Muži jsou z Marsu a ženy… jsou magorky

Muži jsou z Marsu a ženy… jsou magorky

Mám za sebou krásný víkend. Po dlouhé době se cítím odpočatá. Na stole mám otevřenou malou Milku a každý kousek čokolády nechávám s chutí rozplynout na jazyku. Užívám si každou mléčnou kostičku a kochám se zlatavými barvami podzimu, jež sem tam naruší ohnivá červeň. Vždycky mi to připomene barvy nebelvírské šály a mám chuť jít si sednout na tribunu a pozorovat famfrpál. V ruce bych držela máslový ležák a určitě bych randila s tím nejhezčím odrážečem v Bradavicích.

No ale zpět do reality, o víkendu jsem ani nekoukala na famfrpál ani nebyla na rande s odrážečem. Měla jsem tak trochu víkendové rande sama se sebou. Po dlouhé době byl na všechno čas a měla jsem volno od pátečního večera do pondělního rána. Jako ženy pro mě takhle dlouhé volno bylo poslední dobou spíše fatamorgánou než skutečností, takže jsem si celý týden v hlavě skládala jak s ním naložím. Měla jsem plnou hlavou válení se v posteli, čtení Dívky ve vlaku, kávičkování s kámoškama… ale co čert nechtěl. Zjistila jsem ženy, že po třech letech v extrémním zápřahu neumím odpočívat. A tak jsem se v sobotu ráno po snídani v posteli vrhla na detailní úklid bytečku. Mína, ta absolutně nechápala co se to děje a bylo vidět, že i jí to narušilo její líné ráno. A tak se odebrala na okenní parapet, lehla si na bok a nechala si dopadat sluneční paprsky přímo na hnědý kožíšek.

Bláhově jsem si myslela jak budu mít vše do oběda hotové, no co vám budu povídat ženy nebyla jsem v poledne ani v půlce. Naházela jsem do sebe hovězí steak s fazolkami a pomalu jsem sbírala odvahu ke stavění plotu. Dostala jsem od našich takovou tu zelenou plachtu, která se napíná přes pletivo a vytvoří tak dojem zeleného oplocení. Měla jsem to sice dělat s našima, ale když vidím, jak se poslední dobou taky pořád dřou tak jsem se do toho dala sama. A musím říct, že to byl skvělý nápad na to si pořádně vyčistit hlavu a i spontánně si zanadávat.

Dělala jsem ho čtyři a půl hodiny a mezi tím mi hlavou rotovaly myšlenky takovou rychlostí, že jsem měla pocit, že se můj mozek změnil v automatickou pračku, která právě pere sto párů extrémně špinavých ponožek. A taky že jo, začaly se mi otevírat staré rány i brány do skrytých koutů mé mysli. Bylo třeba si všechny ty pocity a myšlenky utřídit, probrat a vyhodit co je nepotřebné, přesně jako jsem to dělala s plevelem na zahrádce nebo s věcma v kuchyni.

Skvělá nedělní snídaně v Café Jen

Moje úžasná kamarádka Barunka odjela po náročném roce na zaslouženou dovolenou. Poslední dny si hodně píšeme přes whatsapp a předevčírem mi tam od ní přistál nahraný vzkaz. Cítila jsem se jak v americkém filmu, kde unavená hlavní hrdinka přijde domů z práce ověnčená igelitovými taškami s jídlem z čínského bistra a první co udělá je, že zmáčkne tlačítko záznamníku. A tak jsem si ten vzkaz přehrála a hned jsem jí nahrála jeden nazpět. Od té doby takhle komunikujeme pořád. Je to lepší než telefonování nebo ťukání textovek. A co, že máme poslední dobou s Barčou společné?

První vzkazy se týkaly toho, čeho se bojíme. Barunka teď v životě řeší vztahy a já jsem poslední týdny zase single. I když mi bylo s milencem moc hezky a je to skvělý člověk, není to prostě to pravé, když to takhle řeknu otevřeně. A věřte mi, že nikoho to nemrzí víc než mě. Barunka, ta pro změnu chová city k jednomu kamarádovi, který o ničem (nejspíš) neví, nicméně na tu zaslouženou dovolenou letěla právě s ním a s dalšími přáteli. Je to celý zamotaný jak klubíčko vlny, ten život… Barča má strach z odmítnutí a já? Zjistila jsem, že se nejvíc bojím toho, že se moje sny splní. Ano čtete správně.

Dala jsem si ovesnou kaši naloženou přes noc v banánovém pyré a kokosovém mléce a toast s avokádovou pomazámkou. Za mě rozhodně top!

Potkávám i hodné mužské, vím to. Ale více či méně vědomě je prostě odmítám. A proč ptáte se? Protože jsem nejspíš magor 🙂 Protože i když jsem o tomhle tématu už naspala stovky řádků, natočila videa i mluvila do isntastories, i přesto mám furt tendenci vybrat si někoho, koho budu moct “s chutí” předělávat. Kolikrát mi nedojde jaký jsem debil, dokud to takhle nenapíšu… Rukama jsem se hrabala v hlíně a zápolila s protivětrem při špendlení plachty. Kolíčky, které mi provizorně napínaly plachtu, padaly z plotu rychlostí blesku a já je nestačila znovu připínat. Současně s tím jsem se v duchu prala s myšlenkami, co já teda vlastně chci. Chci si snad žít život plný sezónních lásek a být novodobou Rosamundou Pilcher, či snad Bridget Jones, která otěhotní ve čtyřicetitřech letech… anebo chci spokojený život ve dvou s dětmi na klíně a manželem po boku (a samozřejmě s Mínou na parapetu)? Jak jsem se tak prala s tím plotem, prala jsem se i sama se sebou a kdyby jste mě vzaly hráběma po hlavě ženy, nedostaly byste ze mě odpověď.

Poprvé v životě jsem porozuměla mužům, respektive jsem rozuměla tomu proč nám tolik nerozumí. Kolikrát nadáváme na to, že právě oni nevědí, co vlastně chtějí… a ženy víme to snad my? Jako je to smutný v téměř dvacetiosmi letech, když to takhle přiznám, ale já to vážně nevím, a možná proto ten můj život vypadá, jak vypadá. Chvíli to vím a jdu si za svým cílem, ať už je to cokoliv. A v další chvíli se zmítám ve strachu a svá přání beru zpět. A co že z toho vznikne? No přeci totální chaos. Plot nade mnou vítězil jedna nula (nebo spíš bambilión nula), já chytala jeden kolíček za druhým a Mína sedíce na parapetu sledovala celé tohle komické představení s velkým zaujetím. Přísahám, že měla hlavu nevěřícně nakloněnou na stranu.

Plot jsem se vší vervou dodělala a s rukama od hlíny jsem se přesunula do sprchy. Večer jsem strávila v Kavárně co hledá jméno s kamarádkami a bylo mi fajn. I když jsem si na zahrádce prožila celkem drámo, najednou uvnitř mě byl klid. Pomalu jsem usrkávala kávu z šálku a poslouchala příběhy ze života Domči a Ditty. Říkala jsem si, že se to moje mentální tornádo určitě druhý den vrátí, ale včera jsem se ráno probudila snad o tísíc kilo myšlenek lehčí. A pak to přišlo… ticho v mé mysli, které tam nebylo nejspíš posledních pár let. K plotu jsem se ještě vrátila, protože pravá část nebyla úplně rovně, ale už to šlo lehce. Uvědomila jsem si, že vlastně ke štěstí nikoho nepotřebuju, jen sebe a teď vlastně i Mínu, která mi tak krásně dokresluje teplo domova. Nechci aby to znělo nějak nadutě, ale prostě to tak je. Hodně jsem hledala to štěstí mimo sebe, v lásce, v mužích, v kariéře, v červeném diplomu… jenže tam není. Láska není štěsí, úspěch není štěstí ani muži nejsou štěstí. Štěstí je prostě štěstí. Nic víc, nic míň. Muži jsou možná z Marsu, ale my jsme podle mě občas totální magorky. Nebo já to tak alespoň poslední týdny vnímala. A tu magorku jsem ze sebe nějak nedokázala setřást, ta kráva totiž byla všude se mnou a vytvářela paniku a stres, všude kde se mnou byla. Nevím jestli jí ve mě zahnal ten plot, nebo jestli se tak vyšťavila, že se uložila v mé mysli ke spánku. Každopádně doufám, že na nějaký čas nevytáhne paty z domu a mě bude tak dobře jako teď kdy si z pod stolu mlsám mléčnou čokoládu… Samozřejmě už asi desetkrát jsem si řekla, že je tohle poslední kostička, ale teď už fakt nekecám…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *