahů a ještě teď si pamatuju, jak jsem psala svůj první post pod titulní fotku, kde jsem zdrůrazňovala, že tohle místo bude takový můj skrytý šuplík. Ztracený ve světě internetových stránek a sociálních sítí. Nechtěla jsem být vidět, jen jsem toužila po tom, ventilovat svoje zážitky. V koutku duše jsem asi doufala, že se v těch řádcích třeba někdo najde. Že moje životní trampoty nejsou zase tak ojedinělé (a už vůbec né tak tragické) jako je vidím já. Dělala jsem to pro zábavu a od srdce. Občas mi někdo napsal, pochválil mi článek nebo zkritizoval. A co si budem ženy, ta kritika přece jenom lidi zasáhne víc, než tisíce pozitivních slov.

Prvním takovým kritikem, byla kolegyně z bývalé práce. Je to takový ten typ ženské, který má absolutně na všechno názor a i když se na něj nikdo neptá, musí ho dát najevo. Tenkrát jsem měla blog ještě pod jménem Ema a všechny sociální sítě šli mimo mou osobu. Neměla jsem tam žádná selfíčka ani jiné fotky, které by poukazovaly na skutečnost, že blog píšu já. Kolikrát se i stávalo, že mi do zpráv psaly moje vlastní kamarádky se slovy jak se jim článek líbil a vůbec netušily, kdo sedí na druhé straně monitoru 🙂 . Kde na mě tahle kolegyně přišla mi do dnes není jasné, ale nenechala si ujít jedinou příležitost  k tomu, aby mi mohla okomentovat věci jak na mém soukromém profilu, tak i následně články na blogu. Časem jsem z toho začala být otrávená a i když se nejednalo o nějakou vysloveně hnusnou kritiku, řekla jsem si, že nehodlám být terčem nudy a komplexů někoho jiného a kolegyni jsem smazala. A to jak z osobního života, tak i ze sociálních sítí. Na delší dobu byl klid a já si opět užívala pohody během psaní aniž bych se bála, že zase někdo bude hodnotit každé moje slovo. Je mi jasné, co si říkáte. Musíš se nad to povznést. Pravdou je, že nemusím nic.

Po asi půl roce jsem se seznámila s jednou holčinou, která mi přišla tenkrát celkem fajn. Obdivovala blogování a chtěla s tím trošku pomoc. Byla jsem ráda, že konečně budu mít víc přátel v téhle sféře, že spolu budeme moct sdílet podobné pipinovské trable. Pomáhala jsem jí s čím se dalo, podporovala jí v osobním i profesním životě. Neměla jsem tenkrát moc sledovatelů (upřímně ani teď se neoháním čísly i když je vás na můj vkus už vážně hodně a za každého z vás jsem nesmírně vděčná). Nicméně z jejích úst mi bylo nesčetněkrát vyčítáno, že mám více sledovatelů než ona. Časem neřešila nic jiného a napětí se mezi námi zvětšovalo. Nebudu vás dlouho napínat ženy, tohle přátelství skončilo před více jak rokem velkou hádkou. A i když se mi z její strany dostalo mnohých omluv, do těhle kolejí už jsem se nevrátila. A to hlavně proto, že mě pomluvila kde se dalo a mně se začaly vyrojovat pod články na blogu negativní komentáře od jejích známých. Takhle to prostě v blogerském světě chodí ženy… kdo nejde s námi jde proti nám.

Sama jsem si časem blogerskou scénu rozdělila na tři typy tvůrců. Áčkové blogerky jsou pro mě ty nejznámnější a nejúspěšnějí u nás. Je to ten typ holek, které na svém úspěchu dřely roky v dobách, kdy o blogu v čechách nikdo neměl ani ponětí. Dělaly to pro zábavu, inspirovaly se od zahraničních tvůrců a časem se jim dostalo uznání za to, co vytvořily. Byly ve svém oboru první, kdo u nás něco takového zavedl a právem i zkušenostmi patří na vrchol blogerské scény. Spolupráce jim přišly samy, nijak se za nimy nehonily a svůj úspěch využívají hlavně k inspiraci dalších lidí.

Béčkové blogerky je pro mě skupina blogerek, které se vyrojily za poslední dva až tři roky, když viděly, že blogování je v módě. Zatoužily po úspěchu, uznání, prestiži i zvučných spoluprácích. Většinou mají blogy na hodně profesionální úrovni a snaží se na sebe upozornit všemožnými způsoby. Často si spolupráce samy získají aniž by je firma oslovila, jelikož ony jsou ty, které firmu osloví. Několikrát už jsem se s béčkovou blogerkou setkala a tyhle holky si vážně neberou servítky. Neříkám, že jsou všechny stejné, ale jak má zkušenost velí, jsou ochotny udělat naprosto cokoliv, aby se dostaly mezi áčkové blogerky. Bez mrknutí oka vám podrazí nohu, pošpiní vás nebo vás jenom zkritizují, jednoduše proto, že ve vás vidí konkurenci. Vzájemně si kradou nápady, náměty na články i na fotky a pod maskou upřímnosti a ochoty, kterou denodenně nosí se skrývá čistá faleš.

A pak jsme my, céčkové blogerky. Děláme to už roky a pro zábavu. Snažíme se zdokonalovat a pracovat na sobě, ale je nám jasné, že na našich sociálních sítích nikdy nebudou stovky tisíc sledovatelů. Ne proto, že bychom snad neměly kvalitní obsah, ale proto, že tahle místa už jsou obsazená a zrovna teď se do těhle sfér tlačí kde kdo. Teď budu hodně upřímná a možná až drsná, tak mě omluvte ženy, ale já to prostě napsat musím. Dneska má blog každý, kdo udrží tužku a moč. Každá druhá holka má svůj web a snaží se hlouběji proniknout do tohoto světa. Touží po slávě, úspěchu, po tom mít na instagramu desetitisíce palečků a vyhrát Czech blog awards. A proč ptáte se? Upřímně sama nevím. Možná vidina spoluprácí, sny o tom mít nejlepší kosmetiku, spotřebiče a oblečení zadarmo… vážně netuším, co všechno za tímhle stojí.

Před několika měsíci jsem byla na kurzu blogování a během minuty jsem se ocitla mezi nejznámnějšími blogerkami u nás. Byla jsem pak i pozvaná na jednu hodně prestižní událost a začínala jsem mít pocit, že se mi to děje taky, že do tohoto světa začínám konečně víc pronikat a že bych jednou možná mohla mít větší úspěch než o jakém jsem kdy snila. A tak jsem po nově nabraném dechu začala na sobě víc pracovat. Snažila jsem se zlepšovat fotky, založila jsem si kanál na YouTube a řekla jsem si „tak jo, taky chci být úspěšná“. A tady se to nejspíš zlomilo ženy. Protože čím víc se poslední měsíce snažím posunout svou tvorbu na vyšší úroveň, tím horší pocit z toho všeho mám. Vyrojilo se teď hodně negativních reakcí na můj blog a co hůř, je jich daleko víc než těch pozitivních ohlasů. Přišla jsem o další kamarádku v tomhle povrchním sociálním světě, viděla jsem toho ze zákulisí víc než jsem asi chtěla a došlo mi, že důvod proč nejspíš nikdy větší úspěch nezažiju je fakt, že sice po tom toužím, nicméně pro to nejsem ochotná udělat cokoliv. Nehodlám být přes zrkoucená záda součástí stáda, fakt ne.

Nehodlám tvořit pro ostatní, píšu hlavně pro sebe. Nebudu měnit obsah blogu podle toho, co je zrovna trendy. Nechci uhánět firmy na spolupráce a už vůbec nehodlám trávit hodiny denně na instagramu lovením palců. Samy byste ženy nevěřily, kolik nás takových blogerek je, které se snaží tvořit pro sebe i pro ostatní něco, co člověku zlepší den a často máme za odměnu fakt, že to nikoho nezajímá. Lidé z venčí vidí jenom to pozlátko, to co je ale ve skutečnosti uvnitř, do toho vidí jenom ti, co se v tom pohybují dnes a denně. Blogů je dneska tolik, že kvantita převyšuje kvalitu. Sociální sítě na nás neustálechrlí fotky, příspěvky, statusy a kdo není pozitivní a posh, tak ten není in. Takže sorry ženy, dneska jsem tak trochu out. Ale to je podle mě furt lepší, než hrát si na něco, co nejsem. Jsem spisovatelka, ne blogerka a momentálně jsem se zasekla na bodě, kdy hodnocení mého okolí je pro mě důležitější než můj vlastní vnitřní hlas. A dokud se tohle v mé hlavě opět neotočí do normálního stavu, vyhlašuju sama sobě tvůrčí pauzu. Dokud nenaberu nový vítr do plachet. Mám vás ráda a mějte se pěkně.