Když se vrátíš k sobě

Celá rodina si ze mě dělá legraci kvůli tomu, že když se vracím ze zahraničních cest nebo z výletu na území rodné domoviny, vždycky hlásám, že bych se tam nejradši hned odstěhovala. A je to pravda. Nakonec ale ať jsem kdekoliv na světě nebo zrovna u někoho na návštěvě, těším se na návrat domů.

Ovoněné ložní prádlo, Mína sedící na židli a čerstvá káva na stole. Každý máme ten svůj specifický pocit domácí pohody. I když není viditelný ani hmatatelný, přesto je neodmyslitelným prvkem, který činí z každého domu nebo bytu domov.

Asi bych podobným slovem definovala i duši – domov. Ne nadarmo se říká „nejsem ve své kůži“ nebo „jsem mimo sebe“. Když tohle člověk říká, nachází se podle mě jinde, než je jeho přirozenost. Často tomu bývá proto, že říkáme slovo ano častěji, než je pro nás zdrávo, popíráme nebo potíráme sami sebe a tlačíme se do věcí, které sice nechceme, ale měli bychom je chtít či dělat.

Včera jsem viděla úžasné video na YouTube, které mě opravdu po dlouhé době oslovilo. O čem bylo nebo konkrétní odkaz vám nasdílím třeba někdy v budoucnu, protože teď se o jeho obsah úplně dělit nechci. Podstatné je ale poselství, které z něj vyznělo. A to sice, že my ženy jsme urputná stvoření. Místo toho, abychom byly uvolněné a v souladu s rytmem našeho těla a mysli, tlačíme se do nesmyslných výkonů, jsme upjaté, nelítostné a tlačíme na pilu, dokud nejsme doslova vejpůl. Pak narazíme, projdeme si jakousi krátkodobou duchovní obrodou s tím, že teď začneme pít bylinkový čaje, meditovat po ránu a že se konečně uklidníme, nicméně ani ne za týden jsme zase zpátky v kolotoči nesmyslných povinností.

To, že jsem se sama v sobě necítila dobře už víte. Že to bylo na psychické a fyzické úrovni, to taky. A já teď pro vás nemám úplně univerzální návod na to, jak se vyhrabat z úzkostí a ze stavu, kdy jste úplně na dně. Ale jedno vím, poháněla mě touha vrátit se „domů“. K sobě domů.

Velebíme si obývací pokoje skrz všemožný nábytek, obklopujeme se stylovými bytovými doplňky. To abychom měli doma krásno. Jenže pak se usadíme do toho luxusního vintage křesla a uvědomíme si, že máme na duši prázdno. Že se necítíme dobře ve své vlastní společnosti a že ani ta sladká proteinová tyčinka nezažene hořkou pachuť toho, že nejsme úplně spokojení. Sami se sebou a v sobě.

Vrátím se teď k tomu videu. Zazněla tam totiž úžasná věta „Zkuste místo energie a touhy něco vlastnit, otočit energii směrem dávat“. Dá se to krásně vztáhnout nejen na hmotu, ale i na jakýkoliv výkon či dovednost. Chceme toho příliš a přitom dáváme tak málo. Nejen ostatním, ale hlavně sami sobě. Zejména radost, laskavost a pochopení.

To samozřejmě neznamená, že se teď budu snažit být jakousi pseudo Matkou Terezou, která jezdí do práce na jednorožci z cukrové vaty a po cestě rozhazuje stodolarovky. Snažím se spíš říct, že tady na tom světě fakt nejsme proto, abychom neustále cokoliv dokazovali, ale abychom žili a užívali si ten čas, který tu máme.

Zkusme víc dávat a míň chtít. Koukat z okna, lelkovat a usmívat se. Přestat dělat nepodstatné věci, kterým kolikrát připisujeme až nesmyslně velký důraz a dělat jen to, co je opravdu důležité a z čeho máme radost. Já se to teď učím. Schopnost být uvnitř v pohodě a nesnažit se nic organizovat, plánovat, chtít. Dost blbý pro člověka, jehož pracovní náplní a životním zvykem je neutuchající touha mít věci  neustále pod kontrolou. Každopádně snažím se.

Když ale hlas mého ega prosebně toužící po uznání a cílech postupem času zeslábl, protože jsem ho přestala přiživovat a pocit pohody a klidu zesílil, všimla jsem si že jsem zase u sebe. Doma.