Miňonka

Byl teplý letní večer a zrovna jsem se s ním vracela z kina. Byli jsme na Čelistech a povím vám ženy, kam se na tyhle starý klasický americký filmy hrabou ty dnešní braky přetékající drahými efekty. Ten večer jsem je viděla poprvé a lepší film jsem už dlouho neviděla. Vraceli jsme se příjemně unavení a těšili se do postele. V tom mu zabzučel telefon… přišla mu zpráva „našli jsme kočku“. Jeho bratr s přítelkyní se totiž ve stejnou dobu vraceli z výroční večeře a po cestě domů narazili na ní. Byla hubená, zesláblá a velice přítulná. Rozhodli se proto si jí vzít domů. Ještě ten večer jí umyli, nakrmili a ona s nimi spokojeně spala až do rána.

Začali jí říkat Devítka, protože jí našli kousek od tramvajové zastávky číslo devět a taky proto, že měli ten den devítileté výročí. Přišla mi to jako celkem zvláštní náhoda, protože o kočičku jsem už delší domu měla zájem. Dalo by se říct, že jsem od února aktivně hledala tu pravou adeptku na spolubydlení a parťáka do bytečku, ale prostě jsem neměla štěstí. Když jsem narazila na zajímavý inzerát papírové kočky, ve finále to byla převlečená množírna. Když jsem psala do útulku, byla jsem akorát nepříjemně překvapená ze všech těch otázek, které mi kladli. Měla jsem zájem o jedno koťátko, které se na stránkách nejmenovaného útulku objevilo asi před pěti měsíci. Napsala jsem jako první zájemce s prosbou, že bych se na kočku přijela podívat. Po dvou dnech kdy mi nikdo neodepsal, jsem byla nakonec vypoklonkována, že jsem příliš mladá na to, abych se mohla ucházet o kotě, a že s mladými lidmi mají špatné zkušenosti… Tehdy jsem to hledání prostě vzdala. Říkala jsem si, že mi to asi není dáno, abych jí teď měla a tak jsem celý proces přesunula na dobu neurčitou.

Mamka tenkrát říkala, že to mám nechat být a že si to mám „jenom“ přát. A že ona mi sama nějaká číča přijde do cesty. To mi přijde celkem úsměvné, protože ona mi fakt do té cesty přišla sama. Jela jsem se na ní za pár dní podívat, abych zjistila jak si sedneme. Přeci jenom u koček je to trošku jiné než u psů, neposlouchají vás na slovo, nevychováte si je úplně podle svých představ. Mají svojí hlavu a osobnost a jak kdysi řekl můj ex „nežijete s kočkou, žijete u kočky“. Vůbec jsem netušila, co mě čeká a když jsem poprvý viděla tu chlupatou kuličku s očima přes celý obličej, byla jsem do ní bezpodmínečně zaláskovaná. Běžela se hnedka schovat za matraci, kde měla svůj úkryt před cizími lidmi a ze začátku se ke mě moc neměla. Nakonec jsme se díky česání s Tangle teezer, který naprosto miluje, skamarádili a s každou další návštěvou jsme se sbližovali víc a víc. Bylo mi líto, že takový zlatíčko žilo na ulici bůh ví jak dlouho.

Poslední dobou pozoruju na facebooku i jinde fotky odložených koťat a štěnat, která každý den bojují o život a čekají na nový domov. Copak ty lidi dneska nemají soudnost? Proč si hrajeme na bohy? Rozhodujeme o množení, (ne)kastracích, křížení a podobných věcech, které by měli být v rukou přírody a když to s něčím přeženem, nemáme ani dostatek úcty se k situaci postavit čelem. Tohle chování ke zvířatům mě vážně drtí a přijde mi to vrchol neúcty vůči přirozeném řádu. Proti kastraci jako takové nemám prakticky nic, sama jsem rozhodně pro, pokud neplánujete zvířecí potomky. Ale ty další věci… není to už trochu příliš? Výstavy, neustálý stres, život v množírnách a následné ukecávání potenciálních majitelů, aby si zvíře odvezli jinak ho utratí nebo nechají na ulici… Nevím jaký z těhle osudů potkal Devítku, jestli někoho omrzela, jestli se zatoulala, utekla někomu zlému?

Minulou sobotu mi jí přivezli a můžu vám říct, že pár hodin před tím než ke mě dorazila jsem měla celkem tendenci brát zpátečku. Říkala jsem si, jestli vůbec budu schopná jí dát, co potřebuje. Nikdy jsem se o takové zvíře nestarala, honilo se mi hlavou tolik otázek… Jsem na to dost zodpovědná? Budu na ní mít čás? Budeme si rozumět a co budu jako sakra dělat když ne? No řeknu vám to takhle ženy, po pár hodinách bylo jasné, že všechny tyhle přehnaně zodpovědné otázky byly naprosto zbytečné. Je prostě moje. Ne nadarmo se říká, že zvíře je podobné svým pánům. Přijde mi, že jsme si neskutečně podobné a když jsem s ní, cítím souznění jako s nikým. Vy víte, že jsem s kočkami z Liberce měla opravdu silný a krásný vztah. A myslela jsem si, že už to nic nepřekoná. Ale od té chvíle, kdy si mi poprvé lehla na hruď a začala vrnět, bylo jasné, že je to láska na celý život.

Dokud žila na ulici, byla Devítkou… Osamělou, smutnou kočičkou, která doufala, že jednou najde vlastní domov. Teď je z ní moje Mína, štěstí, které mi samo skočilo do cesty a neptalo se, jestli už se cítím být připravená. Ono asi vážně platí to pravidlo, že když něco chcete, tak to čekání chvíli trvá, ale výsledek pak stojí za to. Jsem ráda, že tenhle hořkosladký příběh má šťastný konec a moc bych si přála, aby bylo méně množíren a více lidí, kteří mají srdce na správném místě a mozek teda taky….